Mnohokrát se napsalo, že Íránci se cítí být dědici velké perské kultury, které i naše civilizace vděčí za mnohé: za šach, koberce, milostnou poezii, umění rychlého stětí hlavy nejlépe nabroušeným mečem. Perská říše byla velkolepá, výborně organizovaná, kulturně zdatná, nábožensky zajímavá (zoroastrismus) – a taky hrozivá a despotická. Ovládala ji touha po světovládě, alespoň tedy v dosažitelném okolí, díky níž se rozrůstala do šíře a velikosti, kam až mohla. Až pak narazila na Řeky. O ně si rozbila orientální čelist.

Ale ty dávné války, díky nimž Evropa pak měla na co navazovat, jsou „naše“ aspoň v tom smyslu, že se v nich ubránil někdo, kdo se měl podle všech možných předpokladů (i pět set let před Kristem existovali prognostici) stát lehkou kořistí toho mnohem silnějšího, mocnějšího, lépe vyzbrojeného. Protože favority byli tehdy bezesporu Peršané. Jejich říše, to byl kolos, který se valil v mohutném toku na západ, nezastavitelně, nezadržitelně. Předtím už povalili Médy, Asyřany, Egypťany, Babyloňany a podle všeho měli převálcovat i ty rozdrobené, hašteřivé, rozhádané a věčně nějakým způsobem problematické Řeky. Ty měli slupnout jak malinu, ta jejich města, polis, s jejich bizarním státním uspořádáním (Δημοκρατία), měla být postavena do latě, vtělena do satrapií, v nich zaveden konečně pořádek a řád, uloženy daně a povinnosti, klanění se Kýrovi, Xerxovi, Dareiovi, pánovi nad všemi pány, mocnému a jedinému.

Už tehdy se našlo i mezi Řeky dost takových, kteří by to brali, kteří v tom viděli příležitost a šanci i pro sebe: nebo jim prostě imponovala moc a síla, které se vždycky část lidí podvolí a přijme ji třeba i ochotně. Vždycky záleží, kolik takových ochotných se najde. Řekové se ubránili, protože převládla vůle se nepoddat, udržet si svůj způsob života, třeba i svoji anarchii, zvyky a zlozvyky, vlastní zákony, bohy a bohyně. Když k nim ta mnohonásobná přesila doplula a dotáhla, rozhodli se svých zvyklostí nevzdat, nýbrž je za cenu života hájit – a uhájit a aspoň pro ty, kdo přežijí.

Kdo jsou ale v současné válce ti Peršané a Řekové? Jistě, zdánlivě by bránícími se Řeky měli být současní Íránci. Opravdu je napadl mnohonásobně silnější protivník, Američané, nepochybně světová velmoc, impérium, které se ani netají tím, že chce vládnout světu, nebo v něm aspoň dominovat a nastolovat pořádek, který má za správný a univerzální. Má ale Donald Trump rysy perských despotů? Současná Amerika bohužel spíš připomíná dinosaura, který se dal do běhu a neví, kde se zastavit. Bude ještě nějakou dobu dupat po všem, kam se přivalí, ale už nebude příliš vědět, proč to vlastně dělá. Neštěstí naší doby je, že jediné impérium, které zaručovalo svobodnou existenci i pro ostatní, prošlo mozkovou lobotomií, z níž se bude vzpamatovávat ještě dlouhé roky. A my se musíme modlit, aby se to ještě za našich životů povedlo.

Současný íránský režim je napadený, a z hlediska férovosti tedy i v právu. Má však k tehdejšímu bránícímu se řeckému světu velmi daleko. Jeho pochmurná tvář zcela jistě nepřipomíná dynamický a životu nakloněný duch Athén, které byly hlavním protivníkem perského monolitu. A i když se nám militantní Sparta může jevit jako útvar plný fanatiků, byla to právě jejich odhodlanost, co udrželo asijskou záplavu u Thermopyl.

Kdo jsou tedy Řekové naší doby? Vychází mi dva kandidáti: jako tehdy Athéňané to jsou lstiví i trochu zákeřní Izraelci, kteří vědí, proč to dělají, a také dnešním ruským Peršanům se bránící Chocholové. Ukrajinci, těm jde taky o všechno.