V posledním týdnu se pořád ještě jenom schylovalo k výročí sovětské okupace, takže se k němu také kdekdo vyjadřoval – především v podcastech, protože ty bývají uveřejňovány průběžně a dřív než aktuální články. V některém z vyslechnutých podcastů zaznělo (tuším, že to bylo v naší Echo Poradě a že to, co napíšu, vyslovil kolega Jiří Peňás, ale znovu to v epizodě nejsem s to dohledat, takže to klidně mohl říct i někdo jiný někde jinde), že ze všech českých osmičkových výročí loňského století se nejdříve zapomene právě na rok 1968.

Protože rok 1918 je vznik republiky, rok 1938 je začátek druhé světové války (tedy pro nás zde), rok 1948 komunistický převrat, ale jak chcete někomu vysvětlit rok 1968 neboli pražské jaro? Co si pod tím obratem představit? Kupodivu tam nepadlo spojení sovětská okupace.

Ostatně právě tato živost může za přeformátování našeho vztahu ke dvěma největším českým nebezpečím: to německé zmizelo ze zřetele, jelikož německou okupaci si už kloudně pamatuje jen nepatrné množství lidí, jelikož Němce jsme odsunuli, podepsali s nimi Česko-německou deklaraci... zkrátka toto nebezpečí je momentálně pryč. Kdybych ještě jenom svým babičkám směl říct, že jsme se přestali jako společnost bát Němců, nevěřily by mi a měly by nás za absolutní pošetilce. Zatímco Rusům nadáváme jednotně, vinu si nesou s sebou dál a neustálými výpady proti jiným národům ji potvrzují (jakkoli se v posledku v souvislosti s válkou v Ukrajině daří prosazovat hanebný nesmysl, že nás reálně okupovali Ukrajinci).

Pokud jde o samotné vzpomínky na okupaci, myslím, že jsem tu ještě nikdy nevyprávěl své tři oblíbené, které jsou spojeny – jak v mém případě jinak – s Lužicí coby hraničním regionem. Už je to tak patnáct let, kdy mi vyprávěl majitel hotelu v městečku Niesky (což je skutečně slovanský název, jenž v němčině zůstal, protože česky je to Nízké a bývalo to kdysi jedno z center emigrantů z Moravy a Slovenska, kteří do Lužice utíkali jako do nejbližší země, kde šlo svobodně vyznávat protestantismus), že o prázdninách roku 1968 věděli naši enderáčtí soudruzi za hranicemi o týdny dřív než my, že to přijde. „Například v Žitavě zmizely ulice, nedalo se tam jezdit autem, skoro ani na kole, někudy ani projít pěšky. Po tom vojenském cvičení Varšavské smlouvy tanky neodjely, čekaly u hranic na povel a my se na ně dívali.“

Od známého z Hodonínska vím, že je to jeden z mála našinců, kteří překročili hranice spolu s vojsky, a který nás tak spolu s nimi de facto okupoval, když ujížděl právě z Lužice, kde nahazoval spolu s přáteli fasádu malé kapličky a odkud pak fofroval na svém mopedu zpátky. Vybral si nečekaně totéž datum jako spojenecké okupační armády. Dodnes líčí, jak se tehdy bál každého kilometru a že to byla nejdelší cesta na Moravu, jakou kdy z Lužice absolvoval.

A třetí přítel, jenž celý život žije ve Varnsdorfu, tedy přímo na hranicích, rád vypráví o tom, že tanky tam sice neviděli, zato jim za kopcem ze dne na den vyrostly vysílačky s vysokými tlampači, které neustále vysílaly do okolí uklidňující zprávy, že se nic neděje a ať jsou všichni klidní. Vysílání rozhlasové stanice Moldau probíhalo ovšem špatnou češtinou, takže místní mu neřekli jinak než „radio Fltava“. Ostatně dosud není úplně jasné, co byli zač spíkři těchto relací. Byli to odsunutí čeští Němci? Nebo Němci, kteří byli sezdaní s nějakým našincem? Nebo třeba i Lužičtí Srbové? Mnozí z nich totiž hned po válce studovali právě v tomto městě gymnázium, a češtinu si tudíž slušně osvojili. Stálo by to za větší historický průzkum.

Dějiny v pohraničních končinách holt tančí vždycky v jiném rytmu, než jak jsme zvyklí z hlavních měst. Ostatně přítel z Varnsdorfu mi vyprávěl třeba i takovou absurditu, že také u nich stál pohraniční plot, ačkoli hranice vedla do spřáteleného východního Německa. A že tento plot byl dvakrát za rok otvírán, aby čeští občané města mohli v pohraničním pásmu vysbírat jednou borůvky, podruhé houby. Kdo by se pak ještě divil nějaké okupaci.