Komentář Macieje Ruczaje o svaté krávě osobní preference vede k zajímavé tezi: kdyby šlo při poklesu porodnosti jen o západní civilizaci, která silně akcentuje osobní autonomii, a jiné civilizační okruhy (islámský, latinskoamerický, indický, konfuciánský) na tom byly výrazně lépe, mohli bychom osobní preferenci označit jako základní příčinu celého tohoto katastrofického vývoje. Jenže více kolektivistické civilizace na tom nejsou o nic lépe, leckde je ta porodnost ještě horší než v Evropě. Nedávno jsem se po internetu bavil s keňským programátorem z Nairobi a ten mi říkal, že v Nairobi se už také zavírají školky. „Divocí Somálci“ na hranicích prý mají stále ještě 7–8 dětí, ale v hlavním městě už je taky typické mít spíš jedno nebo dvě.

A pak samozřejmě nemůžeme pominout ani ty ekonomické vlivy, které nastávají v každém velkoměstě, s jeho drahými a malými byty. Když jeden partner přestane chodit do práce a zůstane doma s dětmi, zažije každá domácnost finanční otřes a posune se blíž k okraji potenciální dluhové propasti. Výsledek: tisíc malých vlivů, které se ale dohromady skládají v jeden velký tlak. I když se mu lze postavit, stejně není divu, že ten tlak směřuje celé civilizace tím vymíracím směrem. V Praze, Istanbulu, Teheránu, Bangalúru, Tokiu, Šanghaji, Buenos Aires a prý tedy už i v tom Nairobi, ať už v těch městech stojí chrámy libovolných božstev.

Obecně platí, že toho, co podporujete, budete mít více, a toho, co trestáte, bude ubývat. Dokud bude moderní civilizace, nejen ta západní, uvalovat na rodiče tisíc malých trestů, porodnost se určitě nevzpamatuje. V podstatě je skoro zázrak, že někteří z našich spoluobčanů pociťují tak silnou touhu po dětech, že se tomu ještě dokážou postavit. To je osobní preference, jdoucí proti tvrdým okolnostem reality – a skoro bych řekl, že hraničí s hrdinstvím.