Dva aktuální filmy o putinovském Rusku – Čaroděj z Kremlu s Judem Lawem v roli Vladimira Putina a oscarový dokument Pan Nikdo proti Putinovi – ukazují, jak výrazně se proměnilo filmové zobrazování Ruska. Z někdejších schematicky, předvídatelně vyobrazovaných padouchů studené války, kteří působili spíš jako karikatura, než že by ztělesňovali nějakou vážnou hrozbu, se stal démonizovaný, téměř mytologický protivník, kolem něhož se budují velké příběhy o propagandě, manipulaci a zlu. Jak dnešní kinematografie na Putina a jeho režim vlastně nahlíží – a do jaké míry tyto obrazy odrážejí realitu Ruska, nebo spíš potřeby a očekávání západního publika?

„Rusové jsou dost možná nešťastní, ale zůstávají loajální. Putina do značné míry nevnímají jako člověka, ani jako politika, nýbrž jako symbol Ruska. Volit Putina neznamená schvalovat program, ale dát najevo vlastenectví. Je snad Putin – tento blahoslavený syn své vlasti – poté, co vystoupal do nebeských výšin, mocnější než předtím, nebo ne? Svým způsobem obojí. Na jedné straně mu to udělilo zvláštní, až mystický status, jímž se liší od jakéhokoli rivala. Zároveň bychom si to však neměli vykládat tak, že tato jeho popularita, ať už se pohybuje na šedesáti, nebo osmdesáti procentech, je totéž co podpora režimu, jeho politiky, či dokonce Putina jako člověka. Ruský lid je stejnou měrou Putinovou obětí, jako je jeho nekritickým obdivovatelem,“ píše britský historik Mark Galeotti ve své knize Musíme si promluvit o Putinovi.

Předtím, než dokument Pan Nikdo proti Putinovi získal Oscara, prohlásila Natálie Vachatová, poradkyně premiéra Andreje Babiše pro svobodu slova, že většina Rusů volí prezidenta Vladimira Putina bez ohledu na tamější propagandu – a veřejné morální pobouření mohlo začít. Jenže ono to tak klidně může být. Kdyby větu „v Rusku ale většina lidí Putina volí, bez ohledu na to, zda je to propaganda, nebo ne, bez ohledu na to, jak to může kdo vnímat problematicky, to je prostě čisté konstatování reality“ napsal místo Vachatové třeba právě Mark Galeotti, zdaleka by tolik vášní nevzbudil. Řeklo by se: Ano, ach, ta mysteriózní ruská duše, pochopit ji zcela nemůžeme! Argument, že volby v Rusku jsou přece jasně zmanipulované, sice nelze úplně smést ze stolu, ale zároveň neřeší všechno.

„Mám velkou radost z toho, že film Pan Nikdo proti Putinovi dostal Oscara, to asi u Vachatových neoslavovali,“ nechal se slyšet Petr Kolář, poradce prezidenta Petra Pavla. Vachatová ale jen rozporovala tvrzení, že film Pan Nikdo proti Putinovi je mířen pouze proti prezidentovi, nikoli proti celému Rusku – a to je téma k diskusi. Ví to i jeho spolurežisér a jeden z protagonistů, mladý učitel na základní škole Pavel Talankin, který ve filmu několikrát pro jistotu opatrně zdůrazňuje, že má Rusko moc rád, má dokonce rád i nevábné průmyslové město Karabaš na Uralu a samozřejmě také místní lidi. Nelíbí se mu však, že nemůže dělat svou práci, mj. natáčet ve škole videa a věnovat se různým tvůrčím programům s dětmi – místo toho má nyní natáčet videa propagandistická. Víc než jako vyhraněný odpůrce Putina a jeho agrese na Ukrajině se Talankin jeví spíš jako člověk poněkud autistický – přehnaně citlivý na narušení vlastního světa a zaběhlého řádu. Jakmile mu změníte podmínky, začne jednat. Problém je, že tento „příběh odporu“ ve skutečnosti stojí na velmi omezeném materiálu.

Skryté záběry, které Talankin ve škole natočil, by totiž vystačily sotva na dvacet minut (zbytek je omáčka kolem). Navíc nejsou nijak zvlášť šokující – vyšňořené děti se procházejí uličkou za zvuku hymny před zahájením školního dne, učitelé mají za úkol během jedné hodiny pronést několik propagandistických hesel. Celé to působí spíš směšně než děsivě. Děti to sledují poněkud překvapeně, místy si z toho dělají i legraci – na jednu učitelku pobaveně volají, ať mrkne, pokud ji nutí tohle říkat. Jeden z učitelů, dějepisář, je poněkud horlivější, za své vzory uvádí největší řezníky stalinské éry – například Lavrentije Beriju – a nové role se ujímá s opravdovým gustem. Právě zde se ale skrývá něco podstatnějšího, co film vůbec nepojmenovává. Učitel dějepisu je totiž sám produktem drtivé sovětské propagandy. Stejně jako Putin, jenž strávil dětství v Leningradu poznamenaném válkou a zuřivým odporem obyvatel proti německým obléhatelům. Jako školákovi mu vtloukali do hlavy ideologií notně zohýbanou verzi historie, v níž byl nepřátelský Západ prezentován jako neustálá hrozba. Proto měl Putin později pocit, že Západ by byl nejradši, kdyby Rusko jako stát vůbec neexistovalo. Ve filmu Čaroděj z Kremlu zazní příznačná věta: „Jednají se mnou, jako kdybych byl prezident nějakého Finska!“

