V roce 2021 se ve francouzském parlamentu objevil návrh na „prolomení zpovědního tajemství“, které samozřejmě i tato země, vybudovaná na mnohem přísnější definici rozdělení státu a církve, než je v Evropě zvykem, bez větších výhrad ctí. „Zpovědní tajemství stojí výš než právo republiky,“ odpověděl, na církevního hierarchu až překvapivě statečně a jednoznačně, předseda francouzského episkopátu. To vyvolalo bouřlivé reakce lidí, pro které v celé šíři platí „Bӧckenfӧrdeho paradox“. Slavný německý politolog kdysi napsal, že liberální demokracie stojí na základech, které sama nevytvořila, naopak stále více jim přestává rozumět a tím podkopává samu sebe.

Odpověděl mu tehdy Rémi Brague, jeden z nejznámějších filozofů současnosti. Zmínil na jedné straně příběh Franze Jägerstättera, rakouského sedláka, který v roce 1943 odmítl narukovat do wehrmachtu a byl kvůli tomu popraven, a na straně druhé příběh obviněných v norimberských procesech, kteří se unisono obhajovali tím, že jen jednali, jak jim nařizoval (světský) zákon.

Bohužel, dnes se představy o kořenech naší civilizace opírají spíše o romány Dana Browna než o klasickou filozofii. A tak od Škaredé středy trvá v české veřejné debatě festival nadšení nad rozhodnutím Ústavního soudu ve věci smlouvy mezi Svatým stolcem (tedy z hlediska mezinárodního práva plnoprávného aktéra, který je zároveň zástupcem globální instituce – katolické církve) a Českou republikou.

Samozřejmě spory mezi Vatikánem a Prahou mají dlouhou tradici, vzpomeňme na Masarykův „Tábor je náš program“ a snahy o definování moderní české národní identity jako bytostně „proti-římské“. I proto rozhodnutí ÚS padá na živnou půdu. Jeden z účastníků diskusí pobavil po vyhlášení rozhodnutí, když zaníceně vykřikoval na X, že „jsme Husův národ“, což ovšem vzhledem k tomu, že byl Hus celý život katolickým knězem a jeho odpor vůči pokrytectví církve a slavné „Neodvolám!“ přímo vyrůstají z kultury postavené na principu individuálního svědomí, vyznělo poněkud komicky.

Většinou se ale debata řídila pravidlem konvergence, které formuloval polský filozof Ryszard Legutko: radikální liberalismus a komunismus se nakonec vždy potkají, protože jejich cíl – emancipace jedince od všech vazeb, prováděná, pokud je to nutné, pomocí státního aparátu – je stejný. I proto se na stejné barikádě v boji proti „zlým prelátům“ ocitli Kateřina Konečná, Piráti a radikálnější křídlo Starostů.

Není pochyb o tom, že to katolická církev a čeští katolíci bez konkordátu přežijí. S ohledem na výše uvedené okolnosti už takto fungují sto roků. Co je ovšem podstatně nepříjemnější, je rostoucí přesvědčení (které pochopitelně nenajdeme explicitně v nálezu ÚS, ale v okolní diskusi už ano), že je nutné vše, co nedává z pohledu dnešního pozdního liberalismu smysl či odvozuje svoji legitimitu z jiných zdrojů, omezit, kontrolovat a nejraději vyplenit. V tomto ohledu je dobře, že Ústavní soud odmítl obecnou logiku stížnosti senátorů, která zpochybňovala smlouvu jako takovou, a soustředil se jen na dva konkrétní body – jeden týkající se přístupu k církevním archivům (kde mimochodem zasáhl proti znění, které navrhovala vládní strana, a nikoliv církev) a druhý právě zpovědního tajemství.

Pro velkou část účastníků diskuse by bylo překvapením, kdyby se dozvěděli, že české právo už nyní instituci zpovědního tajemství ctí a rozhodnutí ÚS zatím na tomto nic nemění. Asi by bylo pro ně také překvapením, že tento princip uznává i většina evropských právních systémů, od Španělska po Německo, a přijaly ho v posledních třech dekádách (nebo spíše reaktivovaly po období komunistické totality) také většinou země bývalého sovětského bloku, třeba Polsko či Litva. V Itálii najdeme dokonce v trestním právu postih pro duchovního, který by zpovědní tajemství porušil.

