Kauza Jasona Ardaye, nyní již bývalého profesora na slovutné univerzitě v Cambridge, se během pár dnů proměnila z komedie na tragédii. Jeho životní příběh, jak ho sám podával, se zdál neuvěřitelný. Posuďte sami. Autistický chlapec, jenž do 11 let nemluvil a do 18 neuměl číst a psát, tyto nedostatky zázračně dohnal a v roce 2023 se v 37 letech stal nejmladším černošským profesorem v historii Cambridge. A nejen to. Vybral 5,5 milionu liber na charitu. Uběhl 30 maratonů během 35 dnů, posledních devět se zlomenou nohou. Hrál kulečník na vysoké úrovni. Byl předmětem legendárního britského dokumentu Seven Up. Díky tomu se těšil zájmu médií, kde svou výjimečnost ochotně předváděl. Byl zván ostatními britskými univerzitami, aby přednášel jejich studentům. Problém je, že nic z výše zmíněného není pravda.

Arday rezignoval poté, co na něj prasklo, že je sériový plagiátor. Byl to celkem boj. Zkazky o nedostatcích Ardayova výzkumu prý kolovaly delší dobu. Prověřoval je Times Higher Education, magazín zaměřující se na dění ve vysokém školství. Časopis obdržel předžalobní výzvu od Carter-Ruck, jedné z nejmocnějších londýnských právnických firem specializujících se na pomluvy a ochranu soukromí. Reportéra Jacka Grovea, jenž na kauze pracoval, kontaktovala policie a sdělila mu, že má přerušit své snahy spojit se s Ardayem. Otázky, které mu poslali, prý Ardayovi způsobily duševní problémy. Times Higher Education nakonec svou investigativu nepublikoval.

Veřejně obvinění tak nakonec vznesl Nathan Cofnas z univerzity v Gentu. Ten se zabývá zkoumáním dědičnosti inteligence a rozdíly v IQ mezi rasami. To z něj činí vysoce kontroverzního akademika, který se nebojí ostrých debat. Kvůli Cofnasovu zapojení zpočátku byly pochybnosti ohledně Ardaye prezentovány jako rasistický útok. Jak ale skandál narůstal, jeho postavení začalo být neudržitelné.

Příběh má ale tragický závěr. V pátek večer byl Arday ve svém domě nalezen mrtvý. Policie vyloučila cizí zavinění, zatím vše nasvědčuje tomu, že si na život sáhl sám. A ihned začalo vzájemné obviňování, kdo za nešťastný konec může. Ardayovi kritici, kteří prý spustili mediální lynč a tím ho dohnali k sebevraždě? Nebo Cambridge, která tak dlouho tolerovala jeho podvody a vynesla ho tak vysoko, čímž se postarala o to, že jeho nevyhnutelný pád musel být obzvláště ponižující?

Protože není překvapivé, že Ardaye jeho lži nakonec dohnaly. Co je nepochopitelné, že to trvalo tak dlouho a že se mu podařilo vystoupat na samý vrchol světové akademické sféry. Přitom ověřit některá jeho tvrzení je otázkou pár vteřin. Například zmíněný dokument Seven Up se natáčel v roce 1964, tedy více než dvacet let před Ardayovým narozením. Podle CueTracker, otevřené databáze všeho týkajícího se kulečníku, se Arday účastnil jedné amatérské soutěže. Spolužáci vypověděli, že rozhodně do svých 11 let nemlčel. O jeho údajných běžeckých výkonech nemluvě, leckterý světový šampion by mu je musel závidět.

Pak tu byla jeho akademická činnost. Již název jeho doktorské disertace měl vzbudit pochybnosti. Obsahuje totiž gramatickou chybu. Lidé, kteří si dali tu práci a prošli jeho výstupy a přednášky, například filozofka Kathleen Stocková či biolog Richard Dawkins, došli k závěru, že je to snůška nesmyslů. Bývalá Ardayova studentka pro web UnHerd sepsala zkušenosti z jeho vyučování. Počáteční nadšení ze sympatického kantora vystřídalo zklamání, když si uvědomila, že je nic nenaučil. Často své přednášky notně zkracoval, jednou odpřednášel jednu hodinu z plánovaných čtyř, pokud se vůbec dostavil.

