Demokracie je v ohrožení! Heslo, které asi nejvíc rezonuje ve veřejných i v odborných debatách o povaze a proměnách současné politiky. Od Spojených států po Slovensko a po podzimních volbách i v České republice se to hemží pojmy jako „democratic backsliding“ (regres demokracie), které označují různé formy oslabování demokratických institucí, příklon k autoritářství apod. O tom, nakolik jsou tyto obavy oprávněné, jsme hovořili s profesorem politologie Janem Holzerem, odborníkem na nedemokratické režimy a přechody k demokracii a od ní.

Je tedy demokracie v ohrožení? Ve větším než třeba před dvaceti lety?

Demokracie je z povahy věci stále v ohrožení. Protože jejím znakem je, že otvírá prostor i pro aktéry, kteří si jí nepovažují. Nicméně současný společenskovědní konsenzus naříká, že ta dnešní krize je nebývalá, hlubší. Pro sociální vědy dnes jde o téma číslo jedna. Užili jsme si klidnou éru a teď máme problém…

Německý politolog Philip Manow upozornil, že demokracie, stejně jako ostatní politická zřízení, se vyvíjí v čase. A náš dnešní pocit, že ji odevšad ohrožují „populisté“, zatímco před deseti či patnácti lety to tak nebylo, plyne prostě z toho, že nyní žijeme ve zcela nové formě liberální demokracie, která generuje i zcela nový typ oponentů…

Pojmy jako demokracie a nedemokracie jsou proměnlivé, to, jaké obsahy jim přičítáme, se vyvíjí. Ve srovnávací politologii dlouho převažovalo studium přechodů k demokracii: co se musí stát, jak to udělat, aby se nedemokracie změnila v demokracii. Jenže když popisujete přechod, stojíte i před otázkou, co je finální cíl, tedy co je to ta demokracie. Přičemž každá epocha si ten cíl definovala trochu jinak. Jinak měla vypadat demokracie například z pohledu teorie revoluce na přelomu 19. a 20. století a úplně jinak na přelomu 20. a 21. století, kdy byla zformulována koncepce „vývozu“ demokracie. Obsahy slov, s nimiž pracujeme, se v čase mění, a pak není daleko k nedorozumění, protože každý si pod těmi pojmy, a vlastně legitimně, představuje něco jiného.

Mluvíte o demokratizaci, přechodech k demokracii. Zkušenosti z posledních dvou dekád ale nabouraly naši představu, že demokracie je atraktivní i pro nezápadní svět. Teď se jeví aktuální spíš studium dedemokratizace, tedy regresu demokracie v zemích už demokratických…

Představa, že demokracie se bude stále šířit, byla po roce 1989 velmi vlivná. Měla dvě roviny. Ta první byla nadějeplná: v Evropě padl komunismus, dopracovali jsme se k demokratickému typu vládnutí a myslíme si, že je to dobrý model i pro zbytek světa. Ale byla tu ještě druhá rovina. Ta říkala a stále říká, že kromě prostorového rozšiřování demokracie má probíhat také její prohlubování. Vždyť i naše vlastní politické režimy mají vady, byť jsou demokratické. Je před námi stále mnoho úkolů, jak naše demokracie vylepšovat. A tak se zrodil diskurz kvality demokracie. Demokratizace přestala být „pouhým“ procesem přechodu od nedemokracie k demokracii a začala se soustřeďovat na vnitřní vylepšování demokracie. A právě tato naše představa o nutnosti neustále demokracii prohlubovat přežila i konec víry ve vývoz demokracie. Spálili jsme si prsty na událostech, jako bylo arabské jaro, jejichž efektem byla výměna jednoho typu nedemokratického režimu za jiný, často ještě nevyzpytatelnější a odpudivější než ty předchozí. Demokracii dnes nikdo nevyváží, tak ať jsme aspoň premianti u nás doma.

Ano, nejrůznější formy měření kvality demokracie jsou dnes asi nejčastějším výstupem politických věd, s nimiž se člověk ve veřejném prostoru setká. Částečně nahradily jakékoli pokusy demokracii definovat. Co dělá demokracii demokracií a jak se to chápání mění?

Klasické přísné rozškatulkování politických režimů vlastně zmizelo. Proto nyní není úplně jasné, co to ta nedemokracie vlastně je, a vrcholem našeho přemýšlení na toto téma je mediálně vděčná bajka o postupně se vařící žabičce. Nyní se považuje za ctnost, že se pohybujeme spíš na škálách, že nás zajímají spíš trendy než striktní kategorizace. Produktem toho myšlení byl a je pojem liberální demokracie, který do tohoto přístupu perfektně zapadá. Liberální demokracie je model, který si vysnila politická věda jako výsledek poslední vlny demokratizace. Je to novotvar. Lze doložit, kdy se ten termín objevil, konkrétně na přelomu 20. a 21. století, poté, co americký politolog Fareed Zakaria zpopularizoval koncept neliberální demokracie. A politologové si řekli, že pokud může existovat demokracie neliberální, měli bychom definovat demokracii liberální.

