Léto 2026 v kinech patří mýtům, respektive jejich modernizovaným verzím, jež mají mytické hrdiny přizpůsobit soudobému vnímání světa, proměnit je v postavy až typicky dnešní, s jejichž pomocí je vyjadřováno nějaké aktuální téma. K jejich mytičnosti i mýtu jako takovému pak přistupují s opět velmi moderní skepsí. Platí to o Odyssey Christophera Nolana, nejdiskutovanějším filmu a jednom z nejúspěšnějších filmů tohoto roku. Hrdinu ukazuje jako traumatizovaného válečníka pronásledovaného pocity viny. Provinilá, nenapravitelně zkažená je i civilizace, v níž se Odysseův příběh odehrává, proto také směřuje k jistému zániku. Chod světa Homérových hrdinů určují bohové – z nich ve filmu zůstala jen Athéna, která je ovšem spíš jen výplodem protagonistovy představivosti, jež se tak pokouší zpracovat Odysseovo trauma.

Velice podobně ke svému hrdinovi přistupuje i film Smrt Robina Hooda amerického režiséra Michaela Sarnoského. Legendární zbojník v podání australského herce Hugha Jackmana je v něm ukázán jako zestárlý zabiják znavený životem a pronásledovaný vinou. Straní se lidí, kteří si o něm vyprávějí absurdní smyšlenky a připisují mu vlastnosti a hodnoty, jež nikdy neměl. Čeká už jen na smrt, poslední zbytky naděje upíná k tomu, že bude dobrá – tedy rychlá a v boji. Dočká se. A ta smrt snad skutečně dobrá je, jen jiným způsobem, než psanec čekal. Sarnoského film byl daleko méně nákladný než ten Nolanův, taky má menší komerční ambice i potenciál; je to vlastně komorní a zvolna vyprávěný příběh. Nesnaží se publikum ohromit – mnohé akční scény záměrně nejsou vzrušující, nepumpují publiku do žil adrenalin, spíš jsou strohým a neúprosným způsobem kruté. S Odysseou má Smrt Robina Hooda naopak společnou místy značnou tezovitost, byť zde nečouhá tak okatě jako z Nolanovy velkoprodukce. Autorův pohled na mytické vyprávění je v něčem podobným způsobem zplošťující, Sarnoski a jeho tým mu ale při vší spornosti dokážou vtisknout emocionální přesvědčivost. Režisér v rozhovorech opakuje, že má k příběhu Robina Hooda už od dětství silný vztah. Na filmu to je vidět, jakkoli tu známou story v mnohém podvrací.

Co je to ale vlastně za story? Robin Hood je zbojník, jenž se postavil moci, bohatým bral a chudým dával. Je snadné ho proto vnímat především jako rebela, možná i sociálního revolucionáře v jakémsi zárodečném stavu. Stejně tak je ale možné vidět v něm ochránce odvěkého řádu, figuru v mnohém odpovídající myšlenkám určitého typu anglického tradicionalismu či konzervatismu (ne ovšem v politickém smyslu), odkazujícího k předmoderní tradici, představě archaického řádu, v němž se propojoval duch přírody, království i úradek Boží. V Anglii začala a rozvinula se průmyslová revoluce, zároveň v ní ale bylo silné i odmítání průmyslové moderny a změn, jež přinesla. Neoficiální anglická hymna, píseň Jerusalem na text Williama Blakea, staví do protikladu posvátnou anglickou krajinu a „temné satanské mlýny“, jimž dala vyrůst průmyslová revoluce. Nakonec i dodnes populárního Tolkienova Pána prstenů je možné vnímat jako příběh střetu pradávného a přirozeného řádu, vyjádřeného v osobě krále, s odlidštěnou a poživačnou mocí, jejíž některé rysy jsou velmi moderní. Tohle tradicionalistické vnímání je, jak známo, velice blízké současnému králi Karlovi. Je pověstný svou nechutí k moderní architektuře; pod jeho patronací vzniklo tradicionalisticky koncipované městečko Poundbury. Blízká mu je předmoderní duchovnost, na pozvánce k jeho korunovaci byl i výrazný motiv „zeleného muže“, jaký se dá vidět ve starých anglických kostelech, jeho původ je ale zřejmě předkřesťanský. A téhle tradici odpovídá i postava Robina Hooda. Zbojníka, který se bouří proti nespravedlivému řádu a zároveň pomáhá řád obnovit. Země je nemocná, protože trůn si uzurpoval panovník, který na něj neměl právo; Robin pomáhá návratu právoplatného krále Richarda. Vystupuje proti církevním činitelům, kteří se zpronevěřili svému poslání, sám je ale velice zbožný, účastní se tří mší denně. Se svými společníky žije v lesích, podobně jako dávní obyvatelé britských ostrovů, jež byly lesy pokryté – ve středověku už z toho porostu ale nezbývalo skoro nic.

Podvracení, nebo konformismus?

