Tvůrci seriálu Metoda Markovič: Straka zbytečně sázejí na jistotu

Vražda! Vražda!!!

Tvůrci seriálu Metoda Markovič: Straka zbytečně sázejí na jistotu
Vražda! Vražda!!!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Na dlažbě leží mladá žena. Malíř jí propůjčil svěžest a půvab; navzdory smrti je pohlednější (obávám se použít slovo přitažlivější) než všichni stojící sousedé dohromady. Některé postavy sousedů ustrnuly ve zděšeném úžasu, jiné emotivně lomí rukama nebo si překotně vyměňují cáry dojmů, podezření, dost možná falešných verzí. A zcela v popředí stojí malá holka, nakrucující hlavu v morbidní zvědavosti, aby co nejlépe viděla mrtvé do tváře a snad z ní i vyčetla nějaké hrozné tajemství…,“ píše Viktorín Šulc v úvodu své knihy Když vzlétne děs a nevíra.

Jde o první díl knižní série s podtitulem Panoptikum sexuálních vražd. Spisovatel hojně čerpal i ze zážitků vyšetřovatele Jiřího Markoviče. Právě k jeho nejznámějším kauzám patřili sérioví vrazi Ladislav Hojer a Jiří Straka. Jejich příběhů se chopila televize Nova: předloni přišla se seriálem Metoda Markovič: Hojer (režisér Pavel Soukup, jenž první řadu režijně držel pohromadě, byl v pokračování nahrazen) a nedávno měl na platformě Oneplay premiéru závěrečný díl série Metoda Markovič: Straka. Zaslouží si tvůrci přirovnání k seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek od Davida Finchera? A co pokračování vypovídá o tom, jak se příběhy o vrazích vyprávějí v současné době, kdy se role oběti stala na sociálních sítích téměř univerzální identitou?

Poslední záběr druhého dílu odkazuje právě na Šulcem zmíněný obraz Vražda v domě od Jakuba Schikanedera. Je to krásná scéna – pokud tedy může být něčí smrt zobrazena krásně. Tvůrci si nechtěli dělat zbytečné problémy, a proto z vraždění neuvidíte zhola nic. Herecký představitel Straky Maxmilián Kocek ostatně v jednom rozhovoru řekl, že by v opačném případě roli ani nepřijal. Objevuje se však jiný problém: tvůrci se soustřeďují na Strakovy výrazy a gesta tak obsedantně, že to až hraničí s jakousi fascinací a budováním pochybného mýtu. Nikdo samozřejmě netouží vidět stříkat krev ani slyšet chrapot obětí při dušení, drama v seriálu ale přece mohou vytvářet i jiné prostředky než jen explicitní zobrazení vraždy. Vyšetřovatelé se tu na sebe ale pokaždé jen tragicky podívají a povzdechnou si: „Tentokrát je to fakt hrůza, Jirko.“ I tak ale došlo na dodatečné vystřihování už hotových scén poté, co se ozvala rodina jedné z obětí a nepřála si, aby v seriálu zazněly určité pasáže. Kde tedy vlastně leží hranice umělecké licence? Točí se seriály o vrazích proto, aby se na ně v pátek večer mohly v klidu podívat děti jejich obětí? Není někdy lepší tu televizi prostě nezapínat?

Metoda Markovič: Straka začíná už po třetím díle povážlivě ztrácet energii. Straka v rozhovorech s vyšetřovateli – na rozdíl od Hojera – už nic zvlášť zajímavého neprozrazuje: je to prototyp mnohem obyčejnějšího a nudnějšího psychopata. To, co následovalo, se ostatně lze dovědět podrobněji z dobových rozhovorů se Strakou – rád o sobě mluvil a v devadesátých letech se novináři s nějakou etikou příliš neobtěžovali. Druhá polovina seriálu se tak ocitá na vlně vyprázdněného retro fetiše – rodinné peripetie vyšetřovatelů jsou stejně úmorné jako sledovat jakýkoli jiný vztahový seriál z produkce Novy. Nezachrání to ani herecké výkony, byť především Petr Lněnička se dokázal s Markovičem sžít natolik, že to místy působí, jako by ho ani nehrál (Češi mají pro sympatické tlouštíky v rolích detektivů slabost už od majora Kalaše v podání Rudolfa Hrušínského). Druhá polovina Metoda Markovič: Straka se dá dokoukat jen se značným sebezapřením. „Motivace“ Straky jsou divákovi ukradené a závěrečná potřeba ukázat, že líto nám přece může být i jeho, je vyloženě otravná. Skutečný Markovič si navíc nepřál, aby Straku kdy propouštěli, a jeho seriálové pochyby o síle trestu působí trochu účelově.

Máme tu tedy seriál, který je tak citlivý k obětem, že rovnou jednu udělal i z vraha. Kdyby tvůrci víc přibrzdili a hráli ještě o něco bezpečnější hru, mohli jsme se dívat na jakousi krimi verzi Pelíšků – a Jiří Straka by se na to po večerech možná díval se svou rodinou také a cítil ten závan příjemného retra. Přečtěte si raději Šulcovu knihu Markovič: Lovec přízraků.

Metoda Markovič: Straka, r. Tomáš Pavlíček, Jan Vejnar, Oneplay, 6 h.

Diskuze

Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.