O vládnutí Donalda Trumpa se říká, že se vyznačuje svévolí, porušováním předpisů a norem. Takže s jistým podivem zjišťujeme, že největší šílenosti při hromadném zveřejňování dokumentů v kauze Epstein vznikají z předem marné snahy o dodržení předpisů. Zároveň rozhodnutí představuje výjimku z dnes již normální nečinnosti Kongresu.

Ministerstvo spravedlnosti se snaží vyhovět vůli Kongresu a zároveň dodržet předpisy velící, že jména potenciálních Epsteinových obětí a nezúčastněných osob mají být začerněna. Občas začerní někoho, kdo začerněn být neměl. Takže vzniká podezření, že kdosi měl zájem je ochránit. Zároveň občas ponechá jméno někoho, kdo začerněn být měl. Vznikají tak absurdní situace.

Jedna taková nastala minulý týden, když dva z kongresmanů, kteří zveřejnění prosadili, demokrat Ro Khanna a republikán Thomas Massie, objevili jakýsi dokument s dvaceti začerněnými jmény a začali požadovat po ministerstvu, aby je odtajnilo. Khanna vystupňoval nátlak, když na půdě Kongresu přečetl jména šesti z nich, jichž se bůhvíjak domákl, „bohatých, mocných mužů, jež ministerstvo spravedlnosti skrývá“. Ministerstvo jejich tlaku podlehlo a jména odtajnilo.

Jeden z těch šesti byl Leslie Wexner, jehož obchodní vztah s Epsteinem je léta notoricky známý, a další nějaký miliardář ze Spojených arabských emirátů, o jehož korespondenci s Epsteinem už média rovněž informovala. Dokument k nim nepřinesl nic nového.

A z toho zbytku bylo jedenáct lidí – včetně těch čtyř, jejichž jména Khanna veřejně přečetl – nahodilých Newyorčanů. Spojovalo je to, že byli kdysi v New Yorku zatčeni a newyorská FBI pak použila jejich fotografie pro identifikaci se svědky či potenciálními poškozenými. Každý to zná z filmů – sestavili fotoalbum, kam zařadili fotografie Epsteina či Ghislaine Maxwellové a několika náhodných lidí, kteří se jim trochu podobali a oni měli jejich fotografie po ruce. A vyslýchaní mezi nimi měli ukázat na Epsteina nebo Maxwellovou.

Takže to byla chyba, které šlo zabránit, ale každému muselo být od začátku jasné, že při zveřejňování tří milionů dokumentů dojde k chybám. Včetně těch dvou kongresmanů. Jen jim to je jedno.

Senátor John McCain kdysi zavtipkoval, že politika je showbyznys pro ošklivé lidi, a v tomto smyslu je pravidelná mnichovská bezpečnostní konference jejich festival v Cannes. Jedním z letošních motivů bylo oplakávání „rules-based order“, mezinárodního řádu založeného na pravidlech, a americký ministr zahraničí Marco Rubio ve svém projevu nepronesl pravdivější slova, než když zmínku o něm doprovodil slovy „nadužívaný termín“.

V běžné řeči je synonymní s termínem „liberální světový řád“. V roce 2024 o něm britský komentátor Aris Roussinos napsal užitečný esej Vítejte zpátky v roce 1945. Dnešní západní politici malují kontinuitu od vítězství nad nacismem a studené války až k dnešku, ale Roussinos připomíná, že to období není spojité a Západ byl za druhé světové i za studené války liberální jen v omezeném smyslu. Předválečné Polsko, kvůli němuž šly Francie a Británie do války, nebylo liberální, o Stalinově SSSR, s nímž se Západ proti Hitlerovi spojil, nemluvě; Španělsko, Portugalsko i Turecko, vítané v NATO, nebyly liberální. „Trumpovy příkazy k hromadným deportacím by byly Eisenhowerovi, architektovi vítězné invaze v Normandii i operace Wetback“, kampaně deportací ilegálních imigrantů v roce 1954, „srozumitelné, postoje dnešních amerických liberálů ne“.

Vítězství ve studené válce využil západní liberalismus k utržení ze řetězu a v kolapsu „rules-based order“ vidí Roussinos střípek naděje: „Tak jako bipolární uspořádání světa za studené války tím, že omezovalo liberální tendence k radikalizaci a domýšlivosti, zajistilo západnímu světu bezpečí pro umírněný, omezený liberalismus, tak i multipolární svět, do kterého jsme vstoupili, může liberály zachránit před jejich vlastními excesy.“

Vidíte někde počínající známky toho skromnějšího, sebeomezujícího liberalismu? To je jedna otázka. Ale druhá je: Mohlo by nám z toho „liberálního světového řádu“ zůstat aspoň to, že se v Evropě neřeší spory válkami?