V roce 2024 jsme psali v Týdeníku Echo o izraelsko-americkém psychologovi Danu Arielym, konkrétně o tom, jak tato hvězda behaviorální psychologie falšovala data ve svých studiích. Zjistil to projekt Data Colada, iniciativa tří vědců z oboru zaměřujících se na pofiderní vědecké praktiky. Nyní přišla tato trojice s odhalením, že Ariely zfalšoval už dvě studie v článku z roku 2002.

Na sociálních sítích se ozvalo nemálo progresivistů, že to, čeho se dopustil Ariely, je daleko horší, než z čeho byl obviněn nedávno nešťastně zemřelý Jason Arday. Kde je mediální kanonáda, jaká uštvala Ardaye, ptali se.

Mají v jedné věci pravdu. Arielyho domovská univerzita je nápadně laxní. Zatímco Cambridge nakonec začala Ardaye vyšetřovat a Francesca Gino z Harvard Business School, jež se na některých podvodech Arielyho podílela, byla z této školy propuštěna, už v roce 2024 komentátor Josh Barro psal: „Určitě nejsem jediný, kdo si klade otázku, jak dlouho ještě může Dan Ariely zůstat profesorem na Duke University.“ A na tom se od té doby nic nezměnilo.

O nejnovějších zjištěních napsal univerzitní studentský časopis Duke Chronicle. Teprve po urgenci jim mluvčí školy poskytl velmi opatrné stanovisko: „Duke bere tyto obavy vážně a pečlivě je vyhodnocuje. Nemůžeme se vyjadřovat ke konkrétním personálním opatřením, která se v reakci na to mohou připravovat.“

Jinak je ale optika progresivistů zkreslující. S Ardayem to nešlo tak rychle, emeritní profesor Harris se začal zabývat jeho disertací v roce 2023 a reportér časopisu Times Higher Education začal pracovat na článku o něm loni, než ho zastrašili právníci a policie. Teprve letos v červenci zveřejnil svou analýzu Nathan Cofnas. Takže pár týdnů počkejme.

Ty dva je obtížné srovnávat, jde o velmi odlišné postavy. Ariely předkládá produkt s vnějšími znaky rigorózní, empirické vědy. Jeho obor sice trpí krizí kredibility a i ty nezpochybněné výsledky kdosi vystihl v sarkastické nadsázce slovy „lidé, kterým dáte přečíst Desatero, si myjou ruce o dvě vteřiny déle“. Ale tváří se to jako empirická věda.

Arday byl naproti tomu influencer či aktivista, u něhož na tom, zda kopíroval, zas tolik nezáleželo. Práce psané metodou „autoetnografie“ jsou z principu nefalzifikovatelné. Zato byl předkládán jako inspirující osobnost k následování. BBC o něm pořídila ne méně než pět reportáží, zaštítil svým jménem školní vzdělávací program, v němž se žáci poučovali o světě „na základě příběhů Mahátmy Gándhího a Jasona Ardaye“.

A kdo z nich způsobil větší škody? Novinář Graeme Wood upozornil v jednom podcastu, že Ardayovy fabulace mohly mít i další dopady než jen zamýšlený obdiv k jeho osobě. Třeba svými výmysly, že byl do 11 let neverbální a do 18 negramotný, mohl dávat falešnou naději rodičům skutečně vývojově postižených dětí, anebo v nich vzbuzovat pocit viny, že své děti zřejmě dost nemilují a nevěnují se jim.

Ale aby nevznikl dojem, že jsme globálními trendy v oboru lidského poznání nedotčeni – jak informuje server Lupa.cz, poslední srpnový den uspořádala před pražským Rudolfinem česká buňka iniciativy Pause AI demonstraci proti umělé inteligenci. Ne tedy první, ale, abychom měli nějaký primát, tak první, na kterou přišlo víc než deset lidí – byly to prý maximálně nižší desítky. Obavy mohou být pochopitelné, představa, že takováto akce v Praze ovlivní vývoj, směšná. Mateřská organizace Pause AI volá po mezinárodní regulaci uvádění nových LLM modelů na trh či omezení vývoje a výroby čipů. Ti, kdo o tom rozhodují, jsou sotva zvědaví na názory hloučku z Prahy. Až komicky vyznělo varování před výstavbou datových center, protože to u nás vzhledem k situaci v povolování staveb i v energetice opravdu nehrozí.

Nejvlivnější osobou mezi řečníky byla Irena Ferčíková Konečná, politička Zelených, jež se díky Pirátům stala poslankyní PS PČR. Věrna své odbornosti – je expertkou na nerůst – mimo jiné prý prohlásila, že „vše je zaslepené konkurenceschopností a ekonomickým růstem“ a „ekonomický růst dereguluje to, co nás má chránit. Musíme se tomu postavit“. Případná slova pro akci, jež nesla název Monday for Future.