S přidáváním adjektiv k demokracii máme ovšem zkušenost: vzpomeňme pojmy demokracie lidové či socialistické. Onen liberální obsah přitom v demokracii přirozeně je, o tom není sporu, vymezuje totiž některé její vlastnosti. Ale přesto na rovinu: termín liberální demokracie je nešťastný, protože implikuje vazbu na jednu konkrétní ideologii, jichž je přitom v demokracii spousta. Je škoda, že se v moderním žargonu neujal právní pojem ústavní demokracie, obsahově v zásadě totožný. Ne nadarmo jedno z vlivných vysvětlení současné krize liberálních demokracií zní tak, že vlastně jde o krizi liberalismu, respektive jeho moderních verzí. V každém případě adjektivum „liberální“ spojilo kvalitu demokracie s naplněním řady očekávání, která z povahy věci nejsou politika ani demokratická legitimita schopny naplnit.

Dalo by se to sportovní terminologií přirovnat k situaci, kdy se jeden z hráčů najednou stal zároveň rozhodčím?

Spíš si jeden z hráčů vsadil na výsledek a teď je překvapen, že utkání se nevyvíjí podle jeho představ. Tlak na kvalitu demokracie totiž začal zároveň definovat, jaké výstupy by demokratický proces měl produkovat. Zatímco dosud rozhodovalo o tom, zda je něco demokratické, to, že to bylo přijato podle určité procedury, nyní mělo být liberálnědemokratické jen to, co splňuje konkrétní obsahové požadavky. Je to trend: politické hřiště se omezuje, vzniká seznam témat, která jsou vyňata z politického konfliktu. Když už jsme u těch sportovních přirovnání: dospěli jsme do stavu, kdy říkáme, že si jdeme zahrát hokej, ale puk a hokejky nám vzali.

Na to lze namítnout, že je správně, že politiky omezujeme – neomezená politika představuje hrozbu pro naše svobody a práva.

Samozřejmě. Stavebním kamenem moderní demokracie bylo vždy omezení svévole politiků, nastavení brzd a rovnováh. Politiku vědomě komplikujeme proto, abychom zamezili některému z aktérů vzít si příliš mnoho moci. Většina varování před dnešní dedemokratizací se týká právě demontáže těchto pojistek. Bohužel zároveň dochází k protichůdnému jevu: s důrazem na kvalitu demokracie vzrostla očekávání vůči státu v řadě oblastí. Na jedné straně se politiky bojíme, na druhé jí dáváme nové a nové úkoly ke splnění a politizujeme i ty oblasti života společnosti, jež dřív předmětem politiky nebyly. Viz rodinnou politiku, otázky individuální identity, celý identitární obrat poslední dekády či dvou. Tady lze vidět, odkud se bere krize: na jedné straně politiku omezujeme, na druhé máme stále větší očekávání, co vše má politika řešit, a nakonec jsme frustrovaní z toho, jak jsou údajně politici neschopní.

Není to prostě vzpoura demokratické politiky proti liberálnímu „korzetu“?

Klasické liberální hodnoty jsou klíčovou součástí demokratické DNA. Takže když se netlačí na pilu, pak liberální principy nejsou v konfliktu s demokratickými, jsou komplementární. Ale garanci na neustálá vítězství nemají ani ony. A dává smysl připomenout, že liberalismus jednadvacátého století je odlišný od starších podob této ideologie. Což je bezesporu jedním z důvodů, proč se dostal do konfliktu se současnou demokratickou praxí. Pomalu již dává smysl uvažovat o tom, že pokud může existovat neliberální demokracie, před kterou se teď varuje, tak obdobně může existovat liberální nedemokracie.

A pozor, to není jen akademická hra se slovy. V politickém rozhodování nastává občas okamžik, kdy musíte jít na dřeň. Dát přednost jednomu, nebo druhému základnímu principu. Dlouho platilo, že tím finálním základem, jejž nelze za nic vyměnit, je princip volby, kritérium otevřené soutěže. Je to surový přístup, může mít a mívá oběti, či lépe řečeno jasně dělí na vítěze a poražené. Ale polepšíme si, pokud si řekneme, že jsme ochotni princip volby obětovat, aby byly zachráněny nějaké konkrétní hodnoty, nějaká konkrétní řešení? Což je postoj, se kterým se dnes mezi obránci lidských práv lze setkat už zcela běžně…

V poslední letech je ten posun ve vnímání voleb – od svátku demokracie ke strachu z voleb jako z nositele nejistoty – stále patrnější.

