Prohlídka na hradě Libštejn končila, takže zbývalo vylézt na věž. K jejímu vrcholu vedly příkré schody a pak téměř kolmý žebřík. Vnitřek věže působil věkovitě a sešle, ale důstojně. Tak se cítil i muž, jenž začal stoupat po žebříku napasovaném do trubice věže tak, že se dotýkal kamenných stěn, z nichž vystupovaly ostré hrany. Muž se dostal asi do poloviny, pak buď špatně šlápl, nebo na vteřinu ztratil vědomí, nebo se prostě převážil, zkrátka se zřítil: padal naštěstí jen pár metrů, přičemž nárazy na stěnu tlumily prudkost pádu.

Byl trochu potlučený, ale představa, že předstoupí před kastelánku, aniž by věž zdolal, ho vyburcovala k dalšímu, nyní již úspěšnému výstupu. Vysoukal se tedy na vrchol věže, sfoukl pavučinu z okýnek a přes zaprášená skla hleděl na obec Libou, kdysi Liebenstein. Ta sestávala z rozházených stavení, jejichž oprýskané střechy vypadaly seshora smutně, východoevropsky. Panoráma doplňoval tovární komín dávno opuštěného národního podniku Tosta Aš, dodávajícího ponožky a tílka do celého východního bloku. Teď to prý patří prolézačům chátrajících fabrik, kteří po sobě střílejí barevnými kuličkami. Ponožky by zíraly.

Bergfrit, jak se takovým věžím v učených kruzích říká, byl tedy zdolán, byl čas na rozloučení s paní kastelánkou, která už zase kropila truhlíky. Muž nasedl na kolo, projel rozpálenou a liduprázdnou obcí, za chvíli ho chladil pohraniční les, v němž překonal kdysi, ale ještě za jeho života, ostře střeženou hranici. Uprostřed lesa přejel hranice do Svobodného státu Bavorsko a ocitl se v jeho nejseverněji položeném kraji, Horních Francích. Přechod hranic byl plynulý, jen se trochu zlepšila lesní cesta a zjevila dobře upravená kaple. Stromy byly myslím stejné. V lese se nalézala soustava lesních rybníků, z nichž byl jeden označen jako koupací: Badeteich. Muž očekával, že půjde prostě o rybník v lese, ale jaké bylo jeho překvapení, když spatřil dokonalé přírodní koupaliště s volným vstupem, zeleným trávníkem, dřevěnými lehátky, sladěnými slunečníky, udržovanými hajzlíky, pěkným kioskem s bratwursty a krásnou čistou lesní vodou. Inu, nedá se nic dělat, tady civilizace ještě úplně neskončila, zde churavějící (západní) Německo nabízelo svou starou dobrou tvář, kterou starší nemohli dosti poznat – a mladí už nevědí, o co šlo.

Muž zkontroloval naraženiny, pak se spořádaně vykoupal, dal si ten bratwurst, ba i pivo v lahvi s keramickým uzávěrem (pro znalce Kulmbacher Mönchshof), chvíli počkal, až to z něj vyprchá, sedl na elkolo a za chvíli dojel do Selbu, kterému se česky dá říkat Žleby, což nejspíš nikdo nedělá. Také ve Žlebech bylo zcela vymeteno, všichni schovaní před žárem podvečera, jen na plácku před kostelem seděl pod slunečníkem tlustý kavárník, který vyhlížel zákazníka, jímž tedy mohl být přijíždějící muž. Ten slezl z kola, dal ho do stojanu, pak se posadil pod parasol a chladil se pohledem na moderní kašnu, která působila, že je z porcelánu. – To je porcelán ze Selbu, že, řekl směrem ke kavárníkovi, který se osvěžoval malým ručním větráčkem, takže to vypadalo, jako by se holil. Přikývl a řekl, že kdysi byl Selb slavný durch porcelán. To muž trochu věděl a řekl: Rosenthal, slavná značka, vyrábí se tu ještě? – Nur wenig, všechno je to teď z Číny, fast alles ist weg, řekl a mávnul rukou. – U nás je to stejně, skoro všechny porcelánky už zanikly, řekl Čech, i když si nebyl úplně jistý. Objednal si pak kávu a pistáciovou zmrzlinu, tlustý smutný kavárník mu to přinesl a k tomu brožuru s názvem Selbst erleben, tedy něco jako zažít Selb na vlastní kůži. A sedl si k vedlejšímu stolu a dál se ovíval. Muž se v sešitu dočetl, že městečko se vyvíjelo poklidně, zvládlo i připojení k Bavorsku v roce 1810, to zařídil Napoleon, ale 18. března 1856 kompletně vyhořelo, neboť chudák služebná vysypala uhlíky na smetí. Všechno se muselo postavit znovu, což je docela znát, i ten kostel je novogotika, i když pěkná. Skoro tři tisíce lidí přišlo o střechu nad hlavou a o tkalcovské stavy, kterými se živili. Tím se ale uvolnily pracovní síly k nástupu industrializace, která tady měla podobu porcelánek, do nichž se vozil železnicí kaolin a know-how z Čech, z Varů, Lokte a Klášterce. Na začátku dvacátého století se tady v několika firmách vyráběla polovina německé produkce porcelánu a zvláště značky Rosenthal a Schönwald se proslavily střídmě elegantními bílými servisy, jež měly na stolech snad všechny slušné hotely a kavárny po Evropě. Muž se chtěl nenápadně podívat na spodní stranu dna hrnečku s kávou, ale tohle moc nenápadně provést nelze, tak se to rozhodl zespoda vyfotit mobilem, což bylo ještě nápadnější. Bylo tam něco rozmazaného.

