Filmový režisér Džafar Panahí a spoluscenárista jeho posledního snímku Drobná nehoda Mehdi Mahmoudian se potkali v roce 2022 ve vězení. Světoznámý disidentský filmař a lidskoprávní aktivista tam spolu prožili sedm měsíců. Íránský režim tehdy tvrdě zasáhl proti vlně protestů, jež následovaly po zabití dvaadvacetileté Mahsá Amíníové, zatčené za nevhodně upravený hidžáb. Mahmoudian byl zavřený i loni v létě, v době izraelských náletů na Írán. Vybombardovaná byla i věznice Evin, kde jsou často drženi političtí vězni, prý pomáhal z trosek zachránit i zasypané strážce. Začátkem února byl zatčený znovu, podepsal totiž petici, která odsuzovala íránského vůdce Chameneího za krvavé potlačení protirežimních demonstrací. Bezpečnostní a polovojenské složky na přelomu roku zabily tisíce lidí.

Na filmu Drobná nehoda, který od příštího týdne uvádějí česká kina, je všechno tohle určitým způsobem znát. Neukazuje sice násilí v ulicích, věznění a týrání, nemluví se v něm moc o politice. Jeho přesvědčivost ale, myslím, pramení také z osobní zkušenosti autorů, z toho, že situace jejich postav a dilemata, před něž je staví, jsou jim snadno srozumitelné a blízké. Nemusejí se do nich složitě a na dálku vciťovat a také nemají potřebu je nějakým (rádoby) rafinovaným způsobem dekonstruovat. Nejsou pro ně abstraktním problémem, ale součástí existence, znají je jaksi zevnitř. A také díky tomu je vnímají jako samozřejmou součást lidského údělu a dokážou je tak podat. Z příběhu několika postav ze vzdálené země ovládané krutým teokratickým režimem se díky tomu stane víc než dramatická ilustrace aktuálního dění, jejímž smyslem je upozorňovat a burcovat angažované publikum ve svobodnějších částech světa. Drobná nehoda je také výpověď nesvázaná s konkrétním časem a místem, dotýká se čehosi univerzálního, univerzální jsou i otázky, jež si její hrdinové kladou, íránské poměry jim jen dodávají jinou naléhavost a vyhrocenost. Íránští tvůrci také nemusejí být svázáni ohledy, jež cítí umělci ze Západu, kde jsou oběti politického násilí vnímány s úctou až pietní a mluví a vypráví se o nich s odpovídající vážností a někdy i patosem. Džafar Panahí se k nim i jejich příběhům vztahuje jiným způsobem, nachází v nich i nějakou groteskní dimenzi, líčí jejich příběh jako vážný, snad až hrozný, napínavý a také směšný, aniž by jedno oslabovalo či relativizovalo to druhé. Následují spoilery.

Na rozbité cestě někde na periferii Teheránu srazí auto v noci psa. Šofér vůz nechá opravit v nedaleké garáži, pracuje tam i Vahíd (Vahíd Mobaserí), který se druhý den vypraví k zákazníkovu domu a unese ho. Odveze muže do pouště, chce ho tam pohřbít zaživa. Tvrdí, že v něm rozpoznal strážce, který krutě týral vězně, mezi nimi i Vahída, jenž byl zavřený kvůli účasti na demonstraci dělníků za vyšší mzdy. Svoje mučitele tenkrát neviděl, nasadili mu kuklu, tohohle ale poznal podle zvuku jeho kroků, místo jedné nohy má totiž protézu. Zajatec se brání, Vahíd se musel splést. A únosce skutečně začne pochybovat, snaží se proto spojit s dalšími lidmi, kteří by někdejšího trýznitele mohli poznat. Vznikne tak různorodá a někdy dost hašteřivá skupinka, která křižuje Teherán v otlučené dodávce, na jejíž podlaze leží spoutaný a omámený člověk. Všem jim jde o život. Vězňovi, kterému hrozí odplata za zločiny, jež možná spáchal, i jeho věznitelům, jimž by režim neodpustil jejich pokus o osobní pomstu. Putování skupinky hrdinů umožňuje autorům ukázat různé aspekty života v Íránu, třeba korupci na jaksi každodenní úrovni. Jejich situace se stává čím dál naléhavější a taky komplikovanější, v jednu chvíli se musejí nějak postavit k tomu, že unesený dostane zprávu od dcerky, že jeho žena v pozdním stadiu těhotenství doma omdlela a potřebuje pomoc. Přes někdy smutné, jindy groteskní či napínavé epizody příběh dospěje k finále, kdy už jde jen o to jedno – o pravdu a o to, co si s ní počít a jak se k ní postavit.

