Když se na začátku devadesátých let střední Evropou provalila vlna debat na téma zúčtování s komunismem, v zemích jako Polsko, Česko či Slovensko představoval liberální střed převážně sílu, která apelovala na uměřenost v uplatňování retribucí vůči příslušníkům minulého režimu a varovala před uplatňováním nějaké formy spravedlnosti přechodného období (transitional justice), tedy využíváním mimořádného momentu mezi pádem starého a začátkem nového právního řádu k „očistě“ státu.

Bývalí disidenti jako Adam Michnik ukazovali na nebezpečí „honů na čarodějnice“ a zdůrazňovali, že liberálně demokratická praxe vyžaduje inkluzi a toleranci pro všechny, a to včetně bývalých komunistů.

Uplynula skoro čtyři desetiletí. Stejní autoři a jejich intelektuální dědicové jsou nyní v předním voji přístupu, který naopak staví „spravedlnost přechodného období“ do popředí, jako nejefektivnější způsob, jak „rozmontovat neliberální demokracií“ a „zajistit, aby se už nevrátila“ (citace z manifestu předních polských liberálních intelektuálů těsně před volbami v roce 2023). Dodejme, že to říkají, i když k moci přichází v následku demokratických voleb…

Donald Tusk v Polsku po převzetí moci prohlásil, že ho čeká úkol srovnatelný s norimberským tribunálem a tribunály soudícími zločiny v bývalé Jugoslávii. Peter Magyar o dva roky později nazývá svůj plán „Akce Očistec“ a přirovnává ho k italským procesům s Cosa nostrou z devadesátých let. Tusk ve svém premiérském exposé a Magyar opakovaně mluvili o svém nástupu jako o „změně režimu“.

Magyar vyrazil do Varšavy na první zahraniční cestu i proto, aby se poučil o tom, jak tedy neliberální demokracii demontovat, nicméně po několika měsících lze říct, že staršího kolegu překonal na plné čáře. Tuskova „změna režimu“ skončila dost neslavně: za mřížemi se to zatím údajnými zločinci z řad předchozí pravicové vlády nehemží (dva z nich ovšem uprchli ze země), pokusy odsoudit některou z velkých afér minulé vlády se vlečou, i když má vláda pod přímou kontrolou státní zastupitelství a většinu soudnictví. Početné sněmovní vyšetřovací výbory měly poskytnout zábavu pro příznivce nové vládní koalice: během zasedání měly být v přímém přenosu odhalovány přečiny předchozí garnitury. Nakonec dost často kompromitovaly spíše nepřipravené, ač umanuté poslance nové koalice. Státní média jsou už tři roky „v likvidaci“, do nichž je vláda poslala, aby mohla změnit vedení, a není teď schopná legální cestou jejich stav opravit. Nakonec soustředěná na „zúčtování s PiS“ Tuskova vláda zklamala i část vlastních voličů a prohrála klíčové prezidentské volby. Zbytek mandátu hodlá spíše přečkat než se pouštět do jakýchkoliv ambicióznějších projektů.

Magyar má oproti Tuskovi nesmírné výhody: ústavní většinu a politický systém, v němž jeho předchůdce Viktor Orbán zrušil větší část omezení pro to, aby se mohla moc soustředit do jedněch rukou – předsedy vlády. Magyar má také zřejmě více důkazního materiálu pro voličsky nejoblíbenější typ obvinění předchůdců, tedy korupčně-finančního rázu. A zatím i obrovskou podporu veřejnosti – TISZA stále roste v průzkumech a dosahuje už neuvěřitelných dvou třetin podpory. Přesto nelze nad některými kroky nové vlády nepozvednout obočí.

Do zahraničních médií proniklo drama s odvoláváním prezidenta Sulyoka pomocí něčeho, co bychom v české politické praxi nazvali asi „přílepkem“. V tom případě přílepkem k samotné ústavě, protože šlo o jednu větu přidanou k rozsáhlejší ústavní novele, v níž bylo prostě suše konstatováno, že funkční období stávajícího prezidenta končí den poté, co tato ústavní novela vstoupí v platnost.

Následně byl hlavou státu zvolen bývalý předseda ústavního soudu András Baka. Aby byl příběh pikantnější: v roce 2011 ho z čela soudu právní kličkou sesadila Orbánova vláda. Baka tehdy hlasitě kritizoval snížení věku odchodu do důchodu pro soudce nejdůležitějších soudů, které vnímal (správně) jako maskovaný pokus o urychlené ovládnutí těchto orgánů. Nyní se dostal do funkce prezidenta díky ústavním změnám, v nichž se objevila i manipulace s hranicí důchodového věku soudců Ústavního soudu – tak aby TISZA mohla odvolat jeho stávajícího „orbánovského“ předsedu…

