Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet pět let. To je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, jak byl ten svět tehdy jiný a nevinný.

Před těmi dvaceti pěti lety svítilo v Praze zářivé slunce. Dopoledne se lidé začali sbíhat k televizorům (internet byl v plenkách) a nevěřícně hleděli na ten výjev. Letadla opakovaně vrážela do newyorských mrakodrapů, které se halily do dýmu a pak se začaly bortit.

Už po několika letech byla ale třetina Evropanů toho názoru, že útoky zorganizovala vláda USA nebo Izrael, což už tehdy mnohým splývalo. Stav, kdy je tak velký počet lidí přesvědčen o něčem, co se vymyká logice a je proti jakékoli historické či lidské zkušenosti, byl v dějinách Západu něčím zcela novým. Lze snad pochopit, že víru v americkou perverzi (unést letadla s vlastními občany a napálit to s nimi do centra svého největšího města) sdílela více než polovina muslimů a pravděpodobně si to nyní mysleli i ti, kdo tehdy zároveň jásali nad bin Ládinovým úspěchem. Jaké ale důvody k přesvědčení o komplotu proti sobě samým měli lidé, kteří Západem jaksi jsou? Tehdy se to zdálo ještě podivné, pak se to stalo normou.

Tento sloupek samozřejmě není místem k odpovědi. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Atentáty 11. září však z hlediska svých strůjců iracionální vůbec nebyly. Byly naopak vysoce působivým vyvrcholením chladného a racionálního procesu, jehož cíl byl položkou v přesně vypočítané stoupající matematické řadě. Fanatická na nich byla pouze neukojitelná touha teroristů po obětování se a způsob provedení. Ten měl děsit i imponovat – a obojí se povedlo.

Pamatujeme, co po 11. září následovalo: rozpačitá, neukončená a vypadalo to, že neukončitelná „válka s terorismem“, která už brzy dopadala dosti jinak, než si ji Západ – a především Spojené státy – představoval. K tomu se přidala nebývalá vlna západního masochismu, sklonu stydět se za formy svého způsobu existence, života, chápání hodnot. Následoval sestup do časů globální nejistoty, kdy hrozeb je více, než by se na takové pěkné místo, jakým je Země, slušelo.

I optimista po 11. září připouštěl, že to nemusí dopadnout dobře. Zároveň pokračovala prosperita západního světa, který se z ní však přestal těšit a začal se jí užírat. Pokračoval věk, kdy největší starostí většiny lidí je, čím se budou bavit večer a jak zabijí nudu. Pokračovaly časy, kdy se dospělý muž na Západě za celý svůj život (naštěstí) nesetkal se situací, že by musel čelit opravdové hrozbě, při níž by mu šlo o život. Žili jsme vlastně šťastné životy uprostřed pestré prázdnoty a nudy. A ta plodí příšery: temné vidiny ďábelského spiknutí, které provádí samo na sobě harakiri. Někde to musí vyhřeznout. Třeba v mýtu o 11. září.