V Sarnoského filmu postava Robina Hooda ten mytický obraz popírá prakticky ve všem. Vyhořelý muž, jehož nikdy nevedlo nějaké poslání a ve světě kolem nevidí pražádný smysl, svůj život zpětně hodnotí jenom jako nekončící bezúčelné zabíjení, jehož oběti si ani nedokáže vybavit. To, že se o něm vyprávějí legendy, vnímá s odporem, jako potvrzení absurdity toho všeho. Třinácté století, do nějž děj filmu zasazuje úvodní titulek, film ukazuje jako dobu neúprosně krutou – v intencích představ současníků o středověku jako čase nejtemnějšího temna. První záběr Smrti Robina Hooda zachycuje promrzlou a vyhladovělou poutnici, která zkřehlými prsty otrhává z keře pár bobulí, aby zahnala hlad. Tímhle způsobem nastavený tón snímek po celou úvodní část drží. Člověku nepřátelský svět, v němž je možné jen přežívat, často na úkor druhých. Robin Hood je mistr v přežívání a nenávidí se za to. Dávným spolubojovníkem Malým Johnem (Bill Skarsgård) se nechá přemluvit k poslední akci. Tu vytouženou dobrou smrt v ní ale nenajde. Je zraněný, skončí v péči abatyše Brigid (Jodie Comer), jež v odlehlém klášteře na ostrově nedaleko anglických břehů vytvořila jakousi enklávu milosrdenství. V tradičním podání zbojníkova příběhu je abatyše zákeřná osoba, která Robina Hooda zabije. I v Sarnoského filmu hraje instrumentální úlohu v konci Robina Hooda, ta smrt je ale podána jako svého druhu završení léčebného procesu. Je to ta dobrá smrt, v niž doufal a kterou si po všech těch zločinech nezasloužil. I tak mu ale byla dána. Během času v klášteře se Robin Hood velmi pomalu otevírá lidství, jeho vnímání světa a lidí se proměňuje, nachází nějaké vztahy – především k osiřelé dcerce Malého Johna, Margaret; je schopný s Brigid vést vážné hovory. To neznamená, že by se vyléčil, spíš jako by se dostával do stavu skutečné připravenosti odejít.

Nolanově Odysseji někteří kritici vytýkali, že svět mýtů antického Řecka „pokřesťanšťuje“, možná nevědomky ho ukazuje optikou křesťanského vnímání viny a hříchu. Robin Hood je hrdina křesťanských časů, Sarnoski tenhle rozměr jeho legendy zároveň zachycuje i popírá. Ukazuje svět a život jako kruté a bezduché, nechá do nich ale pronikat ozvěny čehosi vyššího, nebo aspoň touhy po nějakém hlubším smyslu. Jsou slyšet v archaicky znějících písních anglického alternativního folkaře Jima Ghediho, v úpěnlivých modlitbách, které sice mohou předcházet zabíjení, i tak ale vyjadřují zoufalou touhu vymanit se z cyklu krutosti života ve světě. Kulisou a svědkem té krutosti je krajina prodchnutá strohou krásou (natáčelo se v Severním Irsku), jež přečká všechny ty zabíjené a ubíjené lidi. Michael Sarnoski vypravuje příběh konce Robina Hooda jako velmi křesťanskou story o pokání a (možná paradoxním) odpuštění. Nositelem té duchovní dimenze je ale postava koncipovaná způsobem odpovídajícím jednadvacátému století, nikoli třináctému, v němž se Smrt Robina Hooda odehrává. Abatyše Brigid vystupuje a mluví jako dnešní stoupenkyně jaksi všeobecné a neurčité spirituality, pronese i velmi současně znějící krátký monolog o atomech. Robin ve filmu prochází nejenom pokáním, ale i jistou formou či analogií obrácení. Následuje mírný spoiler. Hlavní hrdina legendu o sobě samém dřív s odporem odmítal, ve chvíli konce ji ale svým způsobem přijme a dotvoří. Ta emocionálně silná scéna ale vlastně popisuje přijetí mýtu jako akt vzpurné imaginace, která touží překonat krutost světa tím, že vytvoří fikci, jež možnost takové transcendence naznačí a může dát lidem sílu tím životem projít třeba jinak, než kdyby byli nemilosrdnosti existence vystaveni bez opory v mýtu či víře. To je také velmi soudobý pohled (nemluvě o tom, že Robinův konec se může zdát dost podobný eutanazii).

Smrt Robina Hooda není velký film, který je nutno vidět, v některých ohledech místy výrazně selhává. Má ale taky značné přednosti. Především tvář Hugha Jackmana, velmi výmluvnou, až nepotřebuje moc slov, zbrázděnou časem a naprosto magnetickou. Sarnoski vytvořil dílo v něčem škobrtavé, zároveň ale jaksi důvěryhodné, přinejmenším přesvědčivé co do intencí autora, jenž se nevykalkulovaným způsobem pokouší něco sdělit. Možná mýtus Robina Hooda podvrací, ale zároveň k němu má vztah, záleží mu na něm. Michael Sarnoski je zvláštní režisér. Před pěti lety debutoval filmem Prase, v němž se poustevnický hrdina v podání Nicolase Cage vypraví do velkoměsta, aby z rukou únosců zachránil svého čuníka – hledače lanýžů. Publikum pod vlivem anoncovaného děje a obsazení hlavní postavy čekalo absurdně přepálenou podívanou, v níž se Nicolas Cage utrhne ze řetězu. Dočkalo se táhlé a truchlivé elegie, vnitřně docela přesvědčivé, jakkoli se zčásti odehrávala v jakémsi podivném a místy dost násilném gastroundergroundu. Jeho další film, jenž patří do populární dystopické série Tiché místo, byl taky nečekaně emocionální, byť ne vysloveně zdařilý. Něco na něm je, jednou se to třeba naplno projeví. Ve Smrti Robina Hooda ukázal pár záblesků, zářivé dílo to ale není. Může to souviset s tím, že ukázat mýtus optikou odkouzleného světa, smířit ho s představami času demytizace, není až tak podvratný a smělý tvůrčí čin. Je na něm i něco dost předvídatelného a konformního.