Útoky na dům šéfa společnosti OpenAI Sama Altmana nevzbudily ve světě, ale ani v Americe zvlášť velkou pozornost. Tak malou, že při zběžném nahlédnutí na největší mediální weby byste mohli nabýt dojmu, že šlo o jeden útok, ačkoli byly dva – jeden útočník hodil na Altmanův sanfranciský dům Molotovův koktejl 10. dubna a jiná dvojice pak na něj o dva dny později vypálila ze střelných zbraní. Asi jako by to byla nějaká celebritní story a v redakcích si řekli: O Altmanovi jsme zrovna něco měli, nemůžeme o něm psát tak často.

Útočníci byli zadrženi, v prvním případě se jedná o studenta, který byl aktivní na diskusním fóru organizace Pause AI. Je to spolek, kde se lidé navzájem přesvědčují o tom, že vývoj umělé inteligence představuje existenční hrozbu pro lidstvo, a když někdo pronese něco, co z toho přesvědčení logicky vyplývá – jako třeba pachatel toho útoku, který postoval „Už je skoro půlnoc, je načase začít skutečně konat“ –, moderátor deklaruje, že Pause AI nepodporuje násilí, a všichni pokračují dál.

V reakcích se projevily dvě, řekněme, myšlenkové školy. Jedna poukazuje na to, že sami protagonisté vývoje AI ve svém racionalistickém, poněkud autistickém vyjadřování připouštějí, že možnost, že tzv. AGI může přivodit zánik lidstva, existuje, i jí přisuzují pravděpodobnostní hodnotu. A uvolněně hovoří o tom, kolