Jen málo milníků v dějinách demokracie je tak zásadních jako postupné rozšiřování volebního práva. Cesta vedla od absolutistické vlády panovníků přes zapojení šlechty a urozených k bohatým měšťanům, od nich k nemajetným mužům, od mužů k ženám, od většinové populace k etnickým menšinám – a tak dále, krok za krokem, až k ideálu univerzálního práva volit. Ten nacházíme ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, jejíž preambule hovoří o „nezcizitelných právech všech členů lidské rodiny“ jakožto „základu svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Čerpá odtud i česká Listina základních práv a svobod, v jejímž článku 21 se dočteme, že „občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí“ a že „volební právo je všeobecné a rovné“.

Zdálo by se, že jsme v tomto příběhu došli až na samotný konec možného. Existuje ovšem provokativní perspektiva, jež tento samolibý pocit současných demokratů napadá a naopak tvrdí, že v této oblasti máme závažné, ba neodpustitelné rezervy. Na světě je totiž hlas upírán celé kategorii občanů, která tvoří cirka čtvrtinu globální populace; v České republice jde o bezmála dva miliony lidí, tedy zhruba každého pátého. Jsou to děti.

Je pravděpodobné, že v tuto chvíli bude čtenář chtít myšlenku volebního práva dětí instinktivně zavrhnout jako zjevně nesmyslnou až absurdní. Stojí nicméně za připomenutí, že i všem předchozím případům rozšiřování předcházel obecný názor, že stávající hranice je přirozená, samozřejmá a oprávněná – že chudí nemají potřebný rozhled či že ženy postrádají úsudek pro věci veřejné –, načež se ukázalo, že to byla hranice arbitrární a diskriminační, jež v důsledku podkopávala legitimitu demokracie i její dobré fungování. To, že nás intuice v minulosti opakovaně mátla, samozřejmě neznamená, že mate i tentokrát. Je to však přinejmenším důvod věnovat argumentům chvíli pozornosti předtím, než je zatratíme – třeba i jen jako intelektuální cvičení.

Oxfordský profesor sociologie Stein Ringen předložil normativní ukotvení teze už v roce 1996 v textu V demokracii by děti měly dostat volební hlas. Závěr stojí na prostém sylogismu: 1. všeobecné volební právo předpokládá, že každý občan má rovnocenný nárok na politický hlas; 2. děti jsou občané; 3. dětem tedy hlas náleží a otázkou není zda, ale jak jej uplatnit. Pakliže jim to upíráme, nemůžeme tvrdit, že volební právo je všeobecné a rovné.

Oponent namítne, že přece mladiství, předškoláci a zcela jistě batolata a kojenci postrádají schopnost porozumět základnímu fungování světa, natožpak složitým politickým otázkám, pročež je nesmysl, aby se podíleli na rozhodování o nich. Ringen ovšem rozlišuje mezi schopností právo vykonávat a samotnou existencí práva. To, že občan není s to uplatnit své právo samostatně, neznamená, že tímto právem nedisponuje – znamená to jen, že je na ostatních, aby mu pomohli je naplnit. Stejnou logiku uplatňujeme například u osob s těžkým handicapem, jimž práva například v oblasti majetkové také neodnímáme, nýbrž zajišťujeme jejich výkon prostřednictvím zákonného zastoupení. U dětí se nabízí obdobné řešení: volební právo by jejich jménem vykonávali rodiče nebo opatrovníci.

Kojenci vs. důchodci

Zde se nejedná o abstraktní akademické cvičení a pošetilé dotahování logiky lidských práv do krajních důsledků. Naopak, věc má zcela praktický dopad a ten je při současném nastavení podle Ringena zjevně negativní. Sociolog upozorňuje na to, že vyloučení dětí z volebního procesu má konkrétní a měřitelné následky na jejich životní podmínky. Pokud totiž musí každý občan čekat osmnáct let, než bude jeho hlas započítán, vzniká strukturální deformace pobídek demokratického procesu, neboť úspěšní političtí hráči se z definice budou zaměřovat mnohem více na ty občany, kteří jim mohou hlasy přinést, a zájmy dětí tak budou systematicky a předvídatelně vypadávat ze strategických propočtů.

Ostatně motivace pro původní předložení myšlenky pramenila z konkrétních změn společenského kontextu: v devadesátých letech napříč západním světem začalo být patrné, že po několika dekádách sociální liberalizace roste i rozvodovost, přibývá neúplných domácností, počet matek samoživitelek a s nimi i dětská chudoba – a to přestože celková prosperita stoupala. „Populace se rozdělila na vítěze a poražené. Děti patřily mezi lúzry,“ píše Ringen a všímá si nepoměru mezi tím, jak se demokratické společnosti starají o své staré a mladé. V čase škrtů napříč zeměmi OECD například zůstávají důchody nepřiměřeně chráněny, zatímco přídavky na děti a výdaje na rodinnou politiku se reálně snižují: „Penzisté mají svůj hlas a také ho umí použít,“ dodává s tím, že zde chybí dětská protiváha, která by přinejmenším zajistila, aby se otázka mezigenerační distribuce zdrojů dostala na zřetel politiků.

Pokud tento argument rezonoval už před třiceti lety, dnes nabývá zvláštní naléhavosti. Mnohé státy se potýkají s dramatickým stárnutím populace a výrazným propadem porodnosti – v Česku se loni narodilo nejméně dětí v historii zaznamenávání statistických údajů a úhrnná plodnost podle odhadů klesla pod 1,3 dítěte na ženu. Do deseti let navíc začne markantně narůstat podíl seniorů ve společnosti s tím, jak silná generace Husákových dětí bude odcházet do důchodu. Těžiště politické pozornosti se již dnes přirozeně přesouvá směrem ke starším ročníkům a k jejich zájmům – a do budoucna to bude ještě mnohem horší.

