Říká se, že dějiny píší vítězové. Jenomže kdo vlastně vyhrál? Konec dějin evidentně nenastal, boj pokračuje, liberální demokracie vážně onemocněla, slábne a na scénu se vrací variace jinak známých společenských poměrů.

Touto dobou si budeme připomínat devadesáté výročí narození Václava Havla. Prvního prezidenta po pádu totalitního komunistického režimu. Rok 1989 patří spolu s lety 1918, 1938 a 1948 mezi přelomová data moderních dějin. Václav Havel je největší osobností a symbolem změn, které přišly se sametovou revolucí. Na tom snad všeobecná shoda zůstává. Považujme to tedy za jednu z mála jistot, které nám zbyly a na kterých lze stavět.

Co vyjadřuje symbol Václava Havla, už tak jednoznačné není, a především to, co představuje pro dnešek, je už složitější otázka. Přiléhavé totiž není srovnávání s prvním československým prezidentem T. G. Masarykem, zakladatelem první československé republiky. Václav Havel totiž žádný nový stát nezakládal, byl restaurátorem demokratických poměrů a procesu rozdělení Československa a vzniku České republiky v zásadě jen přihlížel – poklidný rozchod byl dílem Václava Klause, který byl schopen uzavřít pragmatickou dohodu s tehdejším lídrem Slovenska Vladimírem Mečiarem.

I z mnoha dalších důvodů nelze hledat paralelu mezi Masarykem a Havlem, byť oba byli bytostní intelektuálové a jako takoví do politického života vstoupili. Havel na rozdíl od Masaryka neurčoval politické směřování země, a byť se snažil nacházet politické a mediální spojence, neměl politickou sílu, dobově řečeno výtlak, aby třeba vybral svého pokračovatele. Ze scény odcházel bez silného praktického politického odkazu (neplést prosím s ideovým odkazem). Po opuštění prezidentského úřadu žil víceméně v ústraní, bez významného vlivu, a jeho smrt a s ním spojené rozloučení byly výsledkem dřímajícího rozpomenutí na hrdinu revoluční doby listopadu 1989.

Havel nebyl svou podstatou politik, natož politický lídr. Vůdčí osobností nepochybně byl, ovšem intelektuální, nikoli politickou. Stal se součástí mainstreamu, což bylo ovšem dílem náhody a okolností, než že by o to usiloval. Jako autentický intelektuál byl člověkem pochybujícím, nepochopeným ve své době, což se záhy v jeho politické kariéře projevilo. Už od sedmdesátých let minulého století mu byli politicky nejbližší němečtí Zelení (kteří byli jinak zelení, než jak je známe dnes) a společenské a politické alternativě zůstal duchovně věrný celý život. Skutečnost, že se na čas stal vůdcem davů, je, dá se říci, absurdním paradoxem, který se hodí spíše do jeho literární a dramatické činnosti. V tomto smyslu spočívá význam Václava Havla hlavně v symbolizování jakési (havlovsky řečeno) společenské změny, než že by nesl nějaký jeho výrazný politický odkaz. Možná i proto přetrvává kult Václava Havla jako jeho mylná interpretace, transpozice zcela jiných ambicí a mocenských choutek.

Kult Václava Havla nemá nic společného s osobností a dílem Václava Havla. Vyznávají ho často ti, kteří Havla neznají, nečetli, nesnažili se ho pochopit a jen opakují hesla s ním spojená v naději, že na nich ulpí něco z jeho aury, a nahradí tak vlastní prázdnotu, obyčejný oportunismus, falešnost. Kult Václava Havla, za který on sám nemůže a patrně by se mu hodil jako námět k absurdnímu dramatu, vyznávají spíše vyplňovatelé role prezidenta Antonína Novotného, jehož duch prázdnoty se navrátil. Vítězové jsou včerejší poražení, dějiny neskončily a Havla je třeba číst.