Kavárník si toho asi nevšiml, v jednu chvíli se zvedl a šel napsat křídou něco na tabuli. Vlastně ne napsat, ale nakreslit, protože začal malovat obrázky zmrzliny. A šlo mu to náramně, opravdu mu pod rukama vyskakovaly kornouty a kopečky a taky poháry a muž na to hleděl a řekl: Vy dobře kreslíte, máte opravdu talent, ten smutný tlustý muž pokrčil rameny a řekl Na ja…

Tím byla mise v Selbu naplněna, nebyl čas na víc, byť lákavá místa by se našla, třeba by si muž zašel do muzea porcelánu, jmenuje se Porzellanikon a je v bývalé fabrice firmy Rosenthal, údajně největší v Evropě, prý větší než v Míšni a Sevres u Paříže, těžko říct. Muže by to zajímalo, má sice jen pár obyčejných hrnků, žádný sběratel nikdy nebyl a asi už nebude, ale připadá mu to jako ušlechtilá věc a záliba, sběratelé porcelánu jsou obvykle pozoruhodní lidé, trochu podobní porcelánovým figurkám, což je úplně zvláštní věc, něco jako vášnivá touha po krásném světě drobných mužíčků a ženušek ve zdvořilých pozicích, než začne rokoková orgie. Ach, tak v příštím životě bude muž sběratel porcelánových figurek – nebo rovnou bude tou figurkou, třeba kozí faun, melancholický satyr nebo něco na ten způsob.

Muž měl objednaný pokoj v Hofu, kam chtěl ještě za světla dojet. To bylo nějakých pětadvacet kilometrů, ale ještě se chtěl stavit v Rehau, malém městečku u hranic, skoro se dotýkajícím Aše, jehož obyvatelé na jaře 1945 se sem, dalo by se říci, překlopili. Je to ale úplně jiné město, než je – nebo byl – Asch, ten byl průmyslový, rušný, plný vil a secesních činžáků, Rehau je proti tomu takový poklidný zapadáček, ale s pěkným čtvercovým náměstím a kostelíkem. V jednom tom domě na náměstí je malé muzeum Ašska s ašským městským archivem, který tam stačili v tom květnu odlifrovat ašští vyhnanci. Byla to, dalo by se asi říct, krádež, ale muž by jim to nevyčítal, byla to koneckonců jejich historie, to, že skončila, si bohužel zavinili sami. Toť smutná pravda, kterou byl připraven muž říci do očí nějakému potomkovi starých Ašanů, kdyby zde nějakého potkal.

Ale nevěděl, jak je poznat, ano, prodavači kebabu to nebudou a pivní břicha mají Češi a Sudetendeutsche totožná, krásná servírka, která mu přinesl malé pivo, měla oči spíš odněkud z Kavkazu nebo jižního Balkánu, starých Němců tam vlastně bylo pomálu. Pár jich chodilo v bílém tričku s černým lampasem a na krku měli věnec v národních barvách, tedy schwarz-rot-gold. Muž nebyl zas takový ignorant, aby nevěděl, že se hraje mistrovství světa ve fotbale. Německý tým mu kdysi připadal jako soubor germánských bohů, již sestoupili z Walhally, klidně by vyjmenoval celý tým z roku 1974: Sepp Maier, Franz Beckenbauer, Gerd Müller… a tak dál, ale to už je dávno, teď ho to dokonale nezajímalo, když tak jen jako sociální jev, jako příznak proměny starých evropských zemí, za které koupou Afričané a Arabové, předstírající, že jsou Němci, kteří předstírají, že je to v pořádku. Ale muž to všechno chápe, s vědomím, že se s tím nedá nic dělat, že takový je běh dějin – a ty nejsou sentimentální. Tak se šel těch dobráckých fanoušků zeptat, s kým bude dneska Německo hrát. A dozvěděl se, že s Paraguayí. Začíná se v jedenáct. Ale už je možné si tam sednout, dát si pivo a začít fandit. Muž poděkoval a řekl, že možná přijde. Ale sedl na elkolo a vydal se do Dvora, tedy do Hofu. Přijel tam už za úplné tmy. Zápas právě začínal. Na náměstí bylo plno. Němci prohráli.