Děti a dospívající do patnácti let by neměli mít možnost přístupu na sociální sítě. Roste počet zemí, jejichž vlády vyjádřily odhodlání toho dosáhnout, v Austrálii už příslušný zákon vstoupil v platnost, v Evropě se tou cestou chtějí vydat např. Francie, Portugalsko, Španělsko, Řecko a Rakousko. Podporu tomu záměru vyjádřil i český premiér Andrej Babiš. Co by takové omezení mohlo fakticky přinést? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil se speciální pedagožkou a poradkyní Marinou Šimanovou, ředitelem pražského gymnázia Přírodní škola Markem Maturou a právníkem Janem Vobořilem z organizace Iuridicum Remedium zaměřené na ochranu digitálních svobod.

Stáhnout MP3

Je podle vás situace ve vztahu k dětem a sociálním sítím natolik vážná, že vyžaduje takto drastický zásah?

Vobořil: Situace vážná je. Nemyslím si ale, že by ji tenhle zásah mohl vyřešit. A mohl by navíc mít spoustu vedlejších účinků, některé z nich nebezpečné. Znamenalo by to, že sociální sítě by musely nějak ověřovat věk – a ověřování věku vždycky zavání nějakým zásahem do soukromí a dalšími riziky, která s ním jsou spojena. Můžu třeba zmínit velký únik asi sedmdesáti tisíc nafocených identifikačních průkazů z Discordu v říjnu 2025, byly tam nahrané právě kvůli ověřování věku. Kvůli ověření věku mohou být sbírána i biometrická data, pokud by se věk zjišťoval podle biometriky obličeje, mohou být sbírána data pro hloubkové analýzy toho, co uživatelé na sítích dělají, a z toho pak odvozován jejich věk. Technologickým společnostem by se tak současně dávala další možnost sbírat data i pro svoje potřeby. Nebyl by to podle mě krok správným směrem.

Zjednodušeně se tedy dá říci, že sociální sítě by v případě schválení takového zákona musely ověřovat věk úplně všech.

Vobořil: V nějaké míře se to děje už dnes.

Matura: K těm technickým řešením. Je tu také možnost, že by telefony, které používají děti, měly nějakou omezenou funkcionalitu, uměly by některé věci filtrovat a jiné naopak jasně ukázat. A bylo by pak zodpovědností rodičů, aby pro svoje potomky takový telefon pořídili. Souhlasím s tím, že ověřování věku by přineslo hrozbu pro soukromí. Zároveň jsem ale přesvědčený, že naprostá většina uživatelů ta svá data už teď naprosto dobrovolně předává.

Vobořil: Řešení, které jste popsal, prosazuje třeba rakouská organizace Epicenter Works. Telefony by podle ní měly umožňovat rodičům jednoduché nastavení věkového omezení, které by šlo nejenom napříč aplikacemi, ale i do internetových prohlížečů. Souhlasím, že by to mohla být cesta.

Šimanová: Jako člověk, který pracuje s rodinami dětí, jež jsou závislé na sociálních sítích, bych se moc přimlouvala za to, aby se nějaké technické a právní řešení toho problému našlo. Ty rodiny totiž potřebují pomoc, samy své děti ochránit neumí. V praxi vidím, že rodiče by často strašně rádi něco udělali, od spousty z nich ale zároveň slyším, že nemohou svoje dítě připravit o sociální status, tím, že by mu sítě zakázali nebo sebrali telefon. Jsou takoví, kteří vydrží, někdo třeba i dlouho. Nakonec ale podlehnou všichni. V praxi se setkávám s případy dětí závislých na prvcích digitálního světa třeba už ve věku tří let, později samozřejmě i na sociálních sítích.

Slovo závislé používáte v klinickém smyslu?

Šimanová: Ano. A mnozí rodiče, ne všichni, si to uvědomují. Když třeba vidí, že dítěti nemohou odebrat telefon nebo jiné zařízení, aniž by následovala hodinová scéna. Takové předškolní dítě tráví hrami na telefonu, sledováním videí a podobně hodiny a hodiny a nechce se mu zpět do reálného světa.