Přibývá rovněž bezdětných dospělých, pro něž rodina není téma, čímž se okruh těch, kdo by se za zájmy dětí postavili i bez institucionálního rámce, dále zužuje. To následně může demografickou krizi dále prohlubovat. Vztah mezi rodinnou politikou a porodností je sice složitější, než jak ho vykreslují pronatalističtí optimisté – přímočaré finanční incentivy mají na ochotu mít děti zpravidla malý účinek a rozhodování o rodičovství je z velké části věcí kultury, osobních vyhlídek a mezilidských vztahů, nikoli státních dotací. Stát nicméně tuto kulturu spoluvytváří a politické prostředí, které děti a rodiny soustavně odsouvá na okraj pozornosti, se do ní otiskuje. A čím méně dětí se rodí, tím menší politickou váhu mají ti, kdo by na problematiku mohli upozornit – smyčka zpětné vazby se utahuje.

Poslední výzva emancipačního hnutí

Je nutné zdůraznit, že volební právo dětí není cynickým nástrojem k oslabení hlasu důchodců. Jádro argumentu je stále principiální a vyplývá z logiky všeobecného volebního práva, kde by mělo kategoricky platit, že každý občan má svůj hlas. Demografické okolnosti pouze nasvítily problém, který tu byl odjakživa, jen nebyl tak viditelný. Analogií budiž britské chartistické hnutí za volební právo pracovní třídy v 19. století. I to se zrodilo z kontextu doby, kdy se následkem průmyslové revoluce v městech utvořila početná třída dělníků, kteří se najednou mohli organizovat, domáhat se principu a jejichž vyloučení z volebního procesu se tím stalo dlouhodobě neudržitelné. Dělníci měli ovšem k dispozici generální stávku, manifestace a hrozby nepokojů, skrze něž si nakonec svůj hlas vynutili. Děti žádné takové páky nemají. Jejich jediná naděje na zastoupení spočívá v tom, že si to dospělí sami uvědomí a hlas jim přiznají dobrovolně.

Existuje pochopitelně celá řada kritických námitek, z nichž dvě si zaslouží zvláštní pozornost. První se týká rovnosti hlasů: pokud by volební právo dětí vykonávali rodiče, pak by kupříkladu rodič tří dětí odevzdával čtyři hlasy, zatímco bezdětný dospělý pouze jeden, což může vypadat jako porušení principu „jeden člověk, jeden hlas“. Tento pohled je však lichý. Rodiče totiž nezískávají žádné hlasy navíc „za odměnu“ za to, že mají děti. Jejich vlastní volební právo zůstává beze změn; jsou pouze povoláni k tomu, aby svým prostřednictvím navíc vykonávali právo svých dětí, tedy dalších občanů země, jimž také náleží rovnocenný hlas jako komukoli jinému. Formální princip jednoho hlasu na jednoho občana tím nejenže není porušen, je naopak naplněn.

Druhá námitka se týká zájmů rodiče a dítěte, které se nemusí zcela překrývat. Z toho důvodu také nelze zaručit, že rodič bude ve volební místnosti upřednostňovat potřeby svého potomka před vlastními. To je nepochybně pravda. Jenže s podobnými nedokonalostmi se setkáváme v demokratickém procesu obecně. Ani u dospělých voličů nemáme žádnou záruku, že hlasují informovaně, v souladu se svými skutečnými zájmy, a dokonce ani že jsou zcela při smyslech – u nás například mohou hlasovat lidé opilí, pakliže jsou schopni prokázat svoji totožnost a nenarušují veřejný pořádek. Demokracie tento druh nejistoty přijímá jako danost, předpokládá, že se možné odchylky v součtu vzájemně vyruší, a nestanovuje pro výkon volebního práva veskrze žádný test kvality.

Navíc představa „ideální reprezentace“ není ani zdaleka vhodným referenčním bodem pro hodnocení návrhu. Tím by měl být současný stav, v němž děti nemají ve volbách vůbec žádné zastoupení. A proto zeptáme-li se, zda je nedokonalost rodičů coby zprostředkovatelů dostatečným důvodem pro úplnou absenci volebního práva dětí, odpověď se nabízí skoro sama: i kdyby tento mechanismus měl celou řadu nedostatků, muselo by jít o skutečně fatální vady, aby se nejednalo o krok správným směrem oproti totálnímu vyloučení, které se dětem nabízí dnes.

„Zatím jsme od ideálu velmi vzdáleni,“ napsala na začátku minulého století Františka Plamínková, česká sufražetka a politička, která se později zasadila o zakotvení všeobecného (tedy i ženského) volebního práva do ústavy první republiky: „Nechť si nikdo nemyslí, že je věc méně vážná, protože jde o ženy. Jde o princip, o občany. A těm všem v pravé demokracii nutno měřiti stejně.“ Tady nám stačí parafrázovat vyřčené. Ano, v pravé demokracii je nutno měřiti stejně a věc není méně vážná jen proto, že jde o někoho, komu ještě nebylo osmnáct. Jde o princip: děti jsou občané a nastal čas jim přiznat jejich spravedlivý nárok na volební právo. S dvěma miliony lidí, již jsou dnes o hlas ochuzeni, se zdá, že jsme doopravdy od ideálu vzdáleni velmi.