Málokteré volby v nějaké evropské zemi slibují tolik vzrušení jako ty víkendové v Maďarsku. Důvod je zřejmý: má, či nemá jít o konec jednoho velkého potížisty, se kterým si neví moc rady ani ten, kdo rád připustí, že nějaký troublemaker je v každém spolku k něčemu dobrý, natož ve spolku, jako je současná EU. Ale bez ohledu na to, jestli Viktor Orbán odejde nyní po letech dominance poražený, či nikoli, zůstane Maďarsko a Maďaři jako příklad země, která tvoří výjimku v bruselském jednohlasu, a byla by škoda, kdyby tato užitečná anomálie měla jen tak zaniknout.

K maďarským dějinám patří významné slovo „malkontence“, což znamená „nespokojenost“, k níž ale měli důvod. Uherská „malkontentní“ šlechta byla nejodbojnější, stále se vzpouzející banda v raném evropském novověku – a něco z toho zůstalo dodnes. Už tehdy se vzbouření uherští magnáti byli schopni pro obranu svých práv spojit i s ďáblem, tehdy třeba i s machometány – jako kurucký velitel a maďarský národní hrdina, kníže František Rákóczi, který nakonec umřel u sultána v exilu. Což je jeden z těch maďarských paradoxů: tak dlouho Maďaři Evropu před Turky bránili, až je museli žádat o pomoc proti vlastním. To nám něco připomíná. „Rusové domů!“ zvolal mladý Orbán ještě v době, kdy mu to ani v Maďarsku, tom „nejveselejším baráku východního lágru“, nemuselo jen tak projít. Lze opravdu věřit tomu, že by teď volal „Rusové sem!“? A když, copak se tak strašně změnilo? Jen vinou Maďarů?

Kdyby se ve „velké“ Evropě lépe, nebo aspoň trochu znala historie menších a malých národů, hodně by se tím Evropě jako celku pomohlo. Ale to je utopie. Není vůbec divu, že mnozí Maďaři se cítí jako nejopuštěnější národ Evropy. Je to lid, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni, a dosud proto mají teskný pocit, že se s nimi až tak nepočítalo.

Stali se sice součástí Evropy, ale často v ní hráli roli potížistů, rebelů a revolucionářů – a také ohnivých tanečníků, znalců koní, žen a teskného popíjení pálinky. Bouřili se a povstávali aspoň jednou za dvacet let, ať už bylo proti komu, nebo jim to jen nedala ohnivá povaha. Byli obávaní, ale zároveň také obdivovaní: třeba romanticky založená císařovna Sissi je přímo milovala. Škoda že někoho takového dneska v Evropě nemají. Snad s výjimkou Poláků, kteří mají podobný sklon k fatalismu a hrdosti, z čehož plyne přesvědčení, že dějinami je třeba se prosekat šavlí. Také jejich vlastností byla bojovnost, spojená s hlubokým prožitkem častých porážek, které však stály za to.

Kvůli své zeměpisné poloze byli Maďaři na ráně expanzivním tlakům ještě divočejších (z východu a jihu) nebo civilizovanějších (ze západu) pronárodů, jimž čelili většinou bez naděje, že to někdo ocení. Tuto křivdu se naučili snášet jako osud, který jim byl přiřčen jaksi shůry, od jejich maďarského Boha s povislými kníry umazanými od perkeltu. Ten je naučil, že stejně budou muset udělat to, co se nikomu jinému nebude chtít. To příkladně dokumentovali v roce 2015, když se přes Maďarsko valily hordy, ve kterých oni neviděli „kulturní obohacení“, ale nájezdníky, kteří se přes ně převalili několikrát v dějinách. Vysloužili si za to hluboké opovržení i od těch, kteří jim nyní (spíš ale jen potichu) dávají za pravdu.

Ale Maďar je tu prostě od toho, aby to vydržel: bude při tom vypadat jako Orbán v Evropském parlamentu, ale to už je holt maďarský úděl. Maďaři vždycky věděli, že se nemůžou spolehnout na nikoho jiného než na sebe, neboť, jak již bylo řečeno, Maďarovi stejně nikdo neporozumí. To, co by jiné národy, třeba Čechy, zlomilo a donutilo hledat nějaké pragmatické finty a výmluvy, Maďary spíše vždy utvrdilo, že jednali správně. I když třeba špatně.