Matura: Pracuji na výběrové škole, ale i tam řešíme případy, kdy dítě situaci nezvládá. Ve spolupráci s rodinami děti pozorujeme, domluvíme se s rodiči i dítětem, že mu třeba dají tlačítkový mobil místo smartphonu.

A jak děti taková omezení přijímají?

Šimanová: U nás vlastně dobře. Většinou pracuji s menšími dětmi, ale teď jsem měla šestnáctiletého mladíka, který nevěděl, kolik času na sítích vlastně tráví. Společně jsme zjistili, že to je osm hodin denně. Sám tím byl překvapený. Domluvili jsme se, že to stáhne na čtyři hodiny, a toho chlapce to úplně probudilo, například se vrátil ke sportu. Život, který předtím vedl – dlouhé hodiny zalezlý v pokoji –, se totiž vlastně nelíbil ani jemu.

Chápu, že představa nějakého zásadního omezení pobytu v digitálním světě může být pro člověka, jenž v něm tráví velký kus života, docela hrozivá. Je ten proces, jak říkáte, probuzení, nějak náročný?

Šimanová: Jak u koho. U tohohle konkrétního chlapce ne, protože měl z rodiny dobré základy. Rodiče ho jenom v době dospívání nechali, ať si žije svobodněji a víc podle sebe, a on spadl do digitální závislosti. U lidí podobného typu to nemusí být velký problém, protože člověk se adaptuje a velmi rychle si dokáže zvyknout na nové podmínky. U cvičení, která s dětmi děláme, to pozorujeme velmi často, potřebují jen podporu a motivaci zvnějšku. A ten diskutovaný zákaz by tomu mohl pomoci. Děti potřebují dobré základy.

Vobořil: Zmínila jste, že děti pociťují společenský tlak, potřebu udržet si sociální status. Ten tlak ale nepřichází jenom ze strany vrstevníků. Často vidíme, že školy tlačí děti, aby se přidaly třeba k whatsappovým skupinám, kde se sdílejí studijní materiály a další informace. Kvůli tomu pak děti musejí mít chytré telefony a musejí mít WhatsApp, i když jsou třeba ještě ve věku, kdy by tu aplikaci ještě mít neměly ani dle pravidel samotné platformy. Podobný tlak existuje i ve sportovních oddílech a podobně. Všude se tlačí na to, aby děti ten chytrý telefon měly. Je paradoxní, že zakázat dětem sociální sítě se snaží i politici, kteří s veřejností komunikují skoro výhradně na sítích. U toho bychom možná měli začít, vypracovat metodiku, jak k technologiím ve školách přistupovat, aby do nich děti nebyly tlačeny. Volba nemít třeba do patnácti let mobil je legitimní a rozumná. Pomoci v tom může třeba i spojování se rodičů se stejným pohledem na věc, ve Velké Británii se třeba utvářejí různá společenství rodičů, jejichž děti třeba chodí na stejnou školu. Naše organizace Iuridicum Remedium třeba podporuje hnutí Dětství bez mobilů, což je obdobná rodičovská iniciativa. A děti se s tím skutečně srovnají, pokud na tom ale aspoň v rámci té skupiny jsou všechny stejně. Nejsou v situaci, kdy by cítily velký tlak kolektivu, aby chytrý telefon měly, necítí se vyloučeny z kolektivu proto, že ho nemají.

Matura: Děti, s nimiž se setkáváme, jsou velmi reflektující, pokud tedy nepocházejí z nějakého deprivovaného, nereflektujícího prostředí. Dobře vědí, že mají problém, ale neumí si s ním poradit. Jsou nakonec vděčné, když někdo přijde a řekne: Bude to tak a tak. Ve společenství podobnému těm, o nichž mluvil pan Vobořil, ve škole žijeme. V očích vlastních dětí ale mohu být i tak otec extremista, který jim zakazuje, co je v jiných rodinách naprosto normální. Kdyby došlo k nějaké kodifikované shodě na tom, že užívání sociálních sítí je pro děti nevhodné, situaci by to mohlo výrazně změnit.

