Hlavním antihrdinou filmu Backrooms je sebelítostivý Clark (hraje ho Chiwetel Ejiofor), jenž po rozvodu přespává v práci, nevzhledném obchodě plném levného a nevkusného nábytku. Když se jednoho dne pokouší opravit porouchané osvětlení, začne mu na jedné stěně připadat cosi podivného. A co nezjistí! Na té druhé straně tekuté stěny, kterou lze projít skrz, je obrovská prázdná žlutá místnost a pár židlí. Na ni navazuje místnost další, pak další a další…

„Květen je nejkrutější měsíc, alespoň co se týče nabídky v kinech. Můžete si do biografu zajít třeba na Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), Top Gun (1986), Tankový prapor (1991) nebo Shreka (2001): fajn, ale proč? Nelichotivý obrázek dokresluje pár hororů. Nebýt nového filmu Jana Svěráka (Pět švestek), není na co být v květnové kinonabídce zvědavý, nebo se dokonce těšit,“ píše filmový publicista Vojtěch Rynda. Obloukem se tím tedy ještě vracíme k tématu nahozenému tady minule: budou novináři nakonec vyhozeni z práce kvůli AI? V případě pana Ryndy si člověk skoro přeje, aby nadvláda umělé inteligence přišla co nejdřív. Klidně bych pak nějakému robotovi pomohl vyklidit recenzentův stůl.

Párem hororů Rynda myslí dvojici filmů Posedlost a Backrooms (oba v kinech od 28. května), které svéprávnější zahraniční kritici označují nejen za jedny z nejzajímavějších hororů poslední doby, ale především za možný začátek něčeho nového a revolučního. Mluví se tu totiž o prvních filmech, jež generace Z (lidé narození zhruba mezi lety 1997 a 2012) točí čistě podle sebe, bez toho, aby do toho kecalo nějaké filmové studio. Jak je to možné? Vždyť jejich tvůrcům je kolem dvaceti, nechodili na filmové školy, dospívali před obrazovkami počítačů. Také si ale na YouTube dokázali za poměrně krátkou dobu vytvořit armádu oddaných sledovatelů, kteří teď v hojném počtu chodí i na jejich filmové debuty (dlouho jsem nezažil tak plný kinosál). V brzké době se jim podobní nejspíš začnou titulovat jako „generace YouTube režisérů“. Zachytit nějaký současný trend je pro stárnoucího novináře jistě těžké; mnohem snadnější je kolem sebe kopat a v klidu se vrátit do devadesátých let. Mě senilita teprve čeká, pokusím se tedy vysvětlit, proč stojí za to těšit se i na něco jiného než jen na Svěráka.

Historie Backrooms je téměř stejně zajímavá jako samotný film. Jde totiž o první velký hollywoodský snímek vycházející z fenoménu zvaného creepypasta – internetových hororových příběhů a legend, které se mezi uživateli virálně šíří kopírováním a sdílením napříč diskusními fóry a sociálními sítěmi. Název je variací na známé „copy and paste“, protože tyto příběhy lidé často jednoduše přebírali a v podobě jen lehce pozměněné znovu publikovali – potud vlastně jde jen o takovou moderní variaci na vyprávění strašidelných příběhů u ohně. A také, což je možná ještě zásadnější, jde o vůbec první film mluvící na diváky jazykem internetových memů. Backrooms totiž původně existovaly pouze ve formě jediné znepokojivé fotografie pořízené během rekonstrukce bývalého obchodu s nábytkem v Oshkoshi ve Wisconsinu. Fotka se začala šířit na internetovém fóru 4Chan, anonymní platformě pro sdílení obrázků a diskusí; ta během poslední pár let sehrála zásadní roli při vzniku mnoha internetových subkultur a virálních fenoménů. Právě na 4Chanu začali uživatelé kolem fotografie postupně budovat celý mytologický svět Backrooms.

Pokud jste v posledních letech kdykoli na internetu narazili na znepokojivou fotografii pochmurně působících chodeb nebo místnosti vypadající, jako by neměla žádný východ, vězte, že tento estetický trend vznikl právě tam. Uživatelé 4Chanu pak koncept dál rozvíjeli, stále však šlo hlavně o představu jakéhosi korporátního pekla tvořeného nekonečnými chodbami, opuštěnými kancelářemi a prázdnými prostory. Zásadní proměna přišla až v roce 2022. Tehdy šestnáctiletý (!) Kane Parsons tento motiv rozpracoval do série krátkých filmů na YouTube. V nich kamera neustále bloudila z místnosti do místnosti, jako by šlo o filmovou kulisu bez konce, zatímco obraz pokrývalo VHS zrnění. Celé to lehce připomínalo atmosféru Záhady Blair Witch, filmu, který na konci devadesátých let zásadně proměnil žánr hororu. Začátkem nultých let tehdy začal téměř každý natáčet formou takzvaných nalezených záznamů, s roztřesenou ruční kamerou, neodloženou jejím držitelem ani při zběsilém útěku před monstrem.

