Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – se zdá zralý na terapii. Reprezentace se po dvaceti letech se štěstím probojovala na mistrovství světa. A to štěstí se ukázalo jako dost ošemetné. Po tom, co čeští fotbalisté na šampionátu před vyřazením z posledního místa ve skupině předvedli, by asi ledaskdo považoval za lepší, kdyby se na šampionát vůbec nedostali. Ušetřili by tak sebe i příznivce pocitů studu a selhání předvedeného před zraky světa, jenž si Česko a češství může nadále asociovat s nemohoucností, neinspirovaností a nudou. Ach jo. Jistě, je možné hledat útěchu v tom, že všechno zlé je pro něco dobré, že po tvrdém dopadu na dno by přece mělo následovat odražení se od něj. Divák, jenž se k té šanci upíná, může zatím vzít zavděk čtyřdílnou hranou britskou minisérií Drahá Anglie, která vypráví o působení Garetha Southgatea jako trenéra anglické reprezentace v letech 2016–24.

Vypráví totiž na skutečných událostech založený příběh, v němž se odehraje právě tohle. Fotbalová reprezentace a spolu s ní celý národ úspěšně projdou terapií, osvobodí se od destruktivního vlivu traumat minulosti. Náležitě je popíší, prodiskutují a vyrazí k úspěchům, přičemž největším z nich je naučit se žít tolik nezatížen traumaty. Takový úspěch není vydobyt na hřištích, ale v hlavách. Všechno je totiž „o hlavě“, to je přece známá pravda, jak každý fotbalový trenér rád potvrdí. A minisérie se ten boj o hlavy a v hlavách snaží nějak dramatizovat, činí tak ovšem prostředky až instruktážně charakteristickými pro „terapeutickou kulturu“ dneška. V ní se terapie stává něčím víc než procesem, během nějž se člověk za pomoci terapeuta snaží přijít na kloub svým problémům, lépe pochopit sebe i svoje okolí, změnit svoje chování a podobně. Je prizmatem, jímž je vnímán svět, kódem k jeho pochopení a uchopení, principem a smyslem vyprávění.

Fotbal je „doma“, jak známo, v Anglii. Vypustila ho do světa, hraje se v ní nejpopulárnější ligová soutěž. Anglická reprezentace ale byla pro fanoušky i hráče po desetiletí zdrojem frustrace. Jediný titul získala na mistrovství světa v roce 1966 pořádaném právě na domácí půdě. Od té doby se fotbal už domů nevrátil, ať už to fanoušci přivolávali sebehlasitěji. Opakovaně povzbuzováni nadějně vyhlížejícími přísliby byli o to víc zklamáni jejich často až spektakulárním nenaplněním. Na dno Angličané narazili v roce 2016, když byl jejich tým v osmifinále Eura poražen Islandem (co bychom za to dali my!). Bezprostředně po utkání rezignoval trenér Roy Hodgson, jeho nástupce Sam Allardyce u reprezentace vydržel jen kratince. Anglický svaz jako překlenovacího trenéra vybral Garetha Southgatea, někdejšího reprezentanta a pozdějšího trenéra Middlesborough (nijak prominentní tým, posledních sedm let hraje druhou ligu). Ten se ale pustil do práce s dlouhodobou vizí. Jako zásadní bral změnu mentality týmu a atmosféry kolem něj. U reprezentace působila psycholožka a koučka Pippa Grangeová, která hráče i realizační tým vedla k otevřenější komunikaci o svých emocích a prožitcích, používaly se neortodoxní metody. Jako svůj dlouhodobý cíl Southgate určil vítězství na světovém šampionátu 2022 v Kataru. Sice ho nedosáhl, ale jeho kariéra byla i tak úspěšná, dvakrát dovedl Anglii do finále Eura (pokaždé prohrála), vztah publika k reprezentaci se změnil, během úspěšných turnajů země nadšeně fandila. Část veřejnosti si ale Southgate nezískal, byl pro ni příliš „woke“ a možná taky nudný slušňák. Na místě, kde se v minulosti předvedly výraznější individuality, prý razil dobově konformní podobu korektnosti.

V roce 2023 měla v londýnském Národním divadle premiéru hra Jamese Grahama Drahá Anglie, pojmenovaná podle oslovení v dopise, jímž se Southgate obrátil k veřejnosti po hrubých a někdy nenávistných reakcích po porážce s Itálií ve Wembley ve finále Eura. Hlavní roli hrál známý Joseph Fiennes, inscenace byla velmi úspěšná. Na jejím základě vznikla čtyřhodinová minisérie, i tu psal James Graham, původní hru ale rozšířil a přidal pasáže odehrávající se po jejím původním konci. Minisérie vznikla v produkci BBC, v Česku ji nabízí streamovací služba HBO Max.