Jsem starší člověk, moje děti nevyrůstaly v prostředí formovaném sociálními sítěmi a vůbec digitálním světem. Jsem za to velmi vděčný, nemám totiž ani tušení, co bych na místě dnešních rodičů dělal. A chápu, že se snaží vyhnout tomu, aby v nich jejich potomci viděli nějakého svévolně zasahujícího tyrana. Pro rodiče z mojí generace, třeba i kvůli generační zkušenosti lidí, kteří vyrůstali v normalizačním režimu plném nejrůznějších zákazů, to je často taky nepřijatelná představa.

Šimanová: S rodiči pracuji denně a vnímám, že to mají o mnoho těžší než dřív. Nemusí stačit jenom to, že děti milujete a snažíte se je nějakým přirozeným způsobem vést prostředím a společností, ve které žijete. Když je dnes tímto prostředím necháte příliš ovlivnit, může je to dovést někam, kam rozhodně nechcete. Dnešní rodič potřebuje být rozhodnější a přísnější, ale není mu v tom dobře.

Matura: Rodičovská role je poslední dobou velmi neintuitivní, což třeba generace mých rodičů nezažívala. Nemluvil bych o tyranství, myslím, že jsme natolik vyspělá společnost, že o těch omezeních s dětmi dokážeme diskutovat. A děti jsou natolik vyspělé, že takovou diskusi jsou schopny vést. Ani svým dětem nic nezakazuji, aniž bych se o tom s nimi bavil. A ty děti to ale i tak vnímají vyhroceně, protože to vážně zasahuje do jejich sociálního života.

Šimanová: K nám do poradny chodí děti, které mají problémy, chtějí se něco naučit, takovým síla rodičovského rozhodnutí pomůže. A tu sílu v sobě musíme najít s vědomím, že to rozhodnutí děláme pro ně.

Matura: Existuje skupina odborníků, patří k nim například pan David Šmahel, který se naší diskuse, bohužel, nakonec nemohl zúčastnit, kteří tvrdí, že problém sociálních sítí by se měl řešit jen na úrovni dialogu rodičů s dětmi. Byl bych moc rád, kdyby to tak šlo. Ale ve vztahu k technologiím taháme za kratší konec provazu. Nevíme, jak přesně ta která sociální média fungují, to vědí jen technologové, jejich tvůrci. Oni mají data o používání dětmi a tají je, my je nemáme, nemá je ani odborná veřejnost, psychologové, sociologové a další. A na základě těch nedostatečných dat pak od odborníků slyšíme: Hlavně s dětmi mluvte, nebuďte restriktivní rodiče. Jenomže já věřím, že situace je natolik vážná, že restrikce, respektive ochrana v některých oblastech virtuálního světa pro děti, by měla být nastavena na úrovni normy, rodiče by ji dětem měli vysvětlovat, ale byla by platná pro všechny. Rodič by tak nebyl v roli jakéhosi extremisty, který své dítě svým přístupem vytrhuje ze společnosti ostatních. Podobně jako při omezování pití alkoholu nebo řízení auta.

Vobořil: Navíc ten problém sociálních sítí dnešní rodiče jako děti nezažili, o to hůře se jim cesta z něj hledá.

Zjevně se shodneme, že vliv sociálních sítí na děti je problém. Snaha vyřešit nějaký problém ale může přinést problémy nové, třeba i větší. Je to podle Jana Vobořila i případ toho hypotetického zákazu přístupu na sociální sítě?

