Jaroslava Rudiše člověk zastihl po léta nejlépe ve vlaku mezi Prahou a Berlínem, černá kožená bunda, pramen vlasů z čela, černé kulaté brýle, něco tluče do notebooku. Byl permanentně na cestě, ze čtení na čtení, sám nebo s kapelou Kafka Band, česky nebo německy. Jeho knihy se dají nazvat kultovní, čtou je i mladí hoši, kteří mívají jiné zájmy než literaturu. A samozřejmě dívky. Ale i on trochu stárne, jeho kštice nabírá lehce šedší tón. A také se trochu mění záběr jeho psaní: o dějinnou perspektivu, o jemný nátisk nostalgie. Třeba za světem včerejška.

Jaroslave, svůj nejrozsáhlejší román Winterbergova poslední cesta jsi napsal německy. Stal ses tím spisovatelem německým? Zradil jsi drahou českou literaturu? Co by řekli národní obrozenci? Nebo jsi podlehl volání většího trhu?

Ten román je o střední Evropě a tam byla obecným jazykem němčina. Ale já jsem samozřejmě Čech, a tedy český spisovatel. Ale bez vytáček: mně ta dvojjazyčnost dovoluje jednu podstatnou věc: díky tomu se uživím. Uživit se literaturou nebo vůbec uměním není zrovna jednoduchá věc, ani v tom pořád docela bohatém Německu. Ale přece jen tím, že jsem se tam uchytil, a přitom pendluju mezi oběma jazyky a kulturami, to jde. Začal jsem tedy německy psát, napsal jsem německy i toho Winterberga, teď píšu německy třetí divadelní hru. To není, že bych se vzdával češtiny, ale baví mě ta hra na dvou kurtech zároveň.

Je to hodně rozdílná hra?

Zábavné je, že já jsem Winterberga skoro celého napsal v Amsterdamu, kam jsem odjel na stipendium. A díky tomu jsem se mohl asi lépe oprostit od češtiny i od němčiny a začít to psát jazykem, kterým jsem občas už psal, ale přece jenom na beletrii si netroufl. Říká se, jak je důležitá první věta, a tu mi daroval můj kamarád Egbert Pietsch, který ji řekl samozřejmě německy: Mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové… V němčině se to rýmuje: Die Schlacht von Königgrätz geht mir durch Herz. On, ten Egbert, stejně jako pan Winterberg trpí historickým šílenstvím. Podobně jako já, i když já v menší míře. Winterberg je z Liberce, můj přítel Egbert má předky v Prusku, ale taky v Rakousku, tedy u nás, v České Lípě, a ti jeho předci se utkali v té bitvě na nepřátelských stranách. Já tam s ním na těch bojištích několikrát byl a on mě taky přivedl na myšlenku cestovat po městech střední Evropy s bedekrem z roku 1913. Tak jsem z toho udělal román. A fascinovalo mě, kolik se těch věcí zachovalo…

Nebo zmizelo…

Ano, taky zmizelo. Nebo nezmizelo úplně. Třeba hotel U Rakouského císaře v Plzni. Ten pořád funguje, jen se jmenuje Slovan.

Tak to spíš zaniklo, nebo zůstalo?

To je otázka pohledu. Mě baví ty věci hledat, přestože je překryla mlha. Proto se ten výpravčí, kterého jsme vymysleli s Jaromírem 99, jmenuje Nebel, Mlha… Občas se všechno zahalí do mlhy a on v ní tápe, ale pak se mu něco vynoří. To mě baví. Cestovat po tratích, kterými se propojuje zaniklá minulost s existující přítomností. Proto tak miluju vlaky, a když můžu, tak jezdím po železnici.

Ano, znám tvou knížku Návod k použití železnice. Máš řidičský průkaz?

Ale já mám i auto. Na kratší vzdálenosti nebo když něco potřebuju převézt, třeba knížky nebo basu piv, když si je vezu z Čech do Berlína, použiju auto. A když to jen trochu jde, jedu vlakem. V Německu na delší vzdálenosti snad pokaždé. Teď píšu román, kde cestuju po pivovarech a taky po hřbitovech, tak na to používám auto, protože přece jen vlakem se všude nedostaneš. Ale všechno, co má něco společného se železnicí, je moje láska a vášeň.

Líbí se mi, jak Winterberg nenávidí ta moderní supernádraží, která se proměnila v gigantická obchodní centra.

