Před několika dny se v Ohiu uzavřel soudní případ, který jako by vypadl ze starých časů – z doby, kdy se spory o svobodu slova ještě rámovaly přes jasnou šablonu: malý svobodomilný jednotlivec proti kolosu represivní moci. Místní porota totiž jednomyslně osvobodila rapera Afromana a zamítla žalobu sedmi policistů, kteří po něm požadovali 3,9 milionu dolarů odškodné za pomluvu a narušení soukromí.

Celá věc ale začala o několik let dříve, v srpnu 2022, kdy mu policisté z Adams County se zbraněmi v rukou udělali doma razii, a to vše na základě pochybného podezření, jež se mělo týkat obchodu s drogami, ba dokonce únosu. Nenašli nic. Žádné obvinění nepadlo. Zato mu poničili bránu, vstupní dveře a bezpečnostní systém a zabavili přes pět tisíc dolarů v hotovosti – při vracení chybělo čtyři sta dolarů, což úřady později přičetly chybě v počítání.

Afroman se zachoval jako umělec svého kalibru: vzal záběry z domácích bezpečnostních kamer a natočil sérii videoklipů. Titulní píseň Lemon Pound Cake vznikla podle momentu, kdy se obtloustlý ozbrojený policista uprostřed razie zastavil a toužebně se zahleděl na citronový dort na kuchyňském ostrůvku. Klip má na YouTube přes pět milionů zhlédnutí. Jinde zpíval o tom, jak dalšímu účastníkovi razie spí se ženou. Jednu z policistek zesměšňoval přezdívkou Lick’em Low Lisa (narážka na její údajnou zálibu v kunilingu). V několika dalších písních zase poukazoval na to, jak policie krade civilistům peníze. To všechno vytrvale provozoval celé tři následující roky po zásahu.

Policistům se pochopitelně nelíbilo, že se z nich staly postavy v satirických klipech. Jenže místo aby to přešli, podali žalobu – a kauza, o které by se jinak vědělo jen v jižním Ohiu, se stala celosvětovým fenoménem. Učebnicový příklad efektu Streisandové. V rámci soudního dokazování musely být veřejně přehrány všechny dehonestující písně. Tlustý policista vypovídal, že mu lidé začali na služebnu nosit citronové dorty a že ho kolegové z jiných okresů poznávali z internetových videí. Vrcholný moment trapnosti přišel s výpovědí seržanta, který žaloval kvůli písni, v níž Afroman popisuje, jak spí s jeho ženou. Když ho obhájce griloval a ptal se, zda to může skutečně vyloučit, byl policista ze strachu z křivé přísahy nucen odpovědět: „Nevím.“

Obhajoba opřela svou argumentaci o precedenty v judikatuře ke svobodnému projevu: pokud člověk, jemuž policie bezdůvodně vyrazí dveře, nemůže následně ironizovat zneužití moci, pak první dodatek americké ústavy ztratil smysl. Rap je navíc historicky formou právě takového společenského komentáře a ze své podstaty pracuje s nadsázkou – citoval N.W.A. i Cardi B. Porota se po závěrečných řečech odebrala do ústraní a vrátila se po několika hodinách s jednoznačným verdiktem: raper je nevinen ve všech bodech žaloby. Před budovou soudu Afroman plakal. Pak řekl novinářům: „Nevyhrál jsem já. Vyhrála Amerika.“

Americký svaz pro občanské svobody (ACLU) případ od začátku označoval za klasický příklad žaloby typu SLAPP, tedy strategické litigace zneužívané k umlčení kritiky. Organizace FIRE, zaměřená na obranu svobody projevu, varovala, že odsouzení by mělo „mrazivý efekt“ na každého, kdo dokumentuje a kritizuje chování policie. Její šéf Greg Lukianoff po zveřejnění rozsudku napsal, že Afroman připomněl světu, že ve Spojených státech by měl mít člověk právo vysmívat se moci beze strachu.

Někomu může připadat forma Afromanova odporu nepatřičná. Vulgární texty, osobní útoky, nadsázka hraničící s nevkusem. Ale právě takové případy jsou lakmusovým testem svobody slova, ne-li přímo jejím definujícím rysem: v demokracii by jednotlivec měl mít možnost utahovat si z moci. Zvlášť pokud jde o ozbrojené složky státu, které vám bezdůvodně vyrazí dveře.

O to mrazivější je srovnání s Evropou. Uvažme Německo. Letos v únoru zde byl vyšetřován důchodce, který na Facebooku nazval kancléře Merze Pinokiem. Novinář David Bendels zas dostal sedm měsíců podmíněně za satirický meme o ministryni vnitra Nancy Faeserové. Loni v červnu proběhly koordinované policejní razie proti sto sedmdesáti lidem kvůli příspěvkům na sociálních sítích – a počet případů stíhání za „urážku politiků“ se podle německých statistik meziročně znásobil. A to nemluvíme o Británii, kde je každoročně zatčeno přes deset tisíc lidí za příspěvky na internetu (v Echu jsme o tom psali několikrát – například zde komentář kolegy Ondřeje Šmigola). To jsou praktiky, které se americkou perspektivou zdají jako naprosto nepřijatelné.

Afromanovy písně by se v evropském právním rámci snadno daly interpretovat jako nenávistné nebo dezinformační. Zesměšňoval veřejné činitele, přisuzoval jim smyšlené vlastnosti, útočil na jejich osobní životy. V Německu by dost možná osvobozen nebyl – a významná část veřejnosti by se ještě podivovala, proč mu to vůbec někdo toleroval tak dlouho. V Británii by mu možná přijela policie domů – tentokrát by nemusela hledat žádné drogy, stačily by nezákonné „přečiny“ v písních na internetu. Snad je Afromanův případ příležitostí i pro reflexi na naší straně Atlantiku.