Graham založil svoje vyprávění na schématu, kterému se říká „trauma plot“: kořeny přítomných problémů podle něj tkví v minulém traumatu, terapeutickým přístupem k němu se vyléčí minulá zranění i ty problémy. To trauma v Drahé Anglii reprezentují penaltové rozstřely, na nichž anglická reprezentace v minulosti víckrát pohořela. Penalty způsobily trauma i Southgateovi (opět v podání Josepha Fiennese) osobně. Jako hráč za Anglii nastoupil do semifinále Eura 1996, když v rozstřelu došlo na „náhlou smrt“, vzal odpovědnost na sebe. A nedal. Je potřeba vyléčit trenéra. Je potřeba vyléčit tým. Je potřeba vyléčit i národ, který mezitím prochází ledasčím, například covidem. Nepodaří se to úplně, ale v hlavách mají nakonec všichni tak nějak jasněji, penalty už pro ně nepředstavují hrozivý přízrak, ale nějak zvládnutelnou situaci, v níž člověk může i selhat, aniž by ho to pro zbytek života vnitřně rozsekalo.

Penalta jako psychodrama

Na minisérii se velice a často ne moc šťastně projevuje její divadelní původ. Pár scén ze hřiště je divadelně stylizovaných, jakousi teatrální strojenost vyzařují i sekvence zasazené do realisticky vyobrazených prostředí. Staticky snímané postavy pronášejí velmi vážně znějící repliky (na to, že se Drahá Anglie odehrává ve fotbalových šatnách, je v minisérii hodně málo vtipů, navíc značně krotkých). Prakticky všechny situace jsou konstruované tak, aby předaly nějaké dílčí sdělení plus minus terapeutického charakteru, identifikoval se problém a naznačila cesta k řešení, vyjádřil se Southgateův koncept trénování jako procesu přesahujícího pouhou kopanou, stejně jako význam národního týmu přesahuje sport a podobně. Hráči, kteří se stali objekty jeho působení, ale působí spíš jako figuranti, jejichž úkolem je shrnout svoje momentální emocionální rozpoložení, často v něčem distancovaným, analytickým způsobem, případně posloužit jako tlampače názorů autora. Všichni – hráči, fanoušci, národ – jsou ukázáni jako lidé, které stačí správně poštelovat, aby se působením těch správných vnějších impulzů postupně transformovali. Samozřejmě to tak někdy může být a změna přístupu, psychologická poučenost, účelným způsobem pojatá terapie, to všechno může fungovat, proměnit tým k lepšímu – nejenom fotbalový. Ale terapie jako dramatický princip je velice reduktivní. Vyprávění činí jaksi mechanickým a to, co v intimitě terapeutovy ordinace může člověkem v dobrém i horším smyslu otřást, často mění ve sled neživě působících pouček. Drahá Anglie fotbal jaksi zúhledňuje a tu úhlednost prezentuje jako žádoucí. To, co je na fotbale strhující, je přece jeho nepředvídatelnost, různorodost a často protichůdnost emocí, jež v lidech probouzí. Je to amalgám krásy, hrůzy a všeho mezi tím. Bolest podávaná formou zábavy a někdy taky rozbuška extáze. Je to drama, konflikt – na hřišti, v hledišti a ano, taky v hlavě. Ale ne jenom v ní a tu konfliktní podstatu fotbalu minisérie důsledně opomíjí. Jistě, obsahuje hodně archivních záznamů, které nostalgického diváka potěší. Ale ze všech těch promluv, které v Drahé Anglii zaznějí, jako by vypadávalo, že během utkání jsou na hřišti dva týmy. Ti naši a ti druzí, kterým, když si to naši náležitě srovnají v hlavách, přinese utkání náležité trauma, pokud možno na zbytek života. V celé sérii soupeř promluví a získá tvář jen ve scéně, kdy se Southgate potká s německým brankářem Köppkem, který mu chytil osudovou penaltu v devadesátém šestém. Jejich dialog měl být katarzní, působí ale dost chtěně.

Fotbal je globálně populární sport, není to ale moc filmový a filmovaný sport, je na to příliš komplikovaný, je obtížné ho zhustit do nějaké působivé zkratky, která by ho neredukovala na sled „best of“ momentů. Vybrat si za ústřední motiv penaltu se proto zdá jako účelná volba, je to krátká, přehledná a jasně vymezená situace. Navíc je skutečně „o hlavě“, schopnosti zvládnout obrovský tlak okamžiku. Je to taky situace, která se dá zobrazit způsobem, z nějž prakticky zmizí soupeř, proti střelci stojí jen stín v brance a dotírající vlastní démoni. Účinný způsob, jak udělat z fotbalu psychodrama. Autoři Drahé Anglie ho ale nedokážou začlenit do dramatu širšího. Ale i tak. Něco se z té minisérie člověk dozví a něco mu je připomenuto. Některé metody Garetha Southgatea by třeba současné české reprezentaci pomohly, co já vím. Nepotěšili nás, chlapci. Ale když si je člověk představí, jak po potupné porážce s Mexikem a konci ve skupině chytají z mobilů masovou a nefiltrovanou zpětnou vazbu, taky by je politoval, popřál hodně štěstí a dobré psychologické služby. Jednou o tom českém debaklu někdo třeba natočí minisérii. Snad trochu živější a méně úhlednou než Drahá Anglie. Aspoň tohle by mohlo vyjít.