Také je otázkou, do jakého oboru Ardaye vlastně zařadit. Bakaláře má z pedagogiky tělocviku, magistra a Ph.D. z pedagogiky. Volně pak přešel do sociologie. Vystřídal několik učitelských postů. Dva předcházející univerzitě v Cambridge byly na Durhamské univerzitě a univerzitě v Glasgow, obojí velmi kvalitní školy.

Kořeny úpadku

Působí to tedy jako problém celého systému. A neutrpěla tím jen pověst Cambridge, ale celého britského vysokého školství. A vlastně celé světové elity. Oxford, Cambridge, ale i třeba LSE či UCL dávno nejsou jen britské školy. Studují na nich lidé z celého světa. Diplom z jedné z těchto prestižních univerzit je vnímán jako záruka nezpochybnitelné kvality. Nelze si nevzpomenout na nedávnou kauzu vyhazovu Martina Abela z ministerstva životního prostředí po konfliktu s Filipem Turkem. Samotný Abelův titul z Oxfordské univerzity byl uváděn jako argument jeho kompetence. Pokud se ale na vrchol těchto institucí dostanou lidé jako Arday, nakolik jsou stále zárukou kvality? A jak k tomuto úpadku došlo?

Částečnou odpověď možná skrývá hojně sdílený článek Tylera Austina Harpera pro magazín The Atlantic. Popisuje své na první pohled neuvěřitelné štěstí v akademickém světě. Ihned po získání doktorátu v literární vědě obdržel nabídku na takzvanou „tenure-track“ pozici na malé, ale prestižní Bates College. Tenure nemá přesný český překlad, přibližně to znamená něco jako „stálý pracovní poměr“. Systém tenure vznikl v USA na začátku 20. století jako způsob, jak chránit akademickou svobodu. Jedná se o velmi dobře placené pozice, z nichž člověk nemůže být propuštěn, s výjimkou hrubého etického pochybení. Často se tak jedná o zaručené zaměstnání na doživotí, či alespoň do dobrovolného důchodu. Američtí akademici jsou tak ochotni strávit dlouhá léta v kariérním limbu jako špatně placení asistenti, výzkumníci či adjunkti na dobu určitou a střídají vysoké školy v naději, že jednou dosáhnou na tenure. Získání tenure-track je prvním krokem, jedná se o několikaleté zkušební období, na jehož konci je nabídka plnohodnotného tenure. Aby tam člověk zamířil ihned po svém Ph.D., je téměř neslýchané. Harperovi se to přesto podařilo.

Na Bates College narazil na instituci posedlou rasou. Škola se chlubila tím, že 67 procent nově přijatých akademiků se identifikuje jako příslušníci menšin. Harper, který je černoch, byl dotlačen k tomu, aby se stal součástí výboru připravujícího oslavy Dne Martina Luthera Kinga, přestože se o něj příliš nezajímal a naposledy se o něm učil na střední škole. Instituci zachvátila několikaletá snaha zavést povinnou výuku „antirasismu“ na všech oborech, proti čemuž Harper protestoval, jelikož to považoval za narušení akademických svobod. Několikrát byl svědkem, jak „rozmanitost“ byla upřednostňována na úkor kompetencí. Nakonec dospěl k názoru, že za své místo vděčí své barvě kůže. Ne že by nebyl kvalifikovaný, ale téměř jistě přeskočil řadu ještě kvalifikovanějších. Rozhodl se raději rezignovat.