To všechno jsou ovšem kroky, které lze v rámci (výjimečně tvrdého) politického „oko za oko“ tak nějak obhájit. A ústavní většina jim dává i punc legálního, ač výjimečného postupu. Asi největší pozornost by se měla soustředit na další z ústavních novel, které zavedly osmiletý limit pro předsedu vlády a dvanáctiletý pro poslance. Pro takový limit by se daly najít ve světě precedenty, i když velmi vzácné (Mexiko). Nicméně maďarská změna se vymyká asi všemu myslitelnému tím, že uplatňuje toto pravidlo zpětně, až do roku 1990 (mimochodem tedy do doby, kdy platila úplně jiná ústava). Co to znamená v praxi? Značná část nevládních politiků z „první linie“ (zdaleka nejen Fideszu, týká se to i představitelů „staré“ levicové opozice) nebude moci kandidovat do parlamentu v následujících volbách v roce 2030. Naopak problém se nebude ještě dlouho týkat jediného poslance vládní strany. Podle všeho jde v demokratických systémech o dost unikátní postup. „Přece jenom Orbán nevymazal nikdy své oponenty legislativními prostředky z politické mapy,“ píše v UnHerd Thomas Fazi (dodejme pro přesnost, že kdysi spojený s orbánovským Kolégiem Matyáše Korvína).

Co se změnilo za těch 36 let – od doby kdy Adam Michnik a další středoevropští liberálové vzývali k mírností vůči bývalým komunistům? Zaprvé, skončila víra v nevyhnutelnost „konce dějin“ a vítězství liberální demokracie jako finálního stadia rozvoje lidstva. Nejistota plodí potřebu opevnit se a urputně hájit vlastní pozice. Tehdy byli vítězi a dnes jsou jako starý slábnoucí panovník, ohrožený davem pretendentů k trůnu. Zadruhé, změnila se vnitřní podstata samotného liberálního myšlení. Kdysi byla založená na (od začátku chybné) představě nestranného rozhodčího, který jen vymezuje mantinely pro svobodnou soutěž idejí. V posledních dekádách se proměnila v soubor dogmat, která je nutné hájit a uvádět do praxe, nezávisle na vůli a náladách demokratické většiny. Zatřetí, změnily se mocenské poměry v Evropě. Jednotlivé ekosystémy národních státu byly zastřešené novým mocenským pólem v podobě Evropské unie, která už dlouho není jen imanencí „kolektivní vůle“ její členů, ale i samostatným hráčem a arbitrem vnitřních sporů, soustředěným na posilování vlastního vlivu.

Mlčení Bruselu, které doprovází Magyarovy kroky, z nichž mnohé byly předmětem tvrdého postihu, když se jejich dopouštěly Fidesz nebo polský PiS, je ohlušující. Naopak hovoří řeč činů: Magyar stejně jako Tusk velmi rychle získal uvolnění zmrazených evropských prostředků. Benátská komise, poradní právní orgán Evropské komise, na interpelaci už bývalého prezidenta Sulyoka nereagovala. Respektive vzkázala, že se jí bude zabývat na řádném zasedání v říjnu – tedy tři měsíce poté, co změna hlavy státu proběhla.

Orbánův Fidesz na tyto kroky reaguje – nelze to asi říct jinak – „fňukáním“ a dovoláváním se právního státu, což pochopitelně nezní úplně přesvědčivě, vzhledem k tomu, že Magyarovu „očistu“ do velké míry umožnily jejich předchozí změny ve fungování státu. Ze stávající situace lze však vyvodit obecnější ponaučení.

Asi před rokem a půl jsem pro Echo psal o „demokracii výjimečného stavu“ – využívání mimořádných a hraničních postupů pro potlačení politických protivníků – jako nové normy současné politiky. Normy, která se projevuje na obou stranách pomyslné barikády. Polarizované společnosti a geopolitická nejistota tento model posilují a vytváří po něm i společenskou poptávku. Po dekádách, kdy jsme věřili v politiku bez politiky – ideál vládnutí založeného pouze na právu a expertize – se politika vrací. Politika v bazálním smyslu, který v minulém století nejlépe popsal německý právník Carl Schmitt svými úvahami o suverénním rozhodnutí, nesvázaným žádným právním řádem, jako jádru politiky a nezrušitelné dichotomii my versus oni coby jejím základním rámci.

Fareed Zakaria, výrazná osobnost liberálního politického myšlení současnosti, v nedávném komentáři k maďarské situaci (vede pořad GPS v televizi CNN) viditelně fandí Magyarově „nové liberálně demokratické revoluci“. Sám ovšem upozorňuje na problematičnost stávající situace. Příběhů o nositelích absolutní moci, kteří věřili, že jejich vlastní morální síla postačí jako omezující faktor, známe z dějin západní kultury dost. I Magyar svým chováním zavdává dost důvodů k opatrnosti. Těsně před rozhodnutím o osobě nového prezidenta (vybíralo ho vedení strany TISZA, přesněji její lídr) umístil na svůj instagram fotku, jak stojí sám, vážný a zachmuřený, před svatoštěpánskou korunou, symbolem maďarské státnosti.

„Je to stavění hradu z písku,“ sděluje upřímně své obavy Zakaria. Přesto v podmínkách „výjimečného stavu“ a boje na „vynulování“ protivníků, který jsme si sami nastolili, mu nezbývá než doufat, že to zrovna tentokrát vyjde…