Přelom loňského a letošního roku přinesl na Amazonu pokračování jejich předloňského seriálového hitu Fallout. Premiéra závěrečné epizody druhé sady sice proběhla už před dvěma týdny, ale z toho se snad nestřílí – vždyť kdo má čas koukat na seriály včas. Podtrhněme spíše to, že když byla uvedena sada první a psal o ní kolega Ondřej Štindl, zastavil se u problému ideového: „Postapokalyptický svět Falloutu se dá vnímat i jako alegorie kapitalismu. (...) Že takový nekompromisní odsudek kapitalismu jako krvelačné mašinerie, která se nezastaví před ničím, vznikl v produkci právě Amazonu, globální velefirmy, jež současný kapitalismus symbolizuje, nepostrádá značnou ironii.“ Plus kolega trefně podotkl, že je v seriálu stopové procento romantické lásky, což vedle spílání zlým pracháčům, kteří chtějí zhuntovat náš dobrý svět, je také zřetelný odraz doby, v níž žijeme, jelikož Hollywood nyní na sexu šetří.

Smím-li výjimečně hovořit za sebe a být zcela upřímný, právě tento způsob vyprávění je to, co na seriálu nejvíce přitahuje mě. Ona vláčnost, ono odsouvání podstatného, hra s divákem, jestli se už něco dozví, nebo nakonec přece jen ještě bude muset počkat, jaké že to spiknutí se za všemi událostmi skrývá, jsou nesmírně zábavné. Netrpěliví diváci přitom přeskakovat nemohou, protože nové informace jsou trouseny příběhem ne snad nahodile, leč nepravidelně, takže si nikdo nemůže být jist, kdy přijde něco nového, co hodí do příběhu výhybku, bez jejíž znalosti nebude celek dávat smysl. Ostatně svět Falloutu, jak víme již z první série, má být dokonale naplánovaný experiment o chování a vývoji lidského druhu po několik dalších staletí.

Na rozdíl od jiného seriálového hitu jiné společnosti, totiž Hry na oliheň, kde bylo od začátku jasné, že jde o spiknutí a boj proti nějaké tajuplné (jistěže kapitalistické) nadvládě, která je někde v pozadí a bude nutné se jí alespoň přiblížit, svět Falloutu přináší neustálou nejistotu, co všechno z předestřeného vyprávění kdysi někdo naplánoval jako experiment a co už vyrašilo jako nepředpokládaný samostatný proud lidské (a zvířecí a rostlinné) existence.

Zároveň se ukazuje, jak dílo nečekaně vstupuje do naší současnosti a komentuje ji. Když v jednom z protiatomových bunkrů objeví jeden z jeho obyvatel, že šéfová tohoto zařízení ve skutečnosti není Američanka, nýbrž že je to Kanaďanka, a strašně se tím vyděsí, je to najednou nádherný komentář k výrokům současného amerického prezidenta, který se ze souseda a nejbližšího spojence občas pokouší vytvořit největšího nepřítele. Samozřejmě to tvůrci mohli takto pojmout cíleně, ale je to jedno – hlavně že je to skvělý dobový vtip.

Pokud jde o výtky, platí to, co psal Ondřej Štindl, i když vlastně už ne zcela. Zlí kapitalisté se pozvolna proměňují možná na státní moc, možná na jediného geniálního maniaka. Ani k sexu či pořádné vášnivé puse sice ještě nedošlo, zato jsme se dozvěděli, že drogy jsou aspoň dočasné dobré řešení lidských potíží, i když vytřást je potom z těla bolí. Takže je možné – protože atomová apokalypsa se měla odehrát v padesátých či šedesátých amerických letech –, že nakonec prudérnost nahradí tradiční trojlístek svobody: sex, drogy a rokenrol. Našlápnuto k tomu je, vždyť hlavní hrdina Lucy už poznala svět venku, svět za ochranou svého rodiště v bunkru, svět dobrodružnější, nebezpečnější, ale také přitažlivější. Svět, kde se musí sama rozhodovat – doslova i proti vůli svých rodičů. Už se těším napřesrok na třetí ohlášenou řadu.