Ano, s tím se taky těžko vyrovnávám, ale co s tím? Nádraží už se nebudou podobat těm, co máme my rádi a co byla postavena v 19. století. Tehdy tam hodně lidí, nádražáků, bydlelo. Dnes nádražáci s plácačkou pomalu mizejí, třeba v Německu už vůbec nejsou, všechno se řídí automaticky a kontroluje v nějakém centru. No, hlavně že vlaky jezdí, to je důležité. I když Deutsche Bahn mají často zpoždění, nebo spoj třeba úplně zruší.

Splnilo se to, co slibovala Angela Merkelová, že se to zvládne?

Pokud se ptáš na uprchlíky, tak ono se opravdu leccos povedlo. Myslím, že dokonce víc, než si mnozí asi myslí. Řada lidí, kteří tehdy přišli, se skutečně integrovala a funguje. Že jsou problémy, je jasné a je nutné o tom mluvit. Každopádně migrace je věc, která přispěla k nárůstu Alternativy pro Německo.

Na tu máš nějaký názor?

Sympatická mi ta strana není ani trochu. Už jen tím, jakou má agresivní rétoriku, jak obhajuje Putina a napadá Ukrajinu. Nechci, aby Německo vystoupilo z EU. Ty klasické politické strany bohužel nedokážou najít v sobě alternativu k téhle alternativě, aby se k nim vrátili jejich voliči. V nových spolkových zemích je už teď AfD nejsilnější stranou. Asi ji nejde jen tak donekonečna obcházet. To má nějaké důvody. Ona tedy vyrostla v Německu všude, já se často pohybuju ve Francích nebo Stuttgartu, i tam to vyrostlo, ale ani náhodou to nedosahuje té dimenze jako na východě.

Čím to bude?

Frustrací. Já bych byl taky frustrovaný, když mi zruší vlak, nemocnici nebo pekárnu. Zároveň je v tom trochu protimluv, když odmítají cizince, když mezi nimi by se třeba našli lidi, kteří by tím vlakem jezdili nebo by pracovali v té pekárně. Mám vždycky pocit, že východní Německo je země takových jakoby špatně naladěných lidí. Málo humoru, málo uvolnění, pořád nějaké chmury. To třeba ty Franky jsou jiné: dobré pivo, dobré pohostinství, taková jakoby otevřenost. Takže ono jde o to, jak se k těm věcem lidi postaví. A platí to i pro ono Wir schaffen das. Když to nechceš zvládnout, tak to jde hůř.

Jak je na tom podle tebe Německo: splnilo se to, co říkala Angela Merkelová, že se to zvládne?

Určitě to zvládlo dost lidí.

Možná to má ale nějaké kvantitativní omezení, ne?

To asi určitě. Nejsem politik, nejsem diplomat, píšu o příbězích, nemám žádné globální řešení. A ano, myslím, že je lepší pomáhat na místech, kde jsou problémy, než je řešit tím, že si ty problémy převezeme do Evropy. Ale to je těžké: před měsícem nám na Blízkém východě nečekaně začala další válka, tak nevím, jestli třeba nespějeme k další migrační vlně. Nikdy nevíme v historii, v jaké fázi právě jsme. Třeba jsme zase v roce 1914. Co já vím?

Jak by to viděl tvůj Winterberg?

Ten by to asi viděl jako pokračování rozpadu, které začalo roku 1866 v bitvě u Hradce Králové.

Ano, tak začíná tvůj román, ale přece jenom, že by tahle vzdálená bitva měla souvislost s tím, co se děje dnes?

Přímou asi ne. Ale mě baví vidět v historii nečekané vztahy a souvislosti, třeba teď jsem znovu četl vzpomínky Stefana Zweiga Die Welt von gestern, česky Svět včerejška, teď ho rozebírám se studenty na semináři v Bernu, je to s nimi hrozně zajímavé i tím, jak ti Švýcaři vidí Evropu úplně jinak, jak je z Bernu pro ně vzdálený Berlín, Vídeň, natož Praha. Oni se dívají spíš do Francie, do Itálie, střední Evropa, to je svět, který je pro ně někde daleko. Přitom třeba migrační příběhy jsou ve Švýcarsku hrozně zajímavé a málo se o nich ví: třeba kolik oni přijali po roce 1956 Maďarů, po roce 1968 Čechoslováků, a snad všichni to zvládli, Švýcaři taky.

