Pokud jste měli dojem, že přítomnost Filipa Turka v politice slouží jen hledání místa pro něj, hlásíme první vykročení z této nešťastné situace. Jako vládní zmocněnec pro klimatickou změnu a Green Deal sedí Filip Turek na ministerstvu životního prostředí, kde narazil na chystaný boom větrníků, jichž byla Česká republika doposud téměř ušetřena. Turek na poslední chvíli sahá do podoby akceleračních zón, které přichystala ještě minulá vláda – spolu s ministerstvem pro místní rozvoj ministerstvo životního prostředí za lidovce Petra Hladíka. Zóny se jmenují akcelerační proto, že se v nich budou smět urychlovat povolovací řízení pro tzv. obnovitelné zdroje (fotovoltaika a větrníky). Turkovi se dostalo obligátního posměchu a kroucení hlavou, ale ve srovnání s posty někde na facebooku jsou větrné parky pro českou krajinu dalekosáhlá věc.

Republika si akcelerační zóny pořizuje proto, aby dostála svým závazkům vůči Evropské unii. V závislosti na plnění dekarbonizačních závazků Evropská komise uvolňuje peníze do českého Národního plánu obnovy, který vznikl pod záminkou oživení ekonomiky v Evropě po šoku z covidu a hlavně lockdownů na podzim 2020. EU si vzala půjčky, které budeme splácet a které teď můžeme čerpat, ale jen když budeme plnit podmínky, třeba právě podmínku dekarbonizace české energetiky a průmyslu.

S ohledem na to minulá vláda schválila před rokem a čtvrt národní klimatický plán NKEP a v něm metu, že k roku 2030 budou naši hrubou spotřebu energie (elektřina, teplo, doprava) z 30 procent pokrývat obnovitelné zdroje. Dnes kryjí 16 nebo 17 procent, to, co plán předepisuje, je tedy skoro zdvojnásobení podílu zelené energie za necelých pět let.

Potrestat přírodu, že nám dala málo větru

Zoufalí politici dělají zoufalé věci, například vymezují akcelerační zóny. V těch by stavitelé větrníků a v menší míře solárních panelů měli zaručeno, že povolovací řízení nepotrvá déle než jeden rok. Dnes to bývají tři, pět, někdy až deset roků. Pouze v akceleračních zónách se stavitelé větrníků vyhnou studii dopadů na životní prostředí, známé jako EIA.

Ještě za Fialovy vlády se stanovilo, že v zónách budou růst hlavně větrníky. Oproti 26 kilometrům čtverečním pro fotovoltaiku chce stát na větrné parky obětovat 2000 kilometrů čtverečních. Celkem jde o 53 jednotlivých ploch. Cílové tři gigawatty výkonu, které by větrníky mohly v České republice v budoucnu dodávat (celkově je nyní u nás v provozu více než 200 větrných elektráren, jejich instalovaný výkon dohromady činí přes 371 MW), stanovila na ministerstvu bývalá náměstkyně ministra Eva Volfová (STAN) a můžeme se jich dopočítat několika způsoby, třeba tak, že se postaví 500 obřích větrníků o výšce kolem 250 nebo 260 metrů. Vznikly by kolosy, jaké většina z nás doslova nikdy neviděla. Větrníky, které dnes vídáme v Krušných horách nebo po cestě Německem, dosahují zpravidla „jen“ 100 až 120 metrů. Pražský palác Motokov (dnes City Empiria), který držel primát nejvyšší budovy Československa, měří 104 metrů. Hladíkovy větrníky by tedy byly na 2,5 násobku Motokovu. Tyto obří pomníky zelené tranzice mají na nás být uvaleny jako daň za fyzikální danost, že nad drtivou většinou republiky nefouká dost větru a zelení baroni by si pro něj museli chodit skoro až na spodní hranici letového prostoru (třída E vzdušného prostoru). Běžné, dnes známé větrníky dosahují jen asi poloviny výkonu těch obřích, takže kdybychom zůstali u běžných, musel by jich v akceleračních zónách vzniknout jeden tisíc.

Sypat písek do rotorů

Větrníky ruší estetický dojem z krajiny a každý jeden svým dílkem zvyšuje nestabilitu sítě, a tedy i náklady na ni. Mají i další nevýhody, především tu, že masakrují ptáky a netopýry, o hmyzu ani nemluvě. Ještě za Hladíka vznikal pro vyhlédnuté zóny ornitologický průzkum. Sfoukli ho od srpna do října loňského roku, což se třeba České ornitologické společnosti zdá jako absurdně krátká doba. Jedno roční období pochopitelně nepodchytí všechny druhy ptáků, správná by byla studie pro všechny čtyři roční období, optimálně dva roky po sobě.

Kromě zabíjení živočichů větrníky také mění větrnou mapu v místě a vydávají nepříjemný hluk. I když u nových modelů, tvrdí jejich výrobci, se hluk daří stlačit, zůstává neřešený problém tzv. infrazvuku. Infrazvuk podobně jako infračervené světlo svými smysly nezaznamenáme, na to má příliš nízkou frekvenci. Nicméně při pravidelném otáčení rotoru větrníku může lidem žijícím poblíž způsobovat chronické potíže jako bolesti hlavy, únavu, poruchy spánku.