Vobořil: Opravdu si nemyslím, že by v tomhle případě převažovala pozitiva. Za jedno z nich jde snad označit to, že debata na téma zákazu posílila i povědomí o tom, jaký problém sociální sítě pro děti představují. Ale je potřeba zmínit, že nějaká regulace tady už existuje a její dodržování by se mělo vynucovat. Například DSA (Digital Services Act, nařízení EU o digitálních službách – pozn. red.) obsahuje mnoho opatření na ochranu dětí, ale nejen jich. Zakazuje třeba tzv. temné vzorce, personalizovanou reklamu zaměřenou na děti, na jeho základě by měli být nezávislí výzkumníci puštěni k datům, jak zmiňoval pan kolega. Souhlasím s tím, že právě platformy v tomhle příběhu hrají roli padouchů a měl by se na ně vyvíjet mnohem větší a důslednější tlak. Ale ten diskutovaný zákaz by víc problémů vytvořil, než vyřešil. Je to vidět i na příkladu Austrálie, kde už platí. Děti ho tam stejně obcházejí. Buď používají platformy, které ještě nejsou takto regulované, nebo platformy přesvědčí, že jsou starší, čímž se najednou dostanou k obsahu, který je pro ně daleko méně vhodný než to, co na sítích viděly, když uváděly svůj skutečný věk. Ve Velké Británii minulý rok zakázali lidem do osmnácti let přístup k on-line pornografii. Vedlo to k posílení ověřování věku, na to pak děti reagovaly a došlo například k nárůstu užívání anonymního připojení pomocí VPN o stovky procent. Takže teď Británie zavádí ověřování věku i u VPN. Zavedením ověřování věku na sociálních sítích se může spustit série dalších kroků, která povede k naprosté proměně internetu a ztrátě posledních zbytků anonymity, které zde můžeme mít. Přitom pro dospělé i pro děti je anonymita důležitá, mohou díky ní ve virtuálním prostoru zkoušet různé role a nebýt limitovány strachem z digitální stopy, která už nikdy nezmizí.

Matura: Chápu, že tím zákazem bude omezená anonymita na internetu. Ale zároveň si myslím, že nějaká proměna internetu je nutná, pokud chceme odpovědět na výzvu, která před dětmi dnes stojí. Bavíme se o krátkém období jejich života mezi deseti a patnácti lety, kdy se jejich mozky dotváří a kdy mají zároveň potřebu testovat různé hranice. Jako rodič i jako učitel bych byl šťastný, kdybych měl nějaký nástroj, který by mi pomohl ty hranice vymáhat, aniž bych přitom byl zatížený nějakou obrovskou agendou. Pokud by se to obešlo bez zákazu, budu jenom rád. Ale zatím ty nástroje nemám a účinné vymáhání existujících restrikcí nevidím.

Šimanová: Vývoj dítěte trvá léta, ale zároveň je docela rychlý. A pokud se dítě přestane učit, k čemuž nadužívání internetu může vést, ten vývoj se zastaví. Vidíme v praxi snižující se pozornost, ta se totiž musí trénovat. A rychlému sledu videí jako pedagogové nemůžeme konkurovat. To je ten úplně základní aspekt, který pozoruji už u velmi malých dětí.

Matura: Myslím si, že konkurovat můžeme – a spočívá v tom i úkol školy do budoucna. Vytvářet prostor, kde je možné se potkávat osobně, kde v bezpečném prostředí zažíváme věci fyzicky a odkud se můžeme dívat i do toho virtuálního světa. Je to jako s domem. Můžu ho otevřít pro každého, kdo půjde kolem, nechat ho komunikovat s mými dětmi, ukazovat jim věci, říkat jim, co ho napadne. A já si s nimi pak o tom všem jednou začas popovídám. Anebo ty dveře zavřu a dovnitř vpustím jen toho, koho tam chci. To zavření dveří je omezující a přináší i nějaká negativa. Negativa současného stavu jsou ale závažnější. Technologické společnosti nejsou žádný přítel dětí, jde jim především o zisk. Přístup k datům se už naštěstí uvolňuje a má to důsledky. Některé kalifornské školní distrikty třeba žalují společnost Meta, protože ohrožuje vývoj dětí, ty žaloby dokládají – třeba pomocí interních chatů –, že ta společnost si je vědoma závažných rizik, jimž svoje dětské uživatele vystavuje. Jednoticím rizikem, jež mají sociální sítě společné, je závislostní architektura. Její pomocí přikovají děti ke svému obsahu, vytvářejí dopaminovou smyčku odměn, jež pak vede k potřebě neustálého zapojení dítěte. Využívají k tomu kontroverzní obsahy, které ty děti uzavírají do, jak se dnes říká, králičí nory.

