Prázdniny skončily. Je tudíž nutno vrátit se k běžnému provozu. Zapojit se do procesu a očekávat apokalypsu. Co taky jiného? Bývalí zaměstnanci AI firem přicházejí s prognózami, jak moc je pravděpodobné, že umělá inteligence vyhladí lidstvo, a kdy by se to asi tak mohlo stát. Technologický magnát a věrozvěst prazvláštní techno transcendence Peter Thiel zas varuje před tím, že odpor vůči AI a snaha ji regulovat umetou cestu ke vzniku totalitní světovlády a příchodu Antikrista.

Do debaty vstoupil i Donald Trump, podle nějž odpor vůči AI nahrává Číně, je založený na hoaxech a jediný potřebný kontrolní a ochranný mechanismus je „dostatečně silný a chytrý (s vysokým IQ!) prezident, což USA v obrovské míře mají“. Velmi uklidňující. Nebo po trumpovsku: VELMI UKLIDŇUJÍCÍ!!

Před lety jsme si s kolegy dělali legraci z tehdy oblíbeného klišé užívaného v novinových titulcích – otázky „Máme se bát?“. Dnes už na ni čtenář moc často nenarazí. Stala se irelevantní. Není nevystrašených lidí, kteří by se ptali, zda se bát mají. Daleko víc se jich bojí a není proč se jim divit.

Existují i jiné typy přežití než ty čistě fyzické, jiné typy úspěchu než jen ten čistě kariérní. A Katherine Dee hledá cestu k němu s pomocí Andreye Mira, mediálního ekologa. Do formy prakticky využitelného návodu rozpracoval několik tezí o tom, co dnes znamená často užívaný pojem mediální gramotnost. Doporučuje vnímat internet, virtuální svět a umělou inteligenci jako přírodní sílu. Živel, s nímž nemá význam vést spory nebo se ho snažit přimět k poslušnosti jako perský král Xerxes, který nechal zbičovat moře, když mu překazilo plány. Připomíná slova světoznámého mediálního teoretika Marshalla McLuhana, který dávno před nástupem internetu mluvil o tom, jaký postoj by měl člověk zaujmout k mediálnímu světu. Jako hlavní postava povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu. Tři bratři vyplují na rybářské lodi, vtáhne ji strašlivý vír. Jednoho z bratrů smetou vlny, druhého přemůže hrůza. Toho třetího zachrání schopnost distancovaného pohledu. Hledí na vír v ohromení, ale jeho distance mu pomůže pochopit základní principy jeho fungování. Díky tomu si uvědomí, že některé předměty Maelströmem stoupají. Vyskočil z lodi a chytil se sudu, který ho vynesl na hladinu. Podobně by podle Mira měl postupovat i mediálně gramotný člověk. Netvářit se, že Maelström je možné prostě ignorovat, nehroutit se z jeho obrovské síly, ale počítat s ní a v něčem jí třeba i využít. Být si vědom způsobů, jimiž ho ovlivňuje, jak a kam ho unáší, a chovat se tak, aby mu přitom neublížila, aby přežil.

Co to dnes obnáší být mediálně gramotný, Andrey Mir vysvětluje na základě několika tezí: Mediální gramotnost je spolupráce s nevyhnutelným. Mediální gramotnost je internetová hygiena. Mediální gramotnost je management autorství. Mediální gramotnost je management falše. Mediální gramotnost je hormonová terapie. Mediální gramotnost je schopnost psát prompty. Mediální gramotnost je sociální inženýrství. Mediální gramotnost je management času. Ke každé z těch tezí pak přidává několik praktických bodů, pravidel, která by měl člověk dodržovat, chce-li být mediálně gramotným sociálním inženýrem, autorem, manažerem vlastního času… Rozebrat je jeden po druhém by vyžadovalo o dost delší text, než je tento, jejich výčet se dá najít tady. Povzbudivé je, že v souhrnu na člověka nepůsobí jako nějaký obrovský nárok, vyčerpávající úkol na celý život. Nemálo z nich může působit až samozřejmě. Často jde o drobnosti, je ale důležité na ně nezapomínat, o otázky, které je potřeba si opakovaně klást. To všechno může v souhrnu něco přinést – schopnost nenechat se tím vírem vtáhnout a zpracovat, udržet si tak skutečnou autonomii i jakousi lidskou esenci. Jsem dost velký optimista, abych věřil, že ji budeme potřebovat.