Slatinná voda v Americe u Františkových Lázní byla teplá a lepkavá. Kus bahnitého břehu byl prohlášen za pláž a vybíralo se tam vstupné. Spíš než k plavání byl však rybník vhodný k brouzdání a pozorování vodního ptactva, které se ozývalo kejhavými zvuky z blízkého ostrůvku, kde jim úřady nabídly rezervaci. Na svém tahu se tam zastavují rackové chechtaví, hnízdí tam čírka obecná, lžičák pestrý a potápka černokrká a jistě i jiní opeřenci. Prý se tam občas snese orel mořský, o kterém se nehezky píše, že se živí mršinami, rybu vyloví jen občas. Muž tam nestrávil zbytečně moc času, jeho velociped se mu tam dobít nepodařilo, personál v kiosku byl proti, tak si ani nic nedal.

Den už pokročil, ale horko vůbec nepolevovalo. Vyhlédl si na mapě jiné místo, kde by se osvěžil, nalézalo se hned za hranicemi a působilo přitažlivě, byl to lesní rybník čili Waldteich u Selbu, prvního města v Bavorsku. Cesta k němu vedla přes Libou, obec, která byla do roku 1989 ve střeženém pásmu, když se tam někdo cizí objevil, hned byl perlustrován bdělou hlídkou, které byl podezřelý každý, mimo obec se nadalo chodit ani na houby, ostnaté dráty začínaly hned za humny. To už je samozřejmě jiné, ale jakási přízračná či tísnívá atmosféra nad tím krajem visí, vzlíná z těch lučin a pastvin, ohraničených kopečky Smrčin čili Fichtelgebirge, těch pahorků vyplňujících ašský apendix. Zrovna elkolo míjelo pomníček u cesty s nápisem, že v březnu 1948 v těchto místech „prokázala při ochraně státních hranic hrdinský čin hlídka: strážmistr Josef Hadáček a strážmistr Ladislav Vídeňský v boji proti agentům cizích rozvědek“. Na internetu lze nalézt, že tím je míněno zastřelení vojenského veterána Jana Anděla, hrdiny z Alžíru a od Dunkerku, jenž se po válce usadil ve Františkových Lázních a po únoru převáděl své kamarády za západní fronty a slovenské partyzány do Německa. Když se pokoušel utéct i se svou rodinou, malým synem a těhotnou ženou, udal ho jeden Bulhar z Františkových Lázní (po válce tam byla navezena pestrá směsice), hlídka si na něj počíhala, on to dostal ze samopalu do hrudi, spolu s ním ovšem byl těžce zraněn i strážmistr, který s ním zápasil. Toť tedy onen hrdinský čin: Jan Anděl pomníček pravděpodobně nemá.

Ale mohla by za něj být považována nedaleká bílá kaplička na zřetelné vyvýšenině, k níž se bicykl prodíral skrz rozpálený vzduch. Chvěla se v něm jako přízrak či fatamorgána, ale byla skutečná a v dobrém stavu, opatřena cedulí, že jde o kulturní památku, výklenkovou kapli z první poloviny 19. století. Postavena byla prý hrabětem Zedtwitzem na návrší a nabílo natřena byla i proto, aby byla vidět až z Chlumu svaté Máří, kam poslal svou dceru, asi do kláštera. Muž mhouřil oči a snažil dohlédnout tím směrem, kde se je hlavní poutní místo zdejšího kraje, Egerlandska, ale marně. Navíc se mu to nezdálo, neboť Zedtwitzové čili Cedvicové, ten rod z Ašska, byli přece luteráni, na to měli výjimku v celé monarchii, což neznamená, že nemohli postavit pro katolíky kapličku. Ale víc se tím náš zkoumatel zabývat nechtěl, čas přece jen běžel, každou kapli či křížek po cestě nemůže podrobně zkoumat, i když sklony by k tomu měl.