Takovou argumentaci opravdu slýchávám: Budeme muset bránit výdobytky v oblasti lidských práv, a třeba i proti demokraticky zvoleným vládám. To mi přijde jako návod na pořádný konflikt. Jistě, stejně odmítavě k volbám jako zbytečně rizikové veteši, nad kterou je přinejmenším lepší mít kontrolu, umí přistupovat i protivníci liberalismu. Ale u jeho plamenných zastánců je to zjevně překvapivější.

Neprohlásíme prostě demokracii oboustranně za dysfunkční, příliš těžkopádnou pro dnešní turbulentní dobu?

Určitě nesmíme považovat demokracii za něco jednou provždy daného. Tomuto bludu leckdo podlehl po roce 1989, a mimochodem spíš a rádi sociální vědci než historikové. Dnes se probouzíme do reality. Návrat nějakých typů nedemokracie je určitě možný, ba vlastně dějinně spíš pravděpodobný. V tomto smyslu nedám dopustit na pozoruhodnost střední Evropy: máme nadstandardní historickou zkušenost se změnami různých typů režimů, košatější než západní Evropa. Tamní akademická i veřejná reflexe je zcela v zajetí boje proti nacionalismu a fašismu, těmito pojmy začíná a končí jakákoli její ideologická představivost.

Obecně není vyloučeno, i s ohledem na současný turbulentní technologický vývoj, že se nacházíme v momentu hledání, a možná návratu k oněm původním, základním principům demokracie: pluralitě, konkurenci, soutěži. K demokracii jako otevřenému hřišti, na které můžete bez obav vstoupit a začít hrát hru podle pravidel, jež respektuje klíčová většina hráčů. Ať už bude vítězem kdokoli. Možnost hrát, soutěžit je přece důležitější než garance výsledku, to ví každý sportovec… S čímž by mohla, mimochodem, souhlasit i politická levice, aktuálně intenzivně debatující například o technofeudalismu a jiných novotvarech, které má tak ráda. Protože její tažení proti oligarchům a nadnárodním firmám válcujícím vše kolem sebe lze interpretovat obdobně. Někteří ale mají pocit, že když neustále prohrávají, tak to neznamená, že hrají špatně, ale že jsou nespravedlivá pravidla.

Je ale takový návrat ke kořenům možný? Když zpolitizujeme mnoho dosud nepolitických oblastí, jako jsou například rodina či genderová identita, vytvoříme z nich předmět politického sporu a následně se snažíme zabetonovat tu změnu pomocí ideologie lidských práv, lze se pak ještě vrátit zpět k normální soutěži?

Z pohledu otevřeného a konkurenčního typu režimu nemohou mít veřejná témata pouze progresivní řešení. Musí tam být možnost i regrese, změny směru, návratu. Nelze extenzivně rozšiřovat oblast lidských práv a pak považovat za defekt demokracie, že se objeví aktéři, kteří se pokoušejí vracet zpět k dřívějšímu statu quo. Důležitější než sám obsah té politiky je, zda se to odehrálo podle demokratické procedury. Buďme klidně konkrétní: když toto řeknete o oblastech genderu nebo klimatu, zaděláváte si na poprask. Ale zkuste použít tuto metodu jinde: představte si, že kupříkladu daně by se mohly měnit jen jedním směrem, jiný směr by byl vnímán jako nedemokratický. Absurdní. Tím by se popřela podstata politické soutěže. Přitom moderní liberalismus takové oblasti, kde je nejen regres, ale i pouhé zastavení pokroku nepřípustné, opravdu nadefinoval.

Nezbývá než doufat, že se aktéři současné polarizační hry v nějakém okamžiku nadechnou, skočí do studené vody a zbaví se přehřátí, které se dnes zjevně týká obou stran barikády. Ale je fakt, že klíčové impulzy k aktuální polarizaci vzešly z politické levice, jež je identitárně spjata s tlakem na změny. A její nemalé části je srdečně jedno, zda je na tyto změny společnost připravena, či ne.

Není součástí problému v Evropě, že jsme politiku spoutali i tím, že se odehrává na dvou úrovních: členských států a EU? Nezávisle na tom, co ve známé debatě na mnichovské konferenci polský ministr Sikorski vysvětloval českému ministru Macinkovi, je toto dodatečné spoutání demokratické politiky v kontextu EU fakt.

Pamatuji si, když byl s velkou slávou formulován koncept multilevel governance, tedy že si jednotlivé úrovně politiky rozdělí kompetence, aniž se demokratický „kvas“ z některé z těchto úrovní vytratí. To se nestalo. Proto se způsob vládnutí v EU a celý evropský projekt v současnosti stávají předmětem zásadního politického sporu. Dokud je ale něco předmětem sporu, dokud existují alternativy, tak ještě není nic ztraceno.