Šimanová: Tím, že se jim pořád nabízí obdoba toho, na co už klikly, se dětem zužuje pohled na svět.

Vobořil: To se týká všech, nejenom dětí.

Matura: Ano, můžeme to pozorovat sami na sobě.

Ale jako dospělí jsme za svoje chování odpovědní, pokud se do takového stavu dostáváme, je to naše volba, třeba pofiderní. Ale na dítě právo pohlíží jinak. Má hypotetický český rodič, který by se taky rozhodl zažalovat třeba společnost Meta, nějakou šanci?

Vobořil: Obecně ano. Máme obecně závazné předpisy o zpracování osobních údajů, je tu GDPR, DSA a tak dál. Při dokazování by ale čelil obrovské armádě právníků. Neměl by to jednoduché. V praxi to jsou většinou hromadné žaloby, k nimž se připojí třeba tisíce lidí. Několik sporů proti Metě vyhrál rakouský aktivista Max Schrems. Ty spory se ale táhnou velmi dlouho, kdybychom se podívali deset patnáct let zpátky, viděli bychom, že i tehdy byla situace podobná. Za ty roky už jsme mohli pochopit, že s technologickými giganty není rozumná řeč. Mají nějaký byznysový model, třeba ho po letech soudů nějak upraví, mezitím na něm ale vydělají tisíckrát víc, než zaplatí na pokutách. Stejně si ale nemyslím, že by to mohla vyřešit verifikace věku. Když ji dělat nebudou, povede to jen k další žalobě, která se potáhne roky. Pořád jsme tam, kde jsme byli.

Někteří kritici té diskutované restrikce říkají, že pokud by byla zavedena, hrozilo by mladým lidem, že by po dosažení zákonného limitu spadli po hlavě do nebezpečného světa sociálních sítí, na který by kvůli zákazu nebyli vůbec připraveni. A je pak lepší je na něj raději postupně připravovat…

Šimanová: Myslím, že by to děti zvládly. A z hlediska vývoje mozku a osobnosti je tahle varianta pořád lepší než děti zvykat na virtuální svět odmalička, kdy zmíněná dopaminová smyčka může být obrovská. Samozřejmě to záleží na přístupu rodičů a osobnosti dítěte, mnohé to zvládnou. Bohužel je hodně těch, které do závislosti mohou spadnout. A pro ně je lepší, když se s tím světem setkají později a budou mít základy, s nimiž tlak digitálního světa lépe ustojí.

Matura: Součástí jakékoli účinné restrikce by muselo být dobré vzdělávání. V podstatě celé školství je o připravování dětí na svět dospělých, na věci, s nimiž se ještě nesetkaly. Ve školách mohou mít děti také nějaký řízený kontakt s virtuálním světem, vidět příklady dobré a špatné praxe. Občas slyším výraz „jednoduchý zákaz“. To by ale neměl být jednoduchý zákaz. Musí tam být diskuse s dětmi, vzdělávání, příprava na ten obsah… Tak jako to děláme s alkoholem, hazardem, sexuálním životem a tak dále.

Když jsme u těchhle analogií, samozřejmě ne úplně přesných. Mění se nějak vztah dětí k on-line světu mezi jednotlivými generacemi nebo třeba i ročníky? Pamatuji si začátek devadesátých let v Praze, kdy v určitém prostředí mohutně nastoupily drogy. Řada z mých vrstevníků do nich spadla, někdy ošklivým nebo i fatálním způsobem. O něco mladší lidé ale později viděli právě je jako odstrašující příklady a třeba už pak byli ve vztahu k drogám zdrženlivější. Funguje něco podobného i ve vztahu k on-line světu, mají dnešní třeba patnáctiletí – nebo aspoň část z nich – trochu větší odstup od on-line světa právě proto, že mají díky odstrašujícím příkladům ze svého okolí větší povědomí o tom, k čemu to může vést?

