Spojené státy podle prezidenta Donalda Trumpa nezapomenou Severoatlantické alianci, že je nechala ve štychu, členské země neposlaly svoje válečné lodě, aby napomohly otevření Hormuzského průlivu pro obchodní dopravu. Amerika je k tomu sice nepotřebuje, ale pamatovat si to bude, ve vhodném okamžiku to jistě i připomene. Jinými slovy: Aliance se vůči USA zachovala neloajálně a doplatí na to. Jenomže loajalita je dvoustranný vztah. A z vystupování představitelů americké administrativy se nezdá, že by ho tímto způsobem chápala (nevylučovat po relativně dlouhou dobu vojenskou akci proti spojenci, po němž se žádá území, není zrovna zářný příklad loajality, vyjmenovat by se toho dalo víc). Loajalita a vynucená podřízenost jako kdyby si v Trumpových očích byly rovny.

V některých praktických ohledech třeba i jsou, toho svého je možné dosáhnout pomocí obojího. Být americkým spojencem v tuto chvíli nemusí působit jako ta nejjistější perspektiva, aspoň pro státy, které se netopí v penězích a nešetří jimi, aby to spojenectví bylo správně zavlažováno. Donald Trump věří, že si to může dovolit, je prezidentem silné země. A síla je v jeho světě ten určující princip, prezident o tom také rád mluví. A jistě, Evropa se vlastní pohodlností dostala do situace závislosti na spojenci, který se stal těžko předvídatelným. Měla by vědět, že nepostaví-li se v bezpečnostním ohledu na vlastní nohy, nebude důvod ji brát vážně.

Donald Trump rád vystupuje z pozice síly v tom jaksi nejjednodušším smyslu, síly tvrdé, schopné prosadit se vahou vojenské a ekonomické moci. Pro úspěch Ameriky v globálním měřítku, například její vítězství ve studené válce, ale byla velmi důležitá také její „soft power“ schopnost vytvářet takový svůj obraz, který bude pro lidi v jiných zemích přitažlivý, vyprávět o sobě příběh, v jehož nějaké variantě by lidé chtěli ve vlastních zemích žít. Na tuhle po desetiletí pěstovanou schopnost jako kdyby Trump úplně rezignoval nebo mu byla totálně lhostejná. Síla, již se snaží vyzařovat do světa, jako kdyby spočívala jen v materiálních možnostech, nikoliv ve, řekněme, stavu ducha. Je velmi smutné sledovat, jak ve válce s odpudivým íránským režimem Amerika bez ohledu na situaci na bojišti působí jako ten labilnější, náladovější, někdy taky dezorientovanější. Bohužel. Donald Trump jistě věří, že si to může dovolit, ozbrojená moc jeho země je mohutná a nemá v současném světě konkurenci. Z jeho vystupování v době války ale mohou nejenom přátelé Ameriky nabýt dojmu, že ta síla je vnitřně velmi vratká. A tohle přesvědčení se někdy časem může nějak projevit.

Na videu z kulatého stolu o bezpečnosti amerických měst, který Trumpova administrativa uspořádala v Memphisu ve státě Tennessee, je prezident s několika svými blízkými spolupracovníky. Zástupce šéfky kanceláře Bílého domu Stephen Miller přednese plamennou promluvu o prezidentově vizionářství a vůbec mimořádných schopnostech a charakteru. Trumpa to zjevně potěší a prohodí (snad i v žertu, i když těžko říct) k řediteli FBI Kashi Patelovi: „Kashi, tohle přebiješ jen těžko.“ Ale Patel to přesto zkusí a vysype vlastní verzi ódy na Trumpa. Nemůžu posoudit, kdo v tomhle „souboji“ koho přebil, nemám k dispozici funkční měřič patolízalství. Ta scéna mohla v něčem připomínat českou pohádku Sůl nad zlato, dalo by se ale říct, že byla groteskní variantou úvodu Shakespearovy tragédie Král Lear. Mocný panovník v ní vyzývá svoje dcery, aby mu co nejpůsobivěji vyjádřily lásku a zajistily si tak dědictví. Začíná tak příběh úpadku starého monarchy, který kvůli své pošetilosti přijde o všechno a uvědomí si to, až když je na všechno beznadějně pozdě. Někdo v Trumpově okolí by si ten text měl pro všechny případy přečíst.