Tento snímek ovšem nevypráví ani tak příběh Vladimira Putina, jako spíš jeho poradce Vladislava Surkova, po několik let „carova hlavního ideologa“. V knize i ve filmu vystupuje pod pseudonymem Vadim Baranov a jde o samolibého intelektuála, který na potkání říká věci jako: „Svému osudu člověk neunikne a osudem Rusů je, aby jim vládli následníci Ivana Hrozného. Můžeme objevit cokoli, proletářskou revoluci či nespoutaný liberalismus, výsledek je stále stejný.“ Italsko-švýcarský spisovatel Giuliano da Empoli výrazně vychází z knih ruského novináře Michaila Zygara, především té s názvem Všichni muži Kremlu, stručná historie dnešního Ruska. Ta je z hlediska popisu politických mechanismů Ruska na přelomu století zcela nedostižná. Namísto toho, aby se da Empoli věnoval pouze skutečným vzpomínkám aktérů, fabuluje a předkládá vlastní alternativní verzi reality – to, co se neřeklo, ale klidně říct mohlo.

Je jen na čtenáři, nakolik bude tomuto fascinujícímu, ale notně „nespolehlivému vypravěči“ věřit. Knihu lze číst jako obhajobu ruských mocenských ambicí – stejně jako mrazivý popis Putinova pozvolného odtržení od reality. Největší chybou scenáristy a režiséra Oliviera Assayase je přehnaná doslovnost: knihu vlastně jen otrocky kopíruje, což nemůže na plátně nikdy fungovat. Z místy poněkud toporného filmu se navíc úplně vytrácí občas až houellebecqovský cynismus hlavní postavy, stejně jako da Empoliho zjevná fascinace intelektuály, kteří se dali „do služeb zla“. Jediné, co je ve filmu jinak než v knize, je jeho naprosto nesmyslně dodaný závěr – což jen svědčí o tom, že si tvůrci s vyzněním příběhu příliš nevěděli rady. Přesto jde o film až trochu nespravedlivě nenáviděný (zazněla i bizarní výčitka, že by se Putinovi vlastně mohl líbit); jeho chladný odstup má své kouzlo.

Zcela nekritická je naopak adorace oscarového vítěze. „Tuzemští recenzenti dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi si domýšlejí kvality, jež snímek nemá, aby podtrhli jeho naléhavost. Do filmu tak projektují vlastní zkušenosti a obavy,“ píše v magazínu Dok.revue publicista Ondřej Pavlík. Jeho kolegové z filmu až příliš často dělají obecnou metaforu autoritářství a české historické zkušenosti – paralely s normalizační výukou se samozřejmě nabízejí. „V Česku z historie sami dobře víme, jak snadno se školství může stát ideologickým prostředkem,“ píše publicista Martin Šrajer; stejně lákavé je i varování před celosvětovým diktátorstvím. „V době, kdy se autoritářské tendence stávají globálním tématem, tak film nepředstavuje jen zprávu o stavu Ruska, ale především varovný zrcadlový odraz toho, jak vypadá ztráta svobody, kterou jsme si zvykli brát jako samozřejmost,“ dočtete se na Alarmu v textu Karla Veselého. Finále podobně urputných paralel ostatně přišlo na Oscarech: Talankin řekl po vzoru missek jen „zastavte všechny války“ a slovo si vzal americký producent (u jakého filmu čtete více rozhovorů s producenty než s jeho tvůrci?), který ve svém projevu neváhal Rusko připodobnit k současné Americe, kde se prý také bojíte chodit po ulicích a raději neříkáte své názory, protože právě takhle začíná diktatura. Jasně: současná Amerika rovná se škola v Karabaši – rovná se osmdesátá léta v Praze – rovná se stalinistické Rusko. Jde o tezovitou zkratku dotaženou ad absurdum.

Nejsilnější materiál se Talankinovi paradoxně podařilo natočit při kamarádské pitce – jeden z chlapců má odcházet na frontu, kamarádi se s ním loučí, pije se vodka a celý večer se nese v poměrně heroickém, bratrském duchu. Kluci berou odchod do války jako něco běžného, ti, kteří se hůř učí a nemají žádnou představu o tom, co by mohli dělat, se na armádní plat dokonce těší. Na těch záběrech nevidíte žádné dojetí nad situací, spíš cítíte ono nevyřčené: tak to prostě je, v nějaké válce jsme prakticky po celou naši historii. Proč tomu tak je?

Možné vysvětlení nabízí Giuliano da Empoli, když v Čaroději z Kremlu nechává Surkova vyprávět o televizní anketě, v níž měli diváci zvolit největší osobnosti ruských dějin. Místo Tolstého, Dostojevského, Puškina nebo Rubleva však dominovali především autokraté – Ivan Hrozný, Petr Veliký, Lenin, Stalin. „Museli jsme výsledky zfalšovat a nechat vyhrát Alexandra Něvského, válečníka, ale aspoň ne likvidátora lidí. Ve skutečnosti totiž získal nejvíc hlasů Stalin. Stalin, chápete? Tehdy mi došlo, že z Ruska se nikdy nestane země jako každá jiná.“

Možná že si Západ o Rusku jen zarputile nechce přestat vyprávět své vlastní mýty.

Pan Nikdo proti Putinovi, r. Pavel Talankin, David Borenstein, 94 min., Čaroděj z Kremlu, r. Olivier Assayas, 145 min.