Někteří si možná vzpomenou na epidemii Tourettova syndromu, jež proběhla před pár lety. Máme na mysli epidemii sociální, protože tato neurologická porucha není infekční, ale vrozená. Najednou jí začal trpět větší počet adolescentních youtuberů či influencerů, kteří předváděli její projevy na internetu. Ty projevy spočívají ve svalových ticích a nezvladatelném vyslovování sprosťáren, což je dostatečné vysvětlení toho mysteria, jímž bylo náhlé rozšíření normálně vzácné poruchy.

Je tak vzácná, že ti z nás, kteří na ni poprvé narazili v románu Kurta Vonneguta Groteska (vyšel u nás v roce 1981), si nebyli jistí, zda se jedná o skutečnou nemoc, nebo autorovu fikci. Zatímco dnes je firma Eli Lilly známá Mounjarem a dalšími preparáty na hubnutí, v románu vyvinula lék na Tourettův syndrom, který se jmenoval zdaleka ne tak elegantně Tri-benzo-Deportamil (což nemělo evokovat deportace, ale „deportment“, anglicky chování).

V realitě bohužel lék na Tourettův syndrom stále neexistuje. Co však existuje, je ekosystém osobností a aktivistů, kteří vyhledávají skutečné či domnělé oběti – jakékoli oběti, protože postavení oběti dnes přináší společenský status. A sekundárně přináší status i těm, kteří s oběťmi performativně cítí a pořádají kampaně na zvýšení povědomí o jejich těžkém údělu (a teenagerům, kteří to umí moc dobře prokouknout, dává licenci mluvit sprostě).

Takže v Británii žije jistý John Davidson, z něhož se stal „Tourettový aktivista“. Na motivy jeho života byl natočen film Přísahám, že za to nemůžu, jenž byl nominován v různých kategoriích britských filmových cen BAFTA. Na slavnostním vyhlašování těchto cen, jež přenášela BBC, byl Davidson přítomen. A, nucen svou poruchou, v průběhu galavečera občas vykřikoval nějaké ty nadávky, jež byly slyšet i v přenosu BBC. Když na pódiu předávali ceny dva černí herci z amerického filmu Hříšníci, vykřiknul: „Negři!“

A co jste čekali – chtělo by se vykřiknout, sprostě, na všechny ty pobouřené celebrity, jež se na sociálních sítích a v médiích předháněly v odsuzování BBC za přenos, moderátora za „ledabylou omluvu“, ale i samotného Davidsona („Myslel to vážně,“ byl si jistý známý herec Jamie Foxx). Chcete mít v sále co nejvíc obětí, ale nespočítáte si, že se projev postižení jedné oběti – to, díky čemu ho tam máte – dostane do kolize s nároky králů hierarchie obětí, černochů. „Děkujeme za pochopení a pomoc při vytváření prostoru s respektem pro všechny,“ zoufale plédoval moderátor. To se tedy přepočítal. O člověku s Tourettovým syndromem smíte natočit film a pochválí vás za to, ale pak toho člověka radši zavřete někam do ústavu, aby nerozčílil černochy.

Možná se jedná o hlubší neschopnost, možná se ta léta „trigger warnings“ podepsala na snížené schopnosti publika rozlišovat mezi běžným řečovým aktem a citováním nějakých slov. V německé Bochumi měla premiéru divadelní hra portugalského dramatika Tiaga Rodriguese Catarina aneb půvab zabíjení fašistů. Rodina v ní má ve zvyku jednou do roka unést nějakého „fašistu“ a rituálně ho popravit. „Na konci posledního dějství přednese letošní oběť, funkcionář krajně pravicové strany, patnáctiminutový monolog, v němž představí děsivý extremistický program,“ popsal událost list The Guardian. Publiku ten monolog přišel až moc přesvědčivý a na představitele funkcionáře Oleho Lagerpusche začali pískat, křičet, ať zmlkne, a nakonec i házet, co jim přišlo pod ruku. „Navíc dva diváci vylezli na jeviště, zřejmě s úmyslem strhnout herce z jeviště, čemuž však bylo zabráněno,“ cituje Guardian mluvčího divadla.

V Německu je zase živo, vypadá to, že po stu letech opět objevili „zvrhlé umění“, jež nehodlají trpět.

Divadlo pro nás vynalezli už staří Řekové, schopnost pochopit, že ten herec na pódiu není ve skutečnosti ta postava, kterou hraje, patří k základnímu civilizačnímu vybavení. Chápou to i děti. Ale je tu zřejmě generace, kterou vychovali v tom, že důležité je nedusit v sobě své emoce. A když se setkají s projevem „extrémní pravice“ a jejich emocionální reakce je tak silná, že přemáhá základní civilizační návyky, tak jen do toho.