Každý autor, který kdy psal o stejném tématu víckrát, ví, o jak obtížnou disciplínu jde. A je úplně jedno, jestli zrovna píšete posedmé o Rolling Stones, nebo třeba o Chat Control. Neopakovat to, co už jste řekli, nevykrádat sám sebe, nebo naopak klidně i zopakovat to, co už bylo řečeno, ale z jiného úhlu a s nějakou přidanou hodnotou. Mistrem téhle disciplíny býval šéfredaktor časopisu Rock & Pop Vojtěch Lindaur, jenž dokázal psát o tom samém, přitom pokaždé trochu jinak. Jsou ale i mnohem děsivější věci než stý článek vašeho oblíbeného publicisty nebo pětadvacátá deska vaší oblíbené kapely.

V posledních několika letech nás na YouTube, Instagramu a dalších platformách zaplavuje obrovské množství obsahu vytvořeného nebo aspoň spoluvytvořeného umělou inteligencí. Do určité míry už přestává být možné dovědět se něco skutečně nového nebo zažít opravdové překvapení. V únoru letošního roku představovala taková „beztvářná“ videa podle jedné z analýz víc než 21 procent obsahu na YouTube. Opakování známých vzorců začíná určovat nejen to, co sledujeme, ale i způsob, jakým o věcech přemýšlíme. V tomhle světě se mladý producent Andrew Watt cítí jako ryba ve vodě. V posledních letech se stal vyhledávaným právě u stárnoucích rockerů, kteří potřebovali nějak „osvěžit“ svůj zvuk. Jeho producentský přístup v lecčem připomíná umělou inteligenci. Vezme všechno, co měl na dané kapele rád, a pokusí se to znovu poskládat dohromady s drobnými obměnami. Ve výsledku je to ale vlastně stejný retro teror jako produkce Dona Wase, který z Rolling Stones od roku 1994 dělal spíš vlastní tribute band nebo karaoke verzi než kapelu, která se aspoň vzdáleně snažila držet krok se současností.

Co je tedy na současných Rolling Stones jinak? Absence Charlieho Wattse a překvapivě i Keitha Richardse. U bubeníka Wattse to nakonec asi tolik nevadí. Miloval staré jazzové nahrávky a jeho styl byl pro stadionovou rockovou kapelu značně neortodoxní – hrál bez námahy, úsporně a střídmě, často to dokonce vypadalo, jako by čekal na Keithovu kytaru a řídil se až podle ní. Nový bubeník Steve Jordan má pro rock mnohem typičtější, živelnější styl, který se bez ustání žene dopředu. O to víc proto zarazí absence Keithových riffů. Na nové desce vlastně mnohem častěji slyšíme druhého kytaristu Ronnieho Wooda. A bohužel i někoho dalšího, kdo tam být nemá. Producent Andrew Watt se totiž ve studiu také chopil kytary, a to rovnou na osmi ze čtrnácti skladeb. Keitha Richardse trápí artritida a na větší koncertní turné už se ve svých dvaaosmdesáti letech necítí. Bohužel se zdá, že už si nevěří ani na práci ve studiu, a kapela se to snaží všemožně zakrýt. Když před třemi lety vydali Hackney Diamonds, leckteří kritici vlastně moc nevěděli, co napsat. Cítili, že legenda zasluhuje respekt, a hodnotili nahrávku velkoryseji („nejlepší deska za 45 let!“), než by si při zpětném pohledu nejspíš zasloužila. Jeden z mála kritičtějších hlasů byl i ten mého kolegy Ondřeje Štindla: „Na té desce jsou pasáže, kdy se písně kapely nebezpečně blíží jaksi vysokonákladovému modernímu popu, solidně provedenému, ale také přeprodukovanému a v něčem až generickému.“ Proč vlastně nová hudba Rolling Stones ještě vzniká? Kromě uspokojení ega Micka Jaggera samozřejmě. Z neukojitelné touhy tvořit? Proč tedy tolik skladeb na Foreign Tongues vzniklo už během nahrávání Hackney Diamonds, a některé dokonce pocházejí až z období Dirty Work (1986)? Nebyla by moc velká škoda nechat je ležet v koši, hodinová stopáž je opravdu značně přepálená, a kdyby nové album končilo rozjuchanou písní Divine Intervention (kde na kytaru hraje Robert Smith z The Cure!), vůbec nic by se nestalo. Naopak. Bylo by z něj velmi slušné EP. Jenže to by se samozřejmě tolik neprodávalo.

O své vlastní klasice Paint It Black dnes Mick Jagger říká: „Vůbec si nepamatuju, co se mi honilo hlavou, když jsem psal text, ani jak Keith vůbec přišel na ten nápad. Pak je tu Brian, který té skladbě dominuje svým sitárovým motivem… Celková atmosféra je strašně zvláštní. Přál bych si, abychom dnes dokázali napsat něco podobného.“ To bychom si přáli i my, Micku. Jenže dávno přece víme, že nemůžeme vždy dostat všechno, co chceme.

Rolling Stones: Foreign Tongues, Polydor, 62 min., vyšlo 10. 7. 2026.