Není nijak originální postřeh, že i země, které nejsou vůbec žádné demokracie, považují za nutné provozovat rituály vytvářející fikci, že demokracie jsou. I komunistické režimy, ač se prohlašovaly za státy nového typu, stále měly ústavy a konaly volby. Sice nesvobodné a prakticky bezvýznamné, ale ten rituál, s nímž měly spoustu starání, považovaly za nutné provozovat. I dnešní Rusko považuje za nutné stále konat volby, přestože reálnou podstatou moci je jakési postmoderní samoděržaví. Dokonce i cílí na nějaké rozumně vypadající procento vítězství, a ne nějakých trapných 99 procent, zároveň hlasování v případě potřeby nepokrytě falšují. Severní Korea je zas fakticky dynastický režim, ale volby taky organizuje.

Může to plnit různé funkce užitečné pro fungování režimu, i když si většina obyvatel uvědomuje, že je to divadlo. Ale hlavně je riskantní odstranit základní znak republikánského (nikoli nutně liberálnědemokratického) zřízení stvrzující, že zdrojem legitimní moci je lid. Ne proto, že by lid fakticky vládl, ale proto, že jiné řešení zatím není možné otevřeně vyslovit.

Necháme-li stranou ministáty, jediné země nepředstírající republikánský étos jsou ropné monarchie Perského zálivu, ale i tam, pokud se uskutečňují reformní kroky, směřují k větší participaci lidu na rozhodování. Pokud někde ve světě dojde k puči, tak nějaká ta rada národní spásy zpravidla deklaruje, že jejím cílem jsou po obnovení stability svobodné volby. I íránský režim, který otevřeně říká, že suverénem není lid, nýbrž boží zákon, přisuzuje určitý prostor demokratickým volbám. Jediný radikální experiment ve formě státu od konce studené války, chalífát ISIS, neměl dlouhého trvání.

Takže když nikaragujský vůdce (tedy prezident Nikaragujské republiky) Daniel Ortega minulý týden vyhlásil, že v zemi se už nebudou konat žádné volby, bylo to svým způsobem osvěžující. Slýcháme už řadu let o nástupu multipolárního světa, o konci tzv. na pravidlech založeného mezinárodního řádu, o tom, že architektura globálních organizací, jak ji po druhé světové válce vytvořily Spojené státy se svými spojenci, se přežila. Politologové úzkostně sledují kvalitu demokracie a monitorují tzv. erozi demokracie (democratic backsliding). Ale musel to být Ortega, veterán, který se znal ještě s Gustávem Husákem, kdo jako první tu fasádu povinných demokratických voleb strhl a ukázal, že to není žádná eroze, ale dekolonizace. I to je 21. století.

Od příštího roku má u nás platit loni schválený tzv. dětský certifikát, a nepřekvapí, že se ukazuje, že institut, který a) se dotýká silně emocionální oblasti, ochrany dětí před pedofily, a b) vznikl jako poslanecký návrh, má své mouchy. Například by si o něj část těch, na které povinnost vykazovat se certifikátem dopadá, musela žádat každé tři měsíce.

Zatímco naši politici na sebe pokřikují, kdo je obhájce pedofilů a kdo útočí na lidská práva, my jsme si vzpomněli na jiného politika, amerického viceprezidenta J. D. Vance. Ten ve své knize Hillbilly Elegy, jež vyšla i česky, s láskou vzpomíná na své prarodiče, přičemž zároveň nezastírá, že mentalita a zvyklosti společenství apalačských „hillbillyů“ mají i své patologické rysy. Vypráví příhodu, jež se odehrála v jeho čtyřech letech (zná ji z vypravování). Cestoval tehdy s prarodiči do města Jackson na rodinný pohřeb. Když pastor vyzval shromážděné truchlící, aby sklonili hlavy a pomodlili se, unavený Vance usnul.

„Když jsem se stále neobjevoval v davu smutečních hostů opouštějících kostel, babička s dědečkem začali mít podezření. Říkali mi, že i v Jacksonu jsou zvrhlíci, kteří ti chtějí strkat klacíky do zadku a ,foukat ti na pindíka‘,“ píše Vance. „Dědeček běžel k autu a vzal svůj revolver Magnum ráže 44 a babiččin Speciál 38. Obsadili východy z areálu pohřebního ústavu a kontrolovali každé auto (…) úplně jako federální protidrogoví agenti.“

Až přišel strýček Pat zjišťovat, proč blokují provoz, a oznámil jim, že malý J. D. spí v kostelní lavici s biblí pod hlavou.

Tak si počínají v zemi s ústavně zaručeným právem držet zbraň. Tam, kde ho nemají, vymýšlejí dětské certifikáty.