Backrooms k tomu nyní ale přidávají něco svébytně originálního: obrazy prázdných nebo opuštěných míst působících melancholicky, neklidně a kdovíproč i děsivě, skoro jako portály do jiné reality. Pro tenhle fenomén se začalo používat označení „liminal spaces“. Liminální místa jsou vlastně tím, co antropolog Marc Augé nazýval „nemísty“, tedy „prostory, které nelze definovat skrze vztahy, historii ani identitu“. Jde o lokality, na něž konzumní svět tak nějak zapomněl a které člověk běžně téměř nevnímá: prázdnou kancelář, noční supermarket, opuštěnou hotelovou chodbu nebo nekonečně působící sklad. Zdánlivě obyčejné, bez lidí a svého běžného kontextu ale začínají působit podivně nepřirozeně. Backrooms ostatně evokují nepříjemný pocit dobře známý hráčům počítačových her, kdy se ve fiktivním světě propadnete mimo mapu a ocitnete se v prostoru, kam se hráč „správně“ neměl dostat (ve skutečnosti jde samozřejmě o vědomou past herních vývojářů, kterou někteří hráči sami lačně vyhledávají). Když si ale uvědomíte, že se vám něco takového klidně může stát v reálném životě, nadšením skákat do stropu asi nebudete. Přitom svým způsobem se taková věc občas děje každému z nás: máte pocit, že něco není v pořádku, že takhle „to“ přece vypadat nemá. A co je nejděsivější: máte strach, že už nedokážete najít cestu ven.

„Naše děti v digitálním světě získávají odměnu okamžitě. Mluvím o krátkých zábavných videích na TikToku, počítačových hrách a tak. V pozdějším věku, v sedmé, osmé třídě, to podpoří ještě elektronickými cigaretami, následně syntetickými kanabinoidy, k nimž se dostanou velmi snadno. Další krok je kratom. To vede k úplnému oploštění emoční odměny a pocitu prázdnoty. A výsledkem je hluboký pocit neštěstí a nespokojenosti sama se sebou,“ řekl pro Hospodářské noviny ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. Dánský psycholog Svenda Brinkmann ve svém konceptu jazyků utrpení rozlišuje několik způsobů, jak si lidé vysvětlují prožívání něčeho nepříjemného. První je klasický psychiatrický pohled – ten lidem říká, že za své problémy nemohou a může za ně nemoc. Spirituální pohled říká, že jejich utrpení má hlubší význam. Existenciální tvrdí, že utrpení zkrátka k lidskému životu patří a člověk ho nějak zvládne. Psycholog Vojtěch Pišl má za to, že současné až poněkud hysterické kampaně na téma duševního zdraví dětí příliš nefungují. „Může nastat situace – a podle mě už nastala –, že populace začne být těmito vysvětleními přesycená a je namístě už s nimi trochu přibrzdit. A naopak by jí spíš prospělo nabízet nějaké jiné možnosti, jak se dívat na to, že člověku není dobře,“ tvrdí.

Když jsem byl na Backrooms v kině, byl jsem tam zdaleka nejstarší, jinak bylo všem kolem šestnácti. A jako každý dobrý horor i tenhle funguje svým způsobem jako terapie, popisuje nějaké naše skryté strachy a nutí nás postavit se jim. Kdekdo pod dvacet má strach z věcí, které se dost možná nikdy neuskuteční tak, jak si to představuje, to ten pocit ovšem nijak neponižuje. Může to být obyčejný strach z dospělosti stejně jako strach z fádní reality, objevující se pokaždé, když na vás přestane účinkovat třeba právě ten kratom. „Je to film především o biologické potřebě vytvářet si mapy všeho kolem sebe, abychom nad svým životem získali určitou formu kontroly, dokázali si vysvětlit vlastní situaci a mohli uniknout její emocionální tíze,“ říká tvůrce Backrooms Kane Parsons. Ale co když jsme my sami problémy, které nelze vyřešit, a chodby našich neustále bloudících myslí se táhnou do nekonečna? Objevují se tu například lidé, jejichž obličeje vypadají, jako by se samy do sebe hroutily a přeskupovaly. Jde o jakýsi pokřivený obraz nás samých, jenž v „alternativní“ realitě existuje souběžně s námi?

Film nenabízí jasné odpovědi a i v tom připomíná pozdní díla Davida Lynche. Neustále zároveň vyvolává pocit, že ta skutečná hrůza zůstává někde těsně mimo záběr. Prostředí Backrooms působí, jako by v sobě ukrývalo jakéhosi ducha či nepojmenované zlo, jehož podstata však zůstává skryta. Třeba ale žádný bubák sám o sobě neexistuje a vytváříme si ho my sami, když ho živíme svými iracionálními strachy a odmítáním postavit se vlastním selháním.

Je dost možné, že „nové horory“ už nebudou stát na monstrech, brutalitě a potocích krve, ale na pocitu dezorientace, nedůvěřivosti a strachu z osamění. Nevím, jak vám, ale mně tím přijdou ještě mnohem děsivější.