V Německu, kde jsou s větrníky (i s lidovým odporem na postiženém místě) dál, byla už před lety stanovena minimální vzdálenost větrníku od nejbližšího obydlí na 500 metrů. „Německou“ metodiku převzalo i Hladíkovo ministerstvo, když se první návrh zón zadával ke zpracování Výzkumnému ústavu pro krajinu. Filip Turek chce tuto minimální vzdálenost protáhnout na jeden kilometr, už tím by se při hustotě osídlení v českých zemích rozloha akceleračních zón významně scvrkla. Druhým vkladem Motoristů do tvorby akceleračních zóny je požadavek sestěhovat větrné parky z hor a cenné krajiny do míst, kde už toho tolik zkazit nejde a kde i hluk z rotorů spíš zanikne. Turek rád uvádí příklad dálnice, kterou by větrníky mohly lemovat. Jiným kandidátem jsou bývalé skládky, průmyslové zóny, nepoužívaná vojenská letiště – jedno takové stojí u Liberce a hejtman Martin Půta by tu s akcelerační zónou neměl problém.

Tímto způsobem by si polepšily některé přírodně cenné kouty republiky: Jesenicko, Máchův kraj (okolí Ralska s Bezdězem), vyhlédnuté části Vysočiny a další. V Novohradských horách se ministerstvo dokonce nótou ohrazuje proti větrníkům, které chce přímo na hranicích postavit rakouská strana.

Nové, motoristické vedení ministerstva by podobně jako ornitologická společnost nejradši větrníky nepovolovalo vůbec. Jenže tady jedna malá část koalice naráží na její větší, pragmatickou část čerpačů, rozuměj na Andreje Babiše a jeho ministra průmyslu Karla Havlíčka (oba ANO). Zřízením akceleračních zón totiž EU podmiňuje výplatu deseti miliard korun z Národního plánu obnovy. Babiš s Havlíčkem nechtějí riskovat, že by vypadnutím takové platby schodek státního rozpočtu, který je letos na 310 miliardách, dál významně rostl.

Reálně vzato Turek stanul před jakousi kvadraturou kruhu: vyčerpat v EU těch 9 až 10 miliard a přitom větrníky pokud možno nestavět, udělat to tak, aby se tvůrci českého rozpočtu najedli a ráz české krajiny zůstal celý. Bude možné toho dosáhnout zvětšením plochy pro fotovoltaiku, koncentrací větrníků kolem dálnic a v brownfieldech, nějakým tím záměrem přečerpávací elektrárny po vzoru Dlouhých strání?

Užitečný populismus

Významným spojencem pro nové vedení ministerstva budou jednak kraje, jednak přímo obce v zónách. Zatím skoro všude, kde měli místní referenda, byly tyto projekty odmítnuty, a to šlo přitom jen o původní, ony stometrové větrníky. Ve chvíli, kdy ministerstvo pro místní rozvoj předloží definitivní návrh zón, což by se mělo stát někdy v březnu, začíná obcím a krajům dvouměsíční lhůta, kdy mohou podat námitku. Za minulé vlády bylo rozhodnuto, že mlčení obcí znamená souhlas. S tím už se nic neudělá, pořád ale zbývá možnost obce varovat, co se na ně chystá. Turek to prý aktivně dělá.

Bude ještě záviset i na zmíněné dvojici Babiš–Havlíček. Původně k akceleračním zónám měli pěkný vztah, ostatně v právě schválené Havlíčkově Hospodářské strategii Česko čteme, že stát má „umožnit výstavbu alespoň 10 GW obnovitelných zdrojů“ do roku 2030. S tím, jak vycházelo najevo, že za Hladíka se akcelerační zóny rýsovaly celkem bez ohledu na místní, zařadilo i ANO zpátečku. Byla by to příznivá forma populismu. ANO má svou ministryni pro místní rozvoj, Zuzanu Mrázovou. Turek a spol. s jejím ministerstvem předjednávali své nápady, brzy uvidíme, s jakým výsledkem.

Je pravda, že ani Fialova vláda nebyla k negativním náladám obyvatelstva vždycky hluchá. Jediný větrný park v Krušných horách – které kupodivu v Hladíkových akceleračních mapách zůstaly ušetřeny – nejenže se nebude rozšiřovat, provozovatelé přemýšlejí o demontáži. Necítí podporu kraje (hejtman z ANO) a teď ani nové vlády.

Jistěže velká část lidové nechuti k větrným parkům je z kategorie NIMBY (Not In My Backyard, Nechci, aby mi stavěli za humny). Ale vládě by to mělo dávat logiku i politicky. V EU se proti Green Dealu a jeho jednotlivým částem konečně zvedá odpor, dokonce i proti emisním povolenkám. Setrvačnost systému je sice ohromná, přesto se dnes nedá vyloučit ani úplný zvrat, byť třeba v řádu několika let. Po předcích jsme zdědili kulturní krajinu, kterou by i přes veškeré zásahy ve 20. století ti předci pořád ještě poznali. Obří větrníky jsou už nová kvalita.