To tiktokové video bylo natočeno v New Yorku, v Central Parku. Zachycuje dvojici na lavičce, která se k sobě, jak to říct, docela má – objetí pevné, polibek intenzivní. Nezdá se ale, že by situace směřovala k, ehm, další gradaci. Člověk, který situaci natáčí, ji slovně umravňuje: „Jsou tady děti.“ Muž a posléze i žena mu naznačují, ať natáčení nechá, on se ohrazuje, mají ho nechat být, jednání dvojice na videu nikdy nepůsobí ohrožujícím způsobem. Poslední záběr ukazuje natočeného pána, sedí na lavičce, tváří se docela sklesle. Asi ví, jak to na tomhle světě chodí.

To video se, bůhvíproč, stalo virálním, vedlo to k očekávatelným důsledkům. Ten pán na videu je pětačtyřicetiletý právník Nathaniel Cullerton, partner prestižní firmy Wachtell Lipton, na lavičce v parku se líbal s asi o patnáct let mladší kolegyní. Oba jsou nezadaní. Byli internetovými pátrači rychle ztotožněni, Cullerton kvůli tomu přišel o lukrativní smlouvu s advokátní kanceláří, kam měl přestoupit, teď je podle zpráv vytlačovaný i ze svojí aktuální práce.

@jayguap3

 

♬ Meant to Be - Cuntsniffer

V hodně dávných dobách mojí mladosti bylo dost běžné nějaký ten „k sobě mající se“ pár vidět – v tramvaji, na ulici, všude možně. Možná jsem, ó, hrůzo, v takovém výjevu taky někdy vystupoval. Jen hodně málokdy to vedlo k nějaké reakci okolí, a pokud ano, tak od starších lidí. Video, jež stálo Cullertona kariéru, je zvláštní i tím, že ho natočil mladý dlouhovlasý kluk, který pobouřeně umravňoval pětačtyřicátníka. Těžko pochopitelná věc. Inu, svět se mění a s přibývajícím věkem mu člověk přestává rozumět, říká se. Často právem. V tomto případě ovšem hodlám lpět na svém neporozumění. Jasně. Média jsou plná analýz toho, jak mezi lidmi a zvlášť těmi mladými narůstá osamělost a trpí nedostatkem kontaktu, a chmurných popisů všemožných důsledků. Tak to na světě pojďme zařídit tak, aby veřejně projevená náklonnost byla důvodem k pranýřování a postihu.

Lidé si s hrůzou čtou o válce vedené drony, děsí se představou nebe plného nepřátelských zařízení, která propátrávají svět nelidským pohledem, hledají oběť, jednou to mohu být já… A zároveň žijí ve světě, který se pozvolna proměňuje v nějakou její nekrvavou mírovou variantu. Nikdo neví, koho si kamera vybere, při čem ho zachytí, jak to bude vypadat, jak virálním se to stane, jestli hodně, bude vymalováno. Mechanismus tohoto typu virality je strojový a zároveň lidský. Nefungoval by bez zaujatých uživatelů, kteří sdílejí svoje pobouření nebo výsměch. Naplňují nějakou svou potřebu. Troufám si tvrdit, že je to potřeba vidět a přičinit se o pád někoho druhého. Je to potřeba bezradné, znuděné a vyprázdněné mysli, neschopné dohlédnout ani to, že mechanismus, který pomáhá udržovat v chodu, jednou může postihnout i ji. Ten mechanismus nezastaví ani nezpomalí nějaký administrativní zásah, ale jen rozhodnutí jednotlivců se nezúčastnit jeho fungování. Volba vyčlenit se ze stroje destruujícího život a namísto toho si vybrat riziko existence. Takhle popsáno to může působit dost utopicky. Důvody k velice opatrnému optimismu ale existují.