Šimanová: Myslím, že mají. Ty, s nimiž o tom rodiče mluví, jejich školy s tím pracují, tohle riziko vidí. To ale neznamená, že to dokážou ovládnout. Setkávám se s rodinami, kde je ten problém vážný, a myslím, že jednu věc mají často společnou. Je v nich málo sdílení. Dítě je několik hodin připojené do on-line světa, nemá s kým mluvit o tom, co tam zažívá, protože rodiče zároveň konzumují zase svůj obsah. V životě všech tak může slábnout dimenze setkávání a povídání si. V některých domácnostech se ale ten rozhovor může omezit jen na pár provozních slov a jinak každý žije někde jinde, on-line. Děti na to mohou získat náhled, uvědomit si to, ale nemusejí najít sílu opustit to.

Řekla jste před chvílí, že rodič nebo škola nemohou soupeřit se sociálními sítěmi v zábavnosti. Myslíte, že děti, které na sítích intenzivně žijí, to skutečně baví? Pokud bych měl soudit podle sebe, což je jistě nicotné měřítko, tak ve chvílích, kdy se propadnu do nějaké sociální sítě, se moc pobavený necítím. Zažívám jakousi znavenou otupělost, v níž mechanicky scrolluju.

Matura: Je to taková strnulost.

Šimanová: Je to vtažení a je to rychlé. Děti neprožívají obsah, jejich pozornost ale není naučená jít za nějakým dlouhodobým cílem. Jistě, u nějakého videa se občas zasmějí, možná se ale nedá říct, že by se úplně bavily.

Matura: Jsou z toho unavené, což dělá potíže ve chvíli, kdy by měly vstřebávat jiné obsahy. Naši absolventi, kteří si něčím podobným prošli, říkají, že by přístup k sociálním médiím neměl být tak otevřený, jako dnes je.

Šimanová: A natrénovat pozornost zpět je velmi těžká práce. Pro třeba čtrnáctileté dítě, které se potřebuje vrátit do života, zase začít věnovat pozornost škole a podobně, to může být těžké, taky je tím digitálním světem pořád nějakým způsobem obklopené. Ale jde to. Vyžaduje to cílená cvičení, díky nimž se dítě může naučit lépe se ovládat, lépe se soustředit a tak dále.

Matura: Děti z naší školy jsou tohle všechno schopné skvěle reflektovat. A zároveň říkají, že i tak nemohou odolat. Je to jako lepidlo. A mají pravdu, je to velmi husté lepidlo. Syn třeba řekne, že musel fyzicky zavřít notebook, aby se dokázal věnovat něčemu jinému, a musel se k tomu delší dobu odhodlávat.

Vobořil: To je problém toho nekonečného scrollování. Stejně jako na Netflixu začíná další díl seriálu ještě dřív, než ten předcházející skončil.

Šimanová: A to jsme ještě nemluvili o dopadech na tělesné zdraví. Ty děti jsou několik hodin denně strnulé. Pak tu máme třeba syndrom suchého oka, protože při scrollování málo mrkají. Je tam obezita, obtíže s koordinací pohybu, protože malé dítě, které strnule sedí, netrénuje, co by trénovat mělo. Pracuji s dětmi různého věku, a když u malého dítěte vidím tohle, navíc třeba v kombinaci s nějakou genetickou dispozicí, je mi jasné, že je zaděláno na velké problémy nejenom v učení, ale i zdravotní.

Vobořil: Je paradoxní, že ne úplně málo učitelů vítá, když děti prožijí přestávku tím, že koukají do mobilu, protože je pak méně úrazů. Všichni sedí tiše ve škamnách, nikdo nikde neběhá.

Šimanová: To, že o přestávkách děti nezažívají nějaké sociální nebo i fyzické situace, jim pak může chybět. Budou pak třeba hůř ovládat svoje emoce, protože za sebou nemají situace, v nichž by si to mohly natrénovat.

Matura: Známý americký psycholog Jonathan Haidt píše o tom, jak děti v tom fyzickém světě držíme jak kvočny a nikam je nepustíme.

Vobořil: Bojíme se je pouštět do fyzického světa, ale necháme je odejít do nebezpečnějšího virtuálního světa v iluzi, že tam jsou v bezpečí.

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.