Celovečerní dokument režiséra Tomáše Hlaváčka Dům bez východu se od svého vítězného uvedení před dvěma lety na festivalu v Jihlavě vynořuje na různých místech a platformách, nyní se občas promítá třeba v artovém kině Atlas na pražské Florenci, kde ho konečně viděl redaktor časopisu, jenž sociální témata ne snad ignoruje, ale řekněme přenechává jiným. Jde opravdu o film sociální, někdo by řekl aktivistický. Součástí filmu je kolektivní angažmá ve věci jednoho odporného chování „majitele“ domu ke svým nájemníkům, kterým filmaři a lidé z „neziskovek“ pomáhají. Sledují, jak se ti chudí lidé, zvyklí, že se s nimi jedná jak se spodinou, zapojují, jak si uvědomují, jaká mají práva a co s nimi snad mohou dělat – nic moc.

Filmu nechybí jistý patos a zápal, netváří se za každou cenu objektivně, je jasné, komu straní. Tato angažovaná „tendence“ nemůže „normálnímu“, tedy řekněme neaktivisticky založenému divákovi zastřít skutečnost, že film odhaluje jednu mimořádně pobuřující skutečnost či jev, který v této zemi existuje a s nímž se společnost jakoby smířila. Jde o takzvaný „obchod s chudobou“, což je perverze prováděná v České republice za bílého dne, za bezmocného, či dokonce blahosklonného přihlížení orgánů a institucí státu, který si maximálně tak umyje ruce. Nebo ty ruce alibisticky rozhodí, že to není jeho věc. Přitom na výkonnosti toho státu je závislá kvalita života i těch, kteří na něm nejsou bezprostředně závislí a domnívají se, že třeba nikdy nebudou. V tom se můžeme, my spořádaní občané, pěkně mýlit.

Místem děje je jeden hnusný dům v Brně-Židenicích, tzv. Kuncovka. Film sleduje časosběrnou metodou dění v oné barabizně v průběhu asi čtyř let před covidem. Dům je v příšerném stavu, je to dokonalé bytové peklo, kdo jde kolem, odvrátí zrak. Ovšem původcem toho strašného stavu nejsou (jen) nájemníci. Barabizna je, jak lze tušit, obývána tzv. sociálně slabšími rodinami (až na výjimky) romského původu. To není jen etnická charakteristika, ale v jejich případě fatální stigma. Ať již se způsob jejich života liší, či neliší od tzv. většinové populace, jsou v této zemi a priori odsouzeni k nejistotě, zda se jim podaří nalézt únosné nájemní bydlení. Ona nejistota je vlastně jistota, že jejich „etnicita“ je donutí bydlet na takových místech a za takových podmínek, kde by „normální“ člověk nevydržel ani týden. Tyto zvláště odporné lokality „spravují“ lidé zvláštního ražení, specialisté na vykořisťování, jimž jsou jejich „nájemníci“ vydáni víceméně napospas. Skupují polorozpadlé barabizny, jež osazují lidmi, kteří jsou ve své většině bezmocní, sami často podléhají svým vlastním slabostem, ale kdyby se třeba i snahou rozkrájeli (ale to se nerozkrájí ani většina „bílých“), zbyde na ně jen „svrab a neštovice“.

Lidé, kteří v tom domě „bydlí“, platí nemalé nájemné (kolem deseti tisíc) plus poplatky, tedy elektřinu a plyn. Nejsou to právě pěstitelé růží, ale doma se snaží o pořádek. Do domu se desítky let neinvestovalo, neopravuje se, je zanesen štěnicemi, omlácený, prostě příšerný. Nejhorší je, že v domě se provádí jakási forma psychoteroru. Nájemníci jsou permanentně vystaveni šikaně a vydíráni: přestože mají většinou účty zaplacené, alespoň ve filmu to tak vypadá, majitel jim soustavně vypíná plyn a elektřinu, což je zdánlivě nepochopitelné, ale má to své vysvětlení právě v logice psychologického vydírání, kterým „nájemníky“ připravuje o jakoukoli jistotu, důstojnost, víru v nějaké zastání. Onen „majitel“, jenž se docela bez zábran nechává točit i při vypjatých scénách, je sám o sobě archetypálním úkazem: ví, že jeho amorální chování je v podstatě nepostižitelné, on je možná i sám přesvědčen, že je v právu, neboť jedná přece s lidskou verbeží. Vlastně našel ideální podnikatelskou obživu spojenou se svým individuálním sklonem k sadismu, přičemž vše se děje ve spolupráci se státem, s jeho sociálním systémem, který takovou symbiózu terorizování a odměňování umožňuje a posvěcuje.

Asi těžko předpokládat, že s tím film něco svede. Ukazuje ale se vší podrobnou a výstižnou názorností, co se děje v těch šeredných domech, kolem nichž raději ani nechodíme.

Dům bez východu. Námět, kamera, režie: Tomáš Hlaváček. Producent: Martin Kohout. GPO Platform a Česká televize.