Nenápadná kniha o životě mezi „existencemi“

Zběsilost na Žižkově

Nenápadná kniha o životě mezi „existencemi“
Zběsilost na Žižkově

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Knihu Marie Zelbové Táňa / Praha 3 / Žižkov může člověk hravě zvládnout během jednoho odpoledne, utkví v něm ale na o hodně delší dobu. Zvlášť je-li to čtenář, řekněme, mého typu, který pamatuje dobu, v níž se text z větší části odehrává, svět pozdně normalizační a těsně porevoluční Prahy. Postavy vyprávění Marie Zelbové mu navíc mohou přijít povědomé – ne že by je osobně znal, ale potkal lidi jim v něčem podobné. Někdy se jim tenkrát říkalo „existence“, tedy lidé pro řádného občana jaksi podezřelí, práce se štítící, žijící nezřízeně, vyhlížející pro normalizované oko odpudivě. Nebezpečná společnost z hlediska hygienického a zdravotního, kariérního, morálního a někdy i trestněprávního. A v něčem taky vzrušující společnost.

Protože mezi „existencemi“ mohl člověk silněji vnímat to, že sám existuje, že prožívá něco neředěného a neubitého strojovou, opatrnou a uniformní rutinou doby, tak blízkou bezduché neexistenci. Mohla se mu zdát přitažlivá možnost exilu někam na okraj, do volného společenství, do nějž se vešli všichni ti aspirující umělci, staří alkáči, lidi s náturou vandráků a spousta dalších z různých důvodů nepřizpůsobivých, kde hranice mezi osobitým nonkonformismem a duševní chorobou se mohla zdát dost mlhavá a především nikterak důležitá.

Marie Zelbová (1977) svět těch „existencí“ ukazuje především očima dítěte, vyrůstala v něm ve značně nuzném bytě na Žižkově jako dcera Táni Leixnerové, tvůrčí, impulzivní, nezvladatelně temperamentní, vášnivé a někdy taky děsivé ženy. Ze svého příbytku udělala „průchoďák“, v němž na kratší či delší dobu pobýval a přežíval leckdo a prakticky ke všemu se přistupovalo značně neortodoxním způsobem. Dle dnešních (a možná jakýchkoli) měřítek to nebyl svět moc vhodný pro dítě, je snadné si představit, že stejnou životní zkušenost by Zelbová mohla zpracovat do několikasvazkových „trauma memoárů“. Zachycuje ji ale v krátkých skicách, napsaných v jaksi konverzačním tónu, často se vtipem a s citem pro grotesku, s přirozeně působící jednoduchostí, jíž dosáhnout ale nemusí být snadné. Samu sebe ve vyprávění často upozaďuje, portréty Táni a jejích kumpánů jsou ale vykresleny velice její optikou. Možná se víc soustředí na to zábavné, co může sloužit jako materiál k historkám, její pohled na lidi, mezi nimiž v dětství a dospívání žila, je vždy spíš sympatizující, ve vyprávěních Zelbové není žádná vysloveně negativní postava – s výjimkou neosobního režimu a jedné protivné sousedky. Ten místy dost zběsilý svět ale ani nelakuje narůžovo, jeho temné stránky jsou v knize přítomné dost silně, byť třeba nejsou nejsou explicitně zmiňovány, jen občas se do textu proderou v jedné či ve dvou větách. „Večírek měl nečekané rozuzlení. To když nám dveře u Vildy otevřela Táňa. Pak už si vybavuji jen její nekonečný řev a sebe, jak ležím na podlaze s kýblem v ruce a touhou zemřít.“

Z těch drobných portrétů a skic se skládá větší story – příběh jedné rodiny, Táni, Marie a jejího mladšího bratra Krištofa, ilustrovaný také množstvím fotek a reprodukcemi Tániných básní, dopisů a dalších textů. Je to příběh, v němž je taky hodně smrti a špatných konců, k nimž dospěli i Mariini nejbližší. Tánina neovladatelná impulzivnost nemusela být jen výrazem nezkrotné a svobodomyslné povahy, ale taky zotročenosti nemocí. Ale ty špatné konce snad neříkají všechno o životech, které jim předcházely. Kniha Marie Zelbové je cenná také tím, že se nesnaží to všechno říct, dospět k nějakému shrnujícímu poselství a závěrečnému poučení. Její text může být spíš výrazem snahy nezapomenout a přispět k tomu, aby všechny ty barvité a někdy nesnesitelné postavy světa jejího dětství byly před zapomněním uchráněny. Nepřistupuje k životu s potřebou ho interpretovat, ale spíš jako ke sledu obrazů a setkání. Byli jsme tady. Takhle jsme žili. Tohle se stalo. Snaha to všechno nějak utřídit, systemizovat, objasnit je sice velice lidská, může ale také vést ke zploštění těch dávných prožitků, k jejich proměně ve studijní materiál. Marie Zelbová naštěstí zachovává a zprostředkovává bezprostřednost okamžiků, které přinesly nějakou legraci, vytržení, šrámy na těle i duši. Jako kdyby to bylo včera. Vlastně bylo.

Marie Zelbová: Táňa / Praha 3 / Žižkov, vydalo Nakladatelství Petr Štengl, 172 s.

Diskuze

Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.

24. dubna 2026