Toto je riskantní téma. Poté, co se za covidu ukázalo, kolik mikroautoritářů se schovává i v západních vládách a úřadech, má asi tak polovina světa tématu „virová onemocnění“ plné zuby. K tomu patří i zdravá chuť majznout nejbližšího člověka, který o takových věcech začne opět mluvit, paličkou na kapry. Leč ušetřete mě, prosím, není mým cílem vás všechny zavřít do postcovidových koncentráků a vytetovat vám na čela QR kódy. Spíše jen upozornit na to, co se děje.

Základní důvod je v tom, že člověk je původně tropický lidoop, takže právě v tropech na něj číhá největší množství potenciálních patogenů. Dokáže-li něco nakazit běžnou opici, je určitá pravděpodobnost, že se tatáž nemoc přenese i na člověka. HIV, virus způsobující AIDS, má blízké opičí předky (SIV), kteří infikovali různé primáty už nejméně před 30 tisíci lety. Někdy někde, odhadem před sto lety, došlo k přenosu na člověka (snad z šimpanzů) a výsledkem byla epidemie, jež zatím stála život asi 44 milionů lidí. Většina z těch úmrtí proběhla v rozvojovém světě, mimo naše oči; ty nejvíce viditelné, jako byl osud Freddieho Mercuryho, Isaaca Asimova nebo Ondreje Nepely, zabolely i nás. A trvalo zhruba jednu generaci, než jsme tuto nemoc dostali pod kontrolu.

Z podobného soudku pochází současná epidemie eboly v Kongu, zatím ještě dost daleko od nás. Nebyla první a nebude ani poslední. Všechny ty africké pralesy jsou různých příšerných hemoragických horeček plné a africká populace, která se stihla za posledních třicet let zdvojnásobit a do roku 2070 se zdvojnásobí znovu, se do těch pralesů čím dál častěji pouští – těžit dřevo a suroviny, lovit „bushmeat“ (divoká zvířata na maso – skvělý zdroj nákazy) nebo si stavět v někdejší divočině nová obydlí. Budeme mít velké štěstí, pokud všechny ty epidemie, které tam ještě vzniknou, zůstanou omezeny jen na rovníkovou Afriku.

Hantavirus, který teď propukl na nizozemské výletní lodi, je podobným varovným „výstřelem ve tmě“. Původně krysí choroba, která se nikdy nepřenášela mezi lidmi, tedy až do chvíle, než to nějaký zmutovaný kmen očividně zvládl; tomu se říká evoluce a nedá se to řídit. Na výletní lodi, kde je několik tisíc lidí nacpáno v relativně stísněných prostorách a všichni si celé týdny neustále „dýchají do ksichtu“, se infekce přenášejí celkem dobře. Většinou je to jenom obyčejná chřipka, v jednom z tisíce případů holt taky něco jiného.

Někdy nezaškodí podívat se na věci z jiné perspektivy, v tomto případě z perspektivy přírody jako celku. Z jejího pohledu jsme poněkud přemnožený teplokrevný savčí druh, který má po několika desítkách let snahy o hygienu a léčení nemocí až nepřirozeně málo parazitů všeho druhu, od virů a bakterií až po různé roupy a klíšťata. Tohle uprázdněné pole je ale příležitostí „zkusit to znovu“, pro jiné organismy. Devětadevadesát procent z nich na tom úkolu pohoří, nějaký občas uspěje.

Nedá se s tím nic moc dělat, snad jenom nezavírat instituty tropické medicíny v rámci nějakých krátkozrakých škrtů. Nejsou zbytečné a jednoho dne se to jejich know-how bude hodit.