Je příznačné, že k rozhodnutí ÚS se objevila celá řada disentních stanovisek. Velmi dobře odargumentovaných, ale zároveň místy až překvapivě sarkastických jak vůči aktivistickým senátorům, kteří smlouvu u ÚS napadli, tak ke stanovisku zbytku soudu.
Menší rozdíl mezi většinou evropských předpisů v této otázce a českou úpravou je v tom, že český právní řád omezuje zpovědní tajemství na přečiny, které se už staly, ovšem teoreticky nařizuje jednat v případě, kdyby se objevily informace o zločinech, které se kajícník teprve chystá spáchat. Zápis v konkordátu by tedy mohl znamenat zrušení tohoto rozlišení. Rozlišení, které ovšem samo o sobě vychází z dost úsměvného nepochopení zpovědí. Soudkyně Dita Řepková suše poznamenává, že představa o duchovních, kteří kvůli zpovědnímu tajemství nepřekazí zločin, o němž se dozvěděli ve zpovědnici, je spíše „filmové či beletristické povahy, mající k realitě dosti daleko – jednak velmi často zpovědník nezná identitu zpovídajícího se (kajícníka), ale především se kajícník při zpovědi tradičně vyznává z hříchů minulých, nikoli z plánování budoucího“.

Argumentace ÚS se opírá především o tvrzení, že přijetí konkordátu by v případě chápání zpovědního tajemství ohrožovalo princip rovnosti náboženství, tedy dávalo katolické církvi výsady větší než ostatním. Je ovšem zarážející, že ostatní státem uznávané náboženské společnosti, které také uplatňují v nějaké formě princip zpovědního tajemství, neměly ke znění smlouvy námitky, případně ji vítají jako posílení přiznaných zvláštních práv v posledku i pro ně samotné. Jak poznamenává v dalším disentním názoru soudce Tomáš Langášek, „Ústavní soud jim sděluje, že se mýlí, pocit diskriminace jim vnutí a vůči všem direktivně nastolí rovnost. V tom horším.“.

V čem horším, mohli bychom se zeptat, když tedy už tato „zvláštní práva“ církve mají? Soudce Langášek poukazuje na několik trendů, které vnímá v odůvodnění. Zaprvé je zarážející, proč vadí konstatování ze smlouvy „Česká republika uznává zpovědní tajemství“, když „jen vyjadřuje to, co platí již více než 30 let a co je zřejmé z řady zákonných ustanovení napříč právním řádem“. Jde tady o nějaké hypotetické přípravy na situaci, kdy budou tato zvláštní práva omezena?

Tomu by mohla napovídat další z námitek soudce Langáška, a to, že se ÚS odvolává v úvaze o zpovědním tajemství jen na „značně redukované chápání zpovědního tajemství“ jako „institucionálního privilegia církve“ a nezmiňuje, že se opírá o podstatně pevnější základy: základní práva na svobodu svědomí, náboženského vyznání a soukromí.

O Bӧckenfӧrdeho paradox budeme zakopávat stále častěji, tím, jak postupně klesá povědomí o základech, na kterých je naše civilizace postavena. Ale abychom nepropadali skepsi – zrovna začínají Velikonoce. Básník Jan Zahradníček uprostřed stalinské tmy končil svou poemu Znamení moci připomínkou toho, že „všech králů do času“, s výjimkou Jednoho.

„Vaše moc je veliká
a váš strach ještě větší
před tou nocí ze soboty na neděli
před tou Velikou Nocí,“

napsal Zahradníček.

Ve srovnání s tím, čím procházel tehdy (o pár měsíců později se ocitl v žaláři jako údajná součást „Vatikánem inspirovaného protistátního spiknutí“), jsou takové malichernosti jako zápisy konkordátu zcela úsměvné drobnosti.