Ale chtěl jsi mluvit o Zweigově Světu včerejška…

Ano… On tam na začátku píše, že před rokem 1914 se zdálo, že svět je nekonečně stabilní, že všichni mají své jisté: všichni přesně věděli, jak dlouho budou pracovat, jaké mají úspory, co budou do smrti dělat, jaké je jejich místo na světě, o které je nemůže nikdo a nic připravit. Byl to svět ohromné stability a jistoty. A najednou to bylo během jednoho měsíce všechno pryč.

Stabilita a jistota, myslím, už dávno ze světa odešly. A s nimi i optimismus, že věci jdou dobře. Možná ten pocit existoval naposled někdy v devadesátých letech, kdy napsal Fukuyama ten slavný esej Konec dějin…

Ano, já jsem tomu taky tehdy věřil. Bylo mi sedmnáct let, komunismus bez nějakého velkého našeho přičinění padl a my jsme si užívali tu skvělou svobodu. Pamatuju na první cesty do Vídně, do Lince, do Německa, pak dál. To člověku stačilo pro pocit svobody a štěstí. Ve Světě včerejška je silná scéna, jak Zweig, který prožil první světovou válku ve Švýcarsku, se vrací domů do Rakouska a najednou se z té vyšňořené země ocitne ve zchudlém a zuboženém Rakousku, nádražáci mají otrhané uniformy, vlaky jsou rozbité a špinavé. A Zweig byl tehdy u toho, když z Rakouska odjíždí ze stanice Feldkirch ve Vorarlbersku poslední rakouský císař a uvědomuje si, že osm set let stará historie právě končí. A někde mezi těmi lidmi je také můj Winterberg a dívá se na to.

Zkrátka dějiny každou chvíli končí…

Ano; a o to je možná důležitější vážit si toho, co je. Prožívat přítomnost a svůj život a brát ho tak, že jinou přítomnost už asi mít nebudeme. Budoucnost nějakou jo, ale nevíme jakou, proto využijme přítomnost.

Carpe diem, užij dne, říkali Římané… Ty jsi, myslím, byl vždycky dost šťastná povaha, že?

To nevím, myslím, že by se u mě našly dost melancholické stránky, ale ještě k tomu optimismu: to se mi teď vybavila vzpomínka na léto 1990, kdy jsem byl na brigádě na stavbě u nás v Lomnici nad Popelkou, a tam byla parta zedníků a jasně si vzpomínám, jak se bavili o tom, že za dva roky budou mít stejné platy jako v Německu…

To asi nemají – pokud tedy nepracují v tom Německu.

To jo, ale určitě mají lepší platy než třeba v Bulharsku nebo v Maďarsku…

Jenže Češi se spíš chtějí poměřovat s Němci nebo Rakušany…

Právě! A já v tom vidím tu historickou souvislost, že jsme ve střední Evropě a že hledíme spíš na západ než na východ nebo jihovýchod. Že prostě ne všechny vazby jsou zpřetrhané, že tady něco zůstalo, nějaká společná paměť. Teď jsem třeba byl na Slovácku, natáčeli jsme tam dokument o Ludvíku Vaculíkovi, tam nás provázel jeden pán a mávne rukou a řekne: Jarku, tam za těma kopcama začínají Uhry… Neřekl Slovensko, ale Uhry. Uvědomil jsem si, že v něm promluvila historická paměť, která tam prostě někde je a jen tak nezmizí.

Obávám se, že mladá generace už by tomu nerozuměla.

Možná, byl to už starší pán, to je pravda. Ale možná to přichází s věkem, ten zájem o dějiny, o historii. Mě fascinovala vždycky, taky jsem historii vystudoval, ale nějakou dobu trvalo, než jsem opravdu historický román, tedy Winterbergovu poslední cestu, napsal.

Je to vlastně archeologický bedekr střední Evropou… Ale proč se točí pořád kolem bitvy u Hradce Králové?

No prostě někde to začít muselo a ten rok 1866 je logický. To byl opravdu přelomový rok přinejmenším pro naši část Evropy. Ta strašná válka je v historickém povědomí překrytá první světovou válkou, přitom ona z ní vlastně taky plynula. Když se člověk do toho trochu ponoří, obejde si ta bojiště, přečte si nějaké knihy, pochopí, jaké to bylo šílenství a jak šílené věci z toho plynuly. Tam přece došlo k narušení stability, tam se rozhodlo o konci monarchie, jak rakouské, tak ale i německo-pruské. Moc se překlopila na stranu Pruska, které spělo k další expanzi, což pak skončilo katastrofou první a druhé světové války.

