Kdekdo rád doporučuje používat zdravý rozum. Ve většině situací si s ním vystačíme, podobně jako si normální člověk vystačí s newtonovskou fyzikou a nepotřebuje v každodenním životě teorii relativity. Ale ne vždy. Někdy se zdravý rozum mýlí, často doporučoval něco jiného v minulosti než dnes a někdy doporučuje podle jednoho národa nějakou věc a podle jiného národa jinou.

Britský esejista Aris Roussinos měl na webu UnHerd zajímavý text o britské krizi zdravého rozumu, který se zabývá, tak jako dnes každý druhý text, aférou Arday, nicméně jeho zajímavost je mnohem širší. Vytasil se v něm s nebývalou antropologickou erudicí, ale ta objevnost vlastně počíná v tom, že náš zdravý rozum se obvykle překládá do angličtiny jako common sense, což v doslovném překladu není totéž. Zato to ladí s tím, že na zdravém rozumu není podstatná jeho rozumnost, ale to, že je společný. Podle antropoložky Juliet du Bolnay je zdravý rozum „sdílený soubor hodnot a názorů“, které vytvářejí živý svět společenství, takže každým výrokem, soudem nebo skutkem odvolávajícím se na tento soubor tradičních názorů „dotyčný jednotlivec jedná ne jako osamělý jednotlivec, ale jako člen společenství“.

Hranice zdravého rozumu zkrátka vyznačují hranice společné kultury. Jeho poučky se v něčem podobají ideologii, ale jsou širší, nepostihují jen politické jednání, ale celou kulturu.

„Pro člena kmene Azande je zcela přirozené, že když si narazí prst na noze nebo rozbije hrnec, přisuzuje své neštěstí čarodějnictví, zatímco západní pozorovatel by poukázal na příčiny, které jsou pro nás relevantnější: tyto dva druhy zdravého rozumu se od sebe výrazně liší a vymezují dva odlišné kulturní pohledy na svět,“ píše Roussinos s odkazem na klasickou práci E. E. Evanse-Pritcharda o súdánských domorodcích. Pro pohromu s Jasonem Ardayem mají podle něho britští progresivní intelektuálové interpretaci, jež se zcela vymyká našemu zdravému rozumu. Oni ji ovšem považují za samozřejmou. „Názory, které se nám zdají bizarní a podivné, jim dodávají sociální význam, upevňují hranice a světový názor jejich kultury a umožňují jim najít smysl v matoucím světě.“

„Lynčování pravicovými médii“, „rasismus“ či „bílost“, „tyto neviditelné, avšak všudypřítomné síly, jejichž zhoubnou přítomnost vnímají v celé naší společnosti, pro ně fungují stejně jako čarodějnictví pro Azandy,“ pokračuje Roussinos a, aby bylo jasné, že si nedělá legraci, ocituje slavného antropologa Clifforda Geertze: „Naříkání na čarodějnictví plní pro Azandy stejnou funkci jako ,inšalláh‘ pro některé muslimy nebo pokřižování se pro některé křesťany“ – aby odsunuli stranou otázky, k nimž by nevítaná událost mohla vést, a naopak „utěsnili pojetí světa udržované zdravým rozumem před pochybnostmi, které jeho nevyhnutelné nedostatky nevyhnutelně vyvolávají“.

U nás jsou pro některé lidi těmi „neviditelnými, avšak všudypřítomnými silami, jejichž zhoubnou přítomnost vnímají v celé naší společnosti“, hlavně „pomáhání Putinovi“ a „RuSSku“ – tím si vysvětlují veškeré politické názory a chování, jež jim nedávají smysl. Jiné vysvětlení odlišných názorů nepřijímají.

Jiným příkladem je současná ODS. Když její senátorský klub odmítne stavební zákon s argumentací, že bezohledně „ustupuje ziskům investorů“ a nahrává „diktátu developerů“, vidíme, že předpokládají své voliče v jiné kulturní skupině než v té, kterou tradičně reprezentovali. Z toho, že jejich zdravý rozum velí „nedat“ veřejnoprávní média a experty z Rady vlády pro lidská práva či třeba prosazovat snížení trestů pro recidivisty – a že tam s tím zřejmě rozhodující lidé souhlasí a považují to za samozřejmé a nikoho nenapadlo před těmito výstupy říct: Počkejte, tohle nebývala naše politika –, je zřejmé, že se nyní cítí patřit k jiné kulturní skupině. Jenže tu už obsluhuje STAN. A protože zdravý rozum velí, že není důvod chodit ke kováříčkovi, když můžu jít ke kovářovi, již další průzkum preferencí stran potvrdil, že lídrem opozice je nyní STAN.

V rámci utěsnění zdravého rozumu z toho teď ODS vyvodí poučení, že musí tedy být ještě víc jako STAN, inšalláh.