Za kopcem už byla obec jménem Libá, na jejímž počátku se hned vynořila macatá kulatá románská věž jakoby vyrůstající ze střechy masivního stavení. Muž věděl, že je to hrad či zámek Libštejn, německy Liebenstein, jeden z těch pozoruhodných hradů Chebska a Ašska, toho zvláštního území s dvojí identitou, neboť sice patřily do Českého království, ale definitivně až od roku 1322, tedy za Jana Lucemburského. Vlastně obě ty zemičky, Ländchen, jak to německy hezky zní, byly posledním větším přírůstkem přilepeným k Bohémii. I pak tu však vládly poměry v mnohém odlišné, říšské město Cheb mělo až do moderních časů, které všechno převálcují a srovnají, vlastní samosprávu a suverenitu, podobně jako Aš, což je úplně zvláštní případ. A důležité je – byť jak pro koho –, že ty hrady, Seeberg, Haslau, Vildštejn, Kinsberg a tedy Liebenstein, Libá, tady stály dřív, než nad nimi měla moc česká koruna. Říká se jim ministeriální, což znamená, že nejsou v pravém slova smyslu šlechtické, nýbrž úřední, správcovské, ministerské… Měly bránit Říši před neklidným prostorem slovanským čili tvořit jakýsi limes germanicus. Stavěly se za Štaufů, těch velkých imperátorů, za Friedricha II. a hlavně jeho dědečka Bedřicha Barbarossy (1122–1190), jenž měl k Chebsku blízký vztah, vždyť si tam dal postavit sídlo čili falc, první luxusní palác na českém území – které tehdy v Čechách nebylo. Tedy ten Milý kámen, Liebenstein, je o trochu mladší, první zmínka 1264, tedy už na konci ministeriálního období, z něhož zbyla ta válcová věž, bergfrit, trčící ze střechy mnohem mladšího paláce, jako by to byl nějaký obrovský komín. Od poloviny 15. století patřil Zedtwitzům čili Cedvicům Libštejnským, dokud na jaře 1945 všechno neskončilo.

Muž tady kdysi dávno, čímž je míněno asi před čtyřicet lety, byl, ale vzpomínal si jen na to, že k hradu se nedalo ani přiblížit, neboť byl pobytem lidové armády střežící hranice zcela zdevastovaný, což tehdy nepřišlo nikomu divné. Teď sjel přímo od silnice k nádvoří a slezl z kola. Hrad sestával z několika budov různého stáří a různé zachovalosti. Celkový dojem byl však dobrý, ba zdálo se, že o hrad někdo pečuje, i když bude mít ještě dost práce. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se počítalo s nějakými návštěvníky. Muž tedy obhlížel paláce, došel k zámecké kapli svaté Kateřiny, která byla rovněž opravená, aspoň zvnějšku. Již chtěl nasednout na kolo, uniknout žáru a vzdálit se, když zaslechl zvuk, jako by někdo kropil záhony. Za chvíli nad sebou na můstku mezi vstupní branou a kaplí spatřil ženu ve vlajících šatech velmi letního střihu, jež držela hadici. Požádat ji o pokropení mu přišlo frivolní, ale zatoužil po tom. Žena se zasmála a řekla, že může posloužit. Muž se raději rychle optal, zda je hrad přístupný. Ona řekla, že ano, jen co dokropí.

Žena byla kastelánka a správkyně hradu. Prodala muži lístek a zeptala se ho, zda bude chtít také na věž. Muž řekl, že rád. Tam ale půjdete sám. Muž souhlasil. V komnatách toho mnoho vidět nebylo, což bylo ovšem zajímavé. Hrad byl zcela zplundrovaný, jen v několika místnostech zůstaly zbytky po štukové výzdobě. Na stropě jedné se pokusili obnovit cosi jako fresku. Jinak byly komnaty prázdné, sem tam nějaká židle či pohovka z antiku. Na stěnách obrazy amatérských výtvarníků k prodeji. Po roce 1945 se všechno rozkradlo, Pohraniční stráž se k tomu chovala, jako by to byl chlév pro dobytek, pak se začaly bortit stěny, všechny podlahy se musely dělat znovu, vlastně to tu bylo těsně před zřícením, řekla paní kastelánka. Teď se to snažíme dávat dohromady, něco už se podařilo, ale jde to pomalu. – Kdo my, prosím vás, zeptal se. – Pan inženýr Griněv, majitel zámku, tedy jeho syn, pan inženýr již zemřel. – Aha, řekl muž, a nevěděl, jestli se mu chce vyptávat dál. – Řekl jen: Ale zdá se mi, že to dělají dobře. – Paní kastelánka pravila: Dělají to nejlépe, jak můžou, všechno je v souladu s památkáři, nikdo by si nedovolil udělat něco jinak, než má být. Prostě opravujeme hrad, který stát nechal zničit. Víte, já k tomu mám tady vztah, řekla žena. Jsem odtud, mám německé předky. Ale mohli jsme tady zůstat. Víte proč? – Dědeček neměl rád Hiltera? navrhl muž. – Přesně tak, byl sociální demokrat, po Mnichovu nějakou dobu zavřený. A znal se dobře s hrabětem Zedtwitzem, který se ale dal k Henleinovi a pak vstoupil do NSDAP. Na jaře 45 museli odejít, dědeček mohl zůstat, ale neměli jsme to tady lehké. A víte, že vnuk pana hraběte Zedtwitze sem jednou za čas jezdí? Říkal, že dědeček na toho mého dědečka rád vzpomínal. A vidíte, teď jsem tady na tom hradě já, potomek těch pár sudetských Němců, kteří zůstali v Čechách, a starám se tedy o majetek ruského podnikatele z Prahy. To je dobré, ne?

Dobré, řekl muž a šel vylézt na věž.