Není to jen Harperova zkušenost. To, že řada vysokých škol v USA i Británii přihlíží k původu více než k akademickým výsledkům, potvrzují profesoři z obou břehů Atlantiku. A upozorňují, že tím politice DEI (Diversity, Equity, Inclusion) dělají spíš medvědí službu. Na studenty a kolegy z menšin jsou kladeny menší nároky, čehož výsledkem pak je, že se toho méně naučí, jejich výkony jsou slabé, a i pokud toto náhodou neplatí, tak stejně žijí v podezření, že za svou kariéru vděčí své rase. Černošský publicista a lingvista John McWhorter tak například popsal, jak mu kolegyně řekla, že je v pořádku, pokud jeho výstupy se budou zdát „méně inteligentní“. Na to, jak snižování standardů v dlouhodobějším horizontu poškozuje perspektivu černošských studentů, si stěžoval také Tomiwa Owolade, černošský komentátor deníku The Daily Telegraph. Ardayovi kolegové v Cambridge často zmiňovali, jak jsou „pyšní na jeho úspěchy“, jako kdyby mluvili o malém děcku, co si dokázalo zavázat tkaničky, ne o profesorovi sociologie. Vzestup Ardaye je tak nepochybně symptomem toho, nakolik je západní vysoké školství infiltrováno progresivismem.

Je tu ale i další problém. Naráží na něj i Harper, jenž se považuje za socialistu. V článku se pohoršuje nad pokrytectvím Bates College, jež před všechny vzletné řeči o sociální spravedlnosti nasadila veškeré páky, nakonec úspěšně, aby zabránila vytvoření odborů na škole. Mohla pro to ale mít dobré důvody.

Inflace titulů a pravidla gangu

Faktem je, že kariéra v akademickém světě již dávno není, co bývala. Obří nárůst vysokoškolských studentů vede k nejrůznějším problémům. Například takzvaný „absolventský příplatek“, tedy tendence vysokoškolsky vzdělaných lidí více vydělávat, v Británii notně klesl. Je to dáno i tím, že zatímco dříve mělo titul jen asi 10 procent lidí, dnes ho má 60 procent Britů mezi 25 a 34 lety. Počet elitních akademických pozic ale nenarostl stejným tempem. Více lidí se tak honí za méně místy. Navíc vysoké školy jsou ve finančních problémech. Po letech růstu se potýkají s nástupem demografické krize a klesajícím počtem nastupujících studentů, což znamená méně peněz. Zároveň americká i britská vláda omezily vydávání studentských víz. Zahraniční studenti jsou významným zdrojem peněz. Zvláště v Británii, kde je školné pro domácí zastropované, ale pro cizí ne. Deník The Times zkoumal finanční situaci 128 univerzit a zjistil například, že u deseti z nich tvořily 40 procent příjmů poplatky od zahraničních studentů. Mnohé univerzity jsou také hluboce zadlužené. V USA i Británii se tak šetří.

Zvláště malým školám hrozí zánik či sloučení, ale omezit se musí i slavné instituce. Třeba Harvard loni oznámil, že zruší 50 procent Ph.D. míst v přírodních vědách a před pár dny vyhodil jednu třetinu zaměstnanců v sociálních vědách.

To všechno má dva důsledky. Již nestačí jen skvělé akademické výsledky. Člověk musí za sebou mít nějaký silný příběh, aby uspěl. A Ardayův příběh byl tak silný, že přehlušil jeho smyšlenost.

Zároveň tato zaměstnanecká nejistota je něco, co přímo plodí progresivistické výstřelky. Nejlépe to asi popsal geograf Jacob Shell působící na Temple University ve Filadelfii. „Když je pracovní jistota menší, lidé mají tendenci vytvářet ochranné struktury na ochranu pracovních míst. Dynamika těchto struktur podporuje vznik společné ‚ideologie gangu‘, protože ta představuje efektivní způsob, jak testovat loajalitu,“ komentoval aktuální dění na sociální síti X. „Excentrický a svérázný profesor bez tenure je v situaci, kdy má mnohem větší problém než jeho schematicky progresivní protějšek. Ten může před komisemi, které rozhodují o přidělování zdrojů, vytáhnout svou průkazku ‚loajality gangu‘ a vždy existuje docela velká šance, že v komisi sedí jeden nebo dva lidé, kteří patří ke stejnému gangu,“ dodal. Konzervativci reagují tím, že zdivočelým levicovým univerzitám odebírají zdroje. Což ale podle Shella povede k ještě větší pracovní nejistotě a může v důsledku problém jen prohloubit.