Hlavní postavou filmu Posedlost je mladík, jehož láska ke kolegyni je stejně intenzivní jako jeho plachost a neschopnost ji pozvat na rande. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak si chlapec v pochybném vetešnictví koupí podivný předmět, který mu údajně splní jedno přání. O něm nemusí dlouho přemýšlet: chce, aby ho dívka milovala. Výsledek se dostaví okamžitě. Slečna je do něj zničehonic zamilovaná, vášnivě a šíleně. Ale něco tu nehraje.

V současném světě nekonečných možností se hledání partnera paradoxně stalo těžším, nikoli snazším. Ross Douthat, sloupkař New York Times, popisuje svět mladých lidí pohlcených sociálními sítěmi a digitálními technologiemi jako místo „s pinballovými pohyby mezi krajnostmi toxického narcismu a davové solidarity, terapeutickou mluvou, která je odtržená od reálných sociálních vztahů“. Zatímco on-line svět budí falešný dojem, že jsme si blíž než kdykoli dřív, realita předkládá úplně jiný příběh. Dokazují to i statistiky. Jedna nedávná analýza zahrnovala vzorek 5275 nesezdaných mladých lidí ve Spojených státech ve věku 22 až 35 let, tedy v období, které bývá považováno za vrchol seznamovacího života. A zjistila, že u generace Z je sebevědomí v oblasti randění opravdu velmi nízké. Pouze přibližně každý třetí člověk vyjadřuje důvěru ve své schopnosti navazovat a udržovat romantické vztahy. Jen čtyři z deseti respondentů uvedli, že důvěřují svému úsudku při výběru partnera pro randění. Podobně malá část mladých lidí si věří ve schopnostech otevřeně hovořit o svých pocitech (34 procent) nebo správně rozpoznávat sociální signály během schůzek (36 procent). Mladí také často uváděli, že jim v randění brání osobní faktory, nikoli ekonomické: na předních místech byly nedostatek sebevědomí (49 procent) a nepříjemné zkušenosti s randěním v minulosti (48 procent).

Na sociálních sítích dnes mladí lidé budí dojem obří masy, která podobně přemýšlí o politice, kouká na stejné filmy, poslouchá stejnou hudbu, a dokonce se podobně obléká; člověk by si řekl, že navázat vztah s někým takovým by mohlo být poměrně snadné. Dříve se přece s oblibou říkalo, že když máme rádi stejné věci jako náš protějšek, je z poloviny vyhráno. Přestože dnes ale mají mladí lidé velmi podobný slovník i názory, tváří v tvář si často vůbec nerozumějí. Čím to je? Jsou natolik zmatení životem v digitálním světě, že cokoli, v čem se v realitě nepatrně liší, vnímají jako nepřekonatelný problém? Psychologové a sociologové tápou: je na vině rostoucí míra úzkosti, psychická křehkost, masové užívání antidepresiv, klesající hladina testosteronu, nebývalá dostupnost pornografie a seznamovacích aplikací či paralýza z nadbytku možností při výběru partnera? Jmenujte jakoukoli moderní pohromu a okamžitě někdo přispěchá s tvrzením, že právě ona je důvodem, proč spolu dnes mladí lidé už nejsou schopni ani chodit – natož souložit.

Snímek Posedlost, který se právě hraje v kinech, je dokonale temným popisem těchto seznamovacích a vztahových trablů. Nejde jen o muže zcela paralyzované strachem, že je ženy, jež se jim líbí, nebudou chtít; objevují se zde také obavy z uvíznutí ve stejném místě, na stejné pozici v práci, se stejným okruhem přátel, z dělání těch stejných věcí dokola, až si ani nevšimnete, že vám život během nekonečného scrollování na mobilu protéká mezi prsty. Film mladého debutujícího režiséra Curryho Bakera je inzerován jako horor. Ano, pár takových scén v něm najdete, ale je nespravedlivé považovat ho „jen“ za skvělý žánrový film. Baker k vytvoření děsivého zážitku totiž nepoužívá žádné laciné lekačky. Víc než hororem je Posedlost tragédií. A stejně jako u Hamleta vedou skutky hlavního hrdiny k utrpení takřka všech kolem něj. Posedlost by se mohla stát budoucí klasikou právě pro to, s jakou přesností a podvratností ukazuje sobeckost v současném randění a z toho pramenící epidemii osamělosti. A navíc: takhle vizuálně zajímavý debut tu dlouhé roky nebyl. Ani první filmy režiséra Briana De Palmy, k němuž Curry Baker zjevně vzhlíží, nebyly natočené s větší sebejistotou. Baker na to přitom potřeboval pouhých 800 tisíc dolarů, částku, za niž by většina dnešních režisérů odmítla točit. Snad je to, spolu s filmem Backrooms, opravdu předzvěst „nového Hollywoodu“.

Posedlost, režie: Curry Baker, 109 min., v kinech od 28. 5. 2026