Na Letné v Praze se v sobotu sešlo k protestu proti vládě téměř čtvrt milionu lidí. I kdyby tento odhad pořadatelů z Milionu chvilek pro demokracii byl nadsazený (ovšem mobilní operátoři došli k podobnému číslu), každé shromáždění nad sto tisíc je politická událost. Politické strany bývají vděčné za mítinky s několika sty účastníků, loni v kampani se i mítinky s premiérem musely konat v malých sálech, které mají tu vlastnost, že i málo lidí je zaplní. Proč oni si na Letnou netroufnou a Mikuláš Minář ano? Část odpovědi je v přirozené nechuti být svázán s konkrétní politickou stranou, když člověka motivuje obecnější nesouhlas s novou garniturou, část odpovědi bude v jakémsi až náboženském charakteru setkání. Bývalý student teologie Minář dokonce v jednu chvíli přítomné vyzval, aby si (tak jako v kostele) podávali ruce se sousedy.

Oficiální předměty hněvu na Letné byly difuzní a nepřesvědčivé. Zákon o transparentnosti neziskových organizací neměl za cíl zakazovat neziskovky, nebo dokonce omezovat osobní svobody (jak kuriózně tvrdil akademik Václav Pačes), vůbec se nedostal do stavu, jaký by dovoloval vést o něm v koalici jednání. Cílem je státní registr těch neziskovek, které se významně financují ze zahraničí. Ani ten Rajchův návrh není napsán podle ruského vzoru, ve skutečnosti byl za pomoci ChatGPT vytažen ze stařičkého amerického zákona FARA a trochu zeditován.

Stejně přehnané jsou snahy Letné zachránit veřejnoprávní kanály před novou normalizací. Ani kdyby Babišova koalice změnu financování skutečně předložila, vliv politiků na ČT a ČRo se tím zásadně nezmění. Smyslem změny má být vytvoření příležitosti trochu jim umenšit rozpočty. Přidat nebo ubrat peníze by každá vládní většina mohla i přes koncesionářské poplatky, stačí jí k tomu 101 hlasů ve sněmovně.

Před třemi lety míval velké mítinky opačný tábor a ani tehdy je nesvolávala přímo politická opozice, ale její nestranické předpolí. Tehdy byly důvody pro hněv hmatatelnější: prudké zdražování energií. Už při první a největší dezo-demonstraci 3. září 2022 ovšem byl vidět rozpor mezi tribunou a náměstím. Organizátoři a řečníci byli vesměs radikálnější než jejich obecenstvo. Ekonom Miroslav Ševčík premiéra Fialu urážel coby lokaje, který si v Bruselu „jako malý smrad“ nechá všechno líbit, a volal po nástupu politiků, kteří „nejsou absolventi zahraničních zpravodajských služeb“. Jiní řečníci propagovali vojenskou neutralitu, čili odchod z NATO. Následující dezo-demonstrace scházely na úbytě, až zanikly.

Na Letné vidíme něco podobného v opačném gardu: řečníky, kteří se pokoušejí rozbouřit Letnou ve jménu obnovitelných zdrojů energie, na podporu bezzásahovosti v národních parcích nebo utnutí debat o příčinách klimatické změny (famózní dvojice Ladislav Miko – Rozárie Haškovcová). Jiný řečník, jiné téma: takto se studentka herectví Anna Řehůřková při kritice škrtů v rozpočtu ministerstva kultury obrací na ministra Otu Klempíře: „Požadujeme vrácení peněz do kultury, (...) požadujeme debaty bez podněcování nenávisti, k sexismu, homofobii a diskriminaci menšin.“ Asi nikdy se ještě čeští vymítači homofobie a sexismu nemohli cítit tak většinově.

Jedna paní z tribuny poznamenala, že dezolátské weby se Letnou v předstihu snažily vykreslit jako shromáždění, které nemá témata a zůstane marginální. Nakonec tedy skutečná témata nepřineslo, ale marginální rozhodně není. Stojíme před otázkou, co se společností může udělat, když se její nezanedbatelná část, rekrutující se ze situovanějších a vzdělanějších vrstev, trvale usadí ve světě šlechetných konspirací. Ti lidé se nechávají unášet na kře a cesta je cíl. Anebo také tady radikální tribuna svoje pěšáky odpudí?

Na tento druh voliče se zatím omezuje i politická opozice. Přítomnost Martina Kupky, Zdeňka Hřiba nebo Danuše Nerudové v davu ukazuje jejich bezradnost. Z nedostatku lepších nápadů jsou nuceni přidat se k inscenaci politiky jako souboje dobra se zlem. Je to neproduktivní způsob dělání politiky a nepochopitelné plýtvání časem. Moralizováním se příští volby nevyhrají.