Žiješ v Berlíně, tedy v srdci někdejšího Pruska… Ví se ještě v Berlíně, co to bylo Prusko?

Asi ví, ale není to nějak extra živé. Ale já třeba bydlím v Kreuzbergu, kousek od ulic Královéhradské, vedle je ulice Skalická a Jičínská. To jsou ulice pojmenované po bitvách z té německo-německé války roku 1866, tak tomu v Německu říkali, což byl dost nacionalistický koncept, protože přesnější je samozřejmě válka prusko-rakouská. Mně se to i těmi ulicemi pořád připomíná, nevím, jak ostatním, ale já to tam mám pořád před očima.

Možná že početné turecké obyvatelstvo v Kreuzbergu to moc neřeší.

Němci taky asi ne. Ale víš, co je ještě zajímavé, a píše o tom Zweig. Že sice Prusko dominovalo, záhy porazili Francii a vznikla německá říše, nové impérium v Evropě, Rakousko naopak mocensky ztratilo, ale! Přesně v té době nastává zlatý věk středoevropské kultury: Vídeň se stala vedle Paříže hlavním městem umění, literatury, malířství, sochařství, architektury a taky psychoanalýzy. Zweig píše o obrovském zájmu o divadlo, o výstavy, kolik lidí přímo žilo kulturou. Byla to doba soumraku, ale zároveň ohromného kulturního rozkvětu.

Dá se to říct o současnosti?

To si nejsem jistý.

Když v roce 2002 vyšla tvoje první kniha Nebe pod Berlínem, tak jsi, myslím, to město mnoha lidem, především mladším, objevil. Berlín, pro někoho asi nečekaně, se stal „cool“. Měl jsi to v plánu?

Jestli to bylo v plánu, nevím, ale já si opravdu myslel, že Berlín je u nás mnohem známější – ale to bude i tím, že jsem ze severovýchodních Čech, takže to byl pro mě přirozený směr. A pak za mnou chodili lidi a říkali, že až tou mou knížkou je napadlo se tam vydat a zjišťovali, co to je za město. Já jsem se za ta léta, co tam žiju, paradoxně dostal přes Berlín zpátky do střední Evropy, kdy jsem si, už po letech života v Berlíně, uvědomil, že vlastně to naše, tedy středoevropské přirozené hlavní město není Berlín, ale Vídeň, k níž máme opravdu mnohem víc historických a kulturních vazeb. A tak nyní, ač žiju v Berlíně, jsem mnohem víc Středoevropan, a tedy jaksi i Vídeňák. Pro mě je ještě důležitý Liberec, kde jsem studoval, ten chtěl být takovou malou Vídní sudetských Němců…

Což se jim tedy nevyplatilo, zvlášť když je pak po Mnichovu sežral Berlín… A pak se z Reichenbergu stal definitivně český Liberec.

To se jim fakt nevyplatilo. Dějinami Liberce jsem se hodně zabýval a je to opravdu fascinující příběh. Vždyť oni tam mají pořád Moskevskou ulici, která se přitom původně, do roku 1945, jmenovala Vídeňská, Wienergasse… A ani po roce 1989, ani po napadení Ukrajiny ji nedokázali přejmenovat, vždycky proti tomu byl nějaký odpor! Přitom ta ulice ústí do náměstí, kde sovětské tanky v srpnu 1968 pozabíjely několik lidí, Rusové tam zastřelili člověka ve dveřích radničního sklípku… Představuju si, jak vyšel chlápek s pivem ven, aby se podíval, co se tam děje, a dostal to. A pořád tam je ta Moskevská ulice. To by Winterberg brečel. Taky jsem udělal Winterberga, postavu z toho mého románu, Liberečákem, on by řekl, že je Reichenberger… Tam je tolik vrstev a fascinujících příběhů, že by to vydalo na regál knih. Třeba nevím, jestli je známý příběh Liberečáka Otfrieda Preußlera, asi nejznámějšího, v každém případě nejpřekládanějšího a nejprodávanějšího spisovatele, který se v Sudetech narodil: i u nás vyšlo hodně jeho knih, nejznámější je Krabat a Malá čarodějnice… To je opravdu život na román: on se původně jmenoval Sirowatka, příjmení Preußler přijali v roce 1941, našel jsem inzerát v libereckých novinách Reichenberger Zeitung, kde to rodina oznamuje, že odteďka jsou u Preußlerové, otec byl přesvědčený nacista, mladý Otfried ještě za války stačil napsat román oslavující Hitlerjugend, na ten se znovu přišlo až po jeho smrti v roce 2015. No a přesto to byl úžasný spisovatel dětských knížek, překládal z češtiny a napsal krásnou knížku o lásce k Čechám Útěk do Egypta přes Království české…

Já vím, to je vlastně metaforický příběh o vyhnání… Ale ty přece nejsi rodem ze Sudet, ne?

Ne, já jsem z Českého ráje, narodil jsem se v Turnově, vyrůstal jsem v Lomnici nad Popelkou.

Víš, že Český ráj byl původně někde jinde?

Jasně, původně byl kolem Litoměřic: Böhmisches Paradies. Jenomže tam žili Němci, tak si ho Češi přesunuli k nám na Turnovsko. Vždyť on je to opravdu krásný kraj, takže to už nikomu ani nepřijde a myslím, že o tom ví málokdo. Ale je pravda, že ty Sudety mi nějak osudově náleží. Jednak je to tím Libercem, z čehož vznikl román Grandhotel, a pak setkání s Jaromírem 99, tedy Jaromírem Švejdíkem, který je z Jeseníků a s nímž jsme společně vytvořili postavu výpravčího Aloise Nebela ze stanice Bílá Voda.

Měli jste mezi předky nějaké německé zastoupení?

Někde v dálce přišli do Podkrkonoší ze Slezska nějací Rudischové, to našel historik v muzeu v Lomnici nad Popelkou. Ale mohli to být také Češi… Jinak můj pradědeček žil před první válkou ve Vídni, jako spousta jiných Čechů.

Chápeš, že někdo může být na sudetská témata už alergický a považovat zájem o ně za konjunkturalismus?

Chápat můžu cokoli, ale pro mě to bylo úplně přirozené. Pro mě je to, čemu se říká Sudety, prostě zóna, ve které se pohybuju, ze které čerpám, dělal jsem to vždycky, dělal bych to bez ohledu na to, jestli je to móda, nebo ne. Mimochodem, já jsem do libereckého archivu chodil už jako student v devadesátých letech a tam jsem narazil třeba na časopis Zpopelnění, který vydával místní spolek přátel žehu: vůbec historie libereckého krematoria, prvního v Rakousku-Uhersku, je fascinující, dá se na něm popsat celá historie dvacátého století.

Což jsi zčásti udělal ve Winterbergově poslední cestě… No a co říkáš na chystaný sraz Sudeťáků v Brně?

Já si myslím, že to může být hezké gesto smíření. Jestli k tomu dojde… V Německu znám hodně lidí, kteří se zajímají o českou literaturu, o Česko vůbec, a ti mají často nějaké sudetské kořeny. Mně se třeba často stává, že při čtení někde v Německu za mnou přijde nějaký člověk, často je mladší než já, a říká mi, víte, moje babička byla z Čech, nikdy o tom nemluvila, rodiče to nezajímalo, ale mě to zajímat začalo, tak jsem k vám začal jezdit a zajímat se o českou literaturu. Myslím, že to je hrozně fajn, když takoví lidi jsou.

Setkal ses někdy naopak s nějakou averzí vůči Čechům?

Myslíš ze strany potomků vyhnaných Němců? To ne… Spíš se setkávám s averzí, někdy i dost agresivní, u Čechů. Také je to asi tím, že se přece jen v Německu pohybuju v nějaké specifické bublině lidí, kteří čtou knihy. A ti většinou agresivní nejsou. Vůbec ti, kteří se zajímají o Čechy, jsou v Německu fajn lidi, aspoň z mého pohledu. Třeba Sven Regener, to je v Německu velmi známé jméno, on je jednak rocker, má kultovní kapelu Element of Crime, napsal bestseller Herr Lehmann, taky u nás to vyšlo (Jaroslav Rudiš napsal do knihy Ještě jedno, pane Lehmanne, doslov), a to je velký milovník české literatury, občas s ním zajdu na pivo, bydlí v Kreuzbergu. A ten ti najednou řekne, že miluje knihy Jana Procházky, že má moc rád jeho Přestřelku…

Kde na ni asi kápl… Nejsi nakonec taky trochu nostalgik?

Tomu se nebráním. Možná je to i tím, že doba je nejistá, všechno se láme, bůhvíjak to bude dál, tak se lidé vracejí do minulosti, hledají v ní nějaké lepší časy. A je to, myslím, dost rozšířené i u obyčejných lidí. Všiml jsem si třeba, jak často v českých hospodách visí portrét Franze Josefa, vím, že to nemusí nic znamenat, ale třeba něco může. Kdysi jsme sochy Habsburků shazovali, teď si je věšíme na stěny. Já to považuju za sympatickou věc, myslím, že spíš než k monarchii se tím hlásíme k nějakým společným kořenům, které i já rád hledám a osahávám.

Byl jsi takový i dřív? V Nebi pod Berlínem asi ta melancholie je také, ale myslím, že úplně jiného druhu: rozhodně to není melancholie po císařpánovi.

To opravdu ne, to je hodně jiná kniha a jiná kapitola mého života. Melancholie, smrt, smutek, to tam je taky, ale střední Evropou jsem se tehdy moc nezabýval a ani netrápil. To přišlo časem, pak jsem začal psát Winterbergovu poslední cestu.

Ta je kniha o mizení historie a o zániku střední Evropy. Nepřišel jsi o některé čtenáře, kteří chtěli Rudiše jako toho cool chlapíka s rockovou skupinou?

Mohli se někteří vyměnit, někteří tím třeba byli zklamaní, jiní naopak mě objevili. Ve mně se ty věci dost melou. Na jedné straně jsem určitě liberál, chci propojenou Evropu, nevadí mi, že v Berlíně přecházíš z jedné etnické čtvrti do druhé, mám rád otevřenost a tak. Ale taky zároveň vím, že ten starý svět měl něco do sebe, měl nějakou kvalitu a řád. Jsem spisovatel, neposuzuju věci politicky, ale podle příběhů. Zajímají mě příběhy, osudy, mentální mapy spíš než politické.

Co očekáváš od umělé inteligence?

Ha, to je dobré… Už se mě pár lidí zeptalo, jestli ji používám, a pár se jich i divilo, když jsem jim řekl, že nevím, proč bych měl. A někdo mi i poslal nějaké texty, které zkusil napsat, tedy ona to napsala AI, ve stylu Jaroslava Rudiše. Samozřejmě se tam objevovala témata jako Berlín, železnice, pivo… Ale bylo to takové, no, blbé. Vůbec si nedovedu představit, koho by to bavilo číst.

Lidi čtou různé věci.

To je fakt. Ale já nevím… Nedovedu si představit, že by stroj někdy mohl nahradit v literatuře spisovatele. Tam je vždycky nutná autenticita, aspoň myslím.

A co když AI bude umět napodobit i tu autenticitu.

To je možné. Fakt nevím… Asi bych řekl, že literát se bude muset stávat víc performerem, bude muset počítat s tím, že bude veřejně vystupovat, že bude dělat věci, které AI zatím umět nemůže. Jít na pódium, prezentovat svoje psaní jako entertainment, prostě existovat jako živá bytost. Pořád si ale myslím, že bude potřeba číst příběhy, poslouchat příběhy…

Co když právě tohle bude brzy umět lépe produkovat ta AI? A lidé nepoznají, že to bude ona. Nebo spíš jim to bude jedno.

Tak to nevím. Možná už to dělá. Moc si to nepřipouštím a držím si to od těla. Mě bavilo a baví psát, vymýšlet příběhy, zápletky, nevím, proč by to měl za mě dělat někdo jiný? Ale opravdu nevím, co bude dál. Za sebe můžu říct, že si myslím, že mě by to přestalo bavit.

Psát, nebo číst?