Džafar Panahí je v mezinárodním kontextu hvězda, doma je to ale pronásledovaný tvůrce, byť si je režim jeho globálního významu jistě vědom. Režisérovy filmy vznikají pokoutním způsobem bez úředních povolení, Panahímu se ale daří obrátit tohle omezení v přednost. Scény narychlo natočené někde na ulici často zabírá statická kamera, herci jako kdyby v nich prováděli jakýsi kradmý výsadek do skutečného života, který do filmu v mnoha záběrech „prosakuje“ – nerežírovaným ruchem na ulici, kde se točí, štěkotem psů, zvuky žijícího města. Noční záběry nejsou, jistě taky z bezpečnostních důvodů, nijak svícené, což filmu opět pomáhá. Režisér a kameraman Amin Džafarí umějí velmi dobře pracovat s černočernou tmou protínanou jen světly aut, dokážou z nich vytvořit záběr, jenž syrovou dokumentárnost filmu překročí k čemusi nadčasovějšímu, obdařenému symbolickou vahou. Podobně přesvědčivé je i herectví všech představitelů – civilní a přitom vitální. Velmi živé postavy se pohybují velmi živým prostředím, ten život je ale zastíněný čímsi neviděným. Hrůzou, již ti lidé kdysi prožili, i hrůzou toho, co by se mohlo stát, kdyby byli odhaleni. A taky vahou volby, kterou budou muset zakrátko udělat.

Jsou to lidé vržení do situace, z níž se nemohou vykroutit – nejenom kvůli vnějším okolnostem. A dělají si to o to složitější, že i v tuhle extrémní chvíli chtějí zůstat lidmi. Vědí, že nemohou jinak, ta nutnost je ale vede nejenom do nebezpečí, ale staví je i před možnost, že něčím trvale zatíží svoje svědomí. A taky jsou váhaví, impulzivní, zmatení… tak jako my všichni ostatní. Zůstat člověkem může být dost rozporný imperativ. Velí něco dělat, nenechat to být, když člověk možná potká někoho, kdo se na něm a mnohých jiných strašně provinil, systém personifikovaný v jednom člověku. Taková věc se nemůže jen tak odestát, nicnedělání by mohlo být rovno kapitulaci. Něco by se tedy dělat mělo. Ale co? Skupinka hrdinů hledá odpověď a nemůže se na ní shodnout, vede ji potřeba dosáhnout aspoň nějaké a v řádu věcí nevýznamné spravedlnosti, ale nemá jasnou představu, jak by vlastně měla vypadat. Zabít ho? Ušetřit ho? Co z toho je akt spravedlnosti, co z toho je projev slabosti nebo naopak síly? V tom hrdinové Panahího filmu váhají a tím také dokazují, že ani v krajní situaci neztratili elementární humanitu, že zůstali lidmi v systému, který povzbuzuje a odměňuje nelidské chování. Systém na rozdíl od nich neváhá. Má se mu člověk, který mu aspoň v malém čelí, v tomhle ohledu přizpůsobit? Nejsme jako oni, skandovalo se na českých náměstích v roce 1989.

Zdejší lidé ale měli to štěstí, že je dějiny většinou nepostavily do situace, v níž by se museli naléhavě a vážně ptát, co ta slova vlastně znamenají. A činit tak s vědomím, že si tu odpověď, ať bude jakákoli, v sobě ponesou celý život, že se jim bude připomínat, jak Panahí ukazuje v jednoduchém a velice působivém závěru filmu. Ve finále snímku pak vystupuje do popředí i ten, který po většinu snímku mlčel, a otevírá se možnost i toho, čemu se v západní tradici říká pokání. Je ale možné mu věřit? „Bejvala by to dobrá ženská, kdyby ji někdo vodstřelil každou minutu jejího života,“ řekne postava vraha ve slavné povídce Flannery O’Connorové. Je to dost drsným způsobem vyjádřená pravda. Blízkost smrti může v člověku ledacos otevřít, přinutit ho, aby sám sebe a svůj dosavadní život vnímal nějak jinak. Ale když hrozba pomine, může tohle všechno pominout s ní. Mohou se hrdinové na takovou kajícnost in extremis spolehnout, když na tom závisejí i jejich životy?

Podoba odpovědi, k níž autor své postavy přivede, odpovídá duchu filmu a vůbec celé režisérovy tvorby. Asi by se dal vyjádřit dnes už možná staromódním slovem humanismus. Občas je vnímaný jako cosi naivního, snílkovského, nekompatibilního s realitou světa. V případě Džafara Panahího na něm ale není vůbec nic salonního. Film Drobná nehoda loni na jaře vyhrál festival v Cannes, teď je nominovaný na dva Oscary – pro nejlepší neanglicky mluvený film a za nejlepší scénář. Krátce po jeho uvedení íránský režim zabil tisíce protivládních demonstrantů, kusé zprávy popisují i veřejné bičování, vydírání rodin, které by chtěly pohřbít zabité blízké, a další hrůzy. Kdybych měl tu možnost, rád bych se Panahího zeptal, jak by Drobnou nehodu zakončil, kdyby svůj film točil dnes, po tom všem. Vlastně nevím, jakou bych od něj chtěl slyšet odpověď. Asi, že stejně, že by to nezměnil. Ale úplně jistý si nejsem.