Veřejný prostor sociálních sítí a dech ztrácejících tradičních médií je zahlcen fragmenty výroků, které, oč jsou bezvýznamnější, o to více rozdmýchávají emoce. A je celkem jedno, zda jde o happeningy Milionu chvilek, jejichž mluvčí Mikuláš Minář se opět na jejich podvozku snaží postavit vlastní politické hnutí, či o naprosto irelevantní diskuse nad jednou dílčí replikou z jinak velmi významné a na skutečně zásadní projevy bohaté bezpečnostní konference v Mnichově, kde byly zastoupeny politické a intelektuální špičky Evropy a Ameriky.

Ostatně přínosný byl i panel, v němž vystoupil i český ministr zahraničí Petr Macinka. Sešel se tam s polským ministrem zahraničí Radkem Sikorským, Hillary Clintonovou nebo bulharským akademikem Ivanem Krastevem (před devíti lety jsme s ním měli v Týdeníku Echo rozhovor). Z jiskřivé a podnětné diskuse v českém prostoru ale zarezonovala jen sotva minutová sekvence, která o povaze celé debaty vůbec nevypovídala a jen posloužila k rozpoutání další bitvy nekonečné, únavné a zcela bezcenné kulturní války. Ta zamořuje veřejný prostor neustálým očerňováním, že je někdo dezolát, agent Kremlu, Russák, šiřitel ruské hybridní války a podobné nesmysly. Nadužívání takových nálepek zcela zakrývá obsah a debaty s takovou argumentační výbavou se pak stávají bezpředmětnými, toxickými a je třeba se před nimi chránit minimálně ignorancí.

I druhá strana má své extrémy a výraziva jako ukrofil či libtardi, ale celkově není tolik viditelná, má své hvězdy, ale početně je slabší a zdaleka nemá takový mediální výtlak. Oba tábory pak mají ve výbavě i další nadávky, od fašistů po kolaboranty. Úroveň vypjatých poloh kulturních válek by možná stála maximálně za malý lingvistický rozbor. Nesmyslné a otravné byly také spory o Filipa Turka, podstatné pro další ekonomický vývoj není ani nevydání Andreje Babiše k soudu kvůli Čapímu hnízdu, dokonce tím hlavním tématem pro Českou republiku není ani vývoj války na Ukrajině – jednoduše proto, že jako země střední velikosti na něj máme pramalý vliv.

Pozornost bychom měli soustředit na to, co už dělá nebo chystá nová vláda Andreje Babiše. Přepisují se parametry státu. A budou to velké věci, které si zaslouží publicitu, analýzu, oponenturu a možná i podporu – ano, podporu, protože rezistence proti některým parametrům evropského Green Dealu je v našem existenčním ekonomickém zájmu. Je klíčové odmítnout systém emisních povolenek, jež zdražují energii občanům i průmyslu. Zastavit šílené plány na výstavbu devastujících větrníkových farem. Sledovat změny v důchodové reformě předchozí vlády, které ze strany té Babišovy nemusejí být tak razantní, jak bylo avizováno. Kroky k zpřehlednění a zefektivnění systému financování zdravotnictví, které se stalo zlatým dolem pro výrobce a obchodníky se zdravotnickým materiálem. Tento sektor se stává strategickým polem. Důležité také je, jak bude vypadat nový služební zákon, jenž by měl přinést debyrokratizaci státní správy. A do toho přicházejí varující zprávy o vývoji nezaměstnanosti, která se poprvé od roku 2011 vyhoupla nad pět procent – a nešlo přitom o žádný sezonní výkyv, ale o několikaměsíční trend, jenž se může vyhoupnout až na deset procent. Vlivy mohou být dva: propad průmyslu v důsledku Green Dealu a technologická změna v důsledku nástupu AI.

Vláda Andreje Babiše představila hospodářský program České republiky. Není to powerpoint pro sociální sítě, ale soubor kroků, které mohou strukturálně proměnit ekonomiku i správu země. Snižování cen energií je politicky vděčné téma, ale zároveň zásah do energetické politiky a rozpočtové rovnováhy. Změna služebního zákona zase technický pojem, který však ve skutečnosti znamená přenastavení fungování státní správy a rovnováhy mezi politickou a úřednickou mocí.

To jsou věci, které rozhodují o tom, jak bude náš stát fungovat za deset let. Ne to, kdo koho nařkl z nedostatečné loajality.

Politika není soutěž ve výrocích. Je to přerozdělování moci, zdrojů a odpovědnosti.

Možná bychom si měli položit jinou otázku než tu, zda je někdo proruský nebo příliš proevropský. Otázku, kdo dnes přepisuje pravidla fungování státu. A zda jsme ochotni sledovat právě to.