Asi obojí, ne? Je pravda, že už vyšly v Německu knížky, které opravdu přiznaně napsala a ilustrovala AI. Třeba budou dva druhy knížek. Jedny budou psát lidi, druhé AI, přičemž to bude označeno štemplem: Tohle napsala AI. Nevím. V každém případě je asi spousta kreativních profesí v ohrožení: publicisti, scenáristi, asi teda i spisovatelé… Technologie opravdu život hodně proměnily. Třeba změnily chování v hospodách. Nějaké hospodské hádky, kdo dal před deseti lety gól za Spartu, o čemž se chlapi mohli u piva hádat hodiny, se v situaci, kdy to i oni umějí vygooglovat, stávají bezpředmětnými. To pak ani nemá cenu se do těch diskusí pouštět. Mobily a sociální sítě způsobily konec pábení a pábitelů. Okamžitě následuje checkování a kontrola, že to přece není pravda, že to jsou hoaxy a fejky. Monologisti, kterým já tak rád naslouchám, to mají čím dál těžší. Přestávají mít publikum, protože s mobilem se pábit nedá. Já jsem ještě naštěstí zažil hospody, kam chodili všichni, všechny společenské vrstvy, a jejich hovory se prolínaly. V Berlíně, když jsem tam začal žít, už to nebylo, u nás ještě jo, teď to končí i tady. Třeba ve vlaku je mnohem těžší a vzácnější dát se s někým do hovoru, to dřív bylo zcela běžné. Teď má každý sluchátka, já teda taky, a že někdo jen tak začne někomu něco vyprávět, to je dost riskantní. Ale bez toho by třeba vůbec nebyl Hrabal a jeho poetika, která byla založená na hovorech lidí.

Ano, lidi se seznamovali v kupé…

A už se pak nikdy neviděli. Nebo třeba jo. Ale teď je pro lidi holt nejlepší partner jejich mobil. Je to tak. Pozoruju lidi v hospodě, přijdou, sednou, objednají si pivo – a hned mobil. Dokonce i když jdou spolu na to pivo, tak si pak ukazují mobily navzájem. Ale já nechci brblat, já jsem na to, abych to pozoroval. Věci se holt mění a vyvíjejí.

Musíš se hodně otáčet?

Musíš brát čtení. Ale mě to baví. Mě baví nejen to psaní, mě baví i to kolem toho. Když vyjde knížka, tak se opravdu těším na to, co se kolem toho bude dít, a těším se na ta čtení. Když jsem v roce 2002 vydal Nebe pod Berlínem, tak už jsem nějakou dobu žil v Berlíně a věděl jsem, jak to tam chodí a že literatura tam funguje na pódiích, při těch čteních, což tam dělal snad každý autor. Tak jsme s kamarádem Igorem Malijevským vymysleli projekt Literární kabaret, se kterým jsme tady hodně let vystupovali v pražské Arše. To spočívalo v tom, že se tam četly texty lidí, kteří se tam scházeli pravidelně, byla to taková komunitní záležitost, mělo to svoje publikum a okruh autorů. To tehdy u nás moc nebylo. U nás se dělaly autogramiády, ale že by tam hodinu někdo četl, lidi by poslouchali a on za to dostal honorář, to vůbec nebylo zvykem. My jsme pak zkusili s mým nakladatelem Joachimem Dvořákem udělat s Nebem pod Berlínem turné po knihovnách, kulturních domech a nejdřív jsme museli vysvětlovat, co tam vlastně chceme dělat. Že tam bude někdo číst a někdo ho bude doprovázet na kytaru, tehdy to dělal Petr Kružík z kapely Priessnitz. To se už hodně změnilo a hodně knihoven to dělá skvěle a umí na to přilákat lidi.

Tak hlavně je tam přilákají autoři. A jde o to, kolik jim zaplatí, že…

Srovnat s honoráři v Německu se to opravdu nedá. Ale zadarmo už to taky není. Když jsme začínali s Joachimem, tak to dotoval on, maximálně dostal na benzin, možná nás pozvali na večeři. To už je teď přece jenom jinak.

A v Německu?

Tam je to zavedený model. Nakladatel předpokládá, že jsi na sociálních sítích, že se tam prezentuješ, samozřejmě oni tě nenutí, ale jsou rádi. Počítají s tím, že vyrazíš na turné, kde se šíří tvoje jméno, prodávají se knížky. Je to důležitá součást literárního provozu. Možná to ne každému vyhovuje, ale já se spíš setkávám s tím, že to kolegy spisovatele baví, berou to jako odměnu za tu dobu, kdy je člověk zavřený a píše. A samozřejmě se jezdí na ta čtení vlakem. A abych nezapomněl: důležité je, že tě ti pořadatelé a čtenáři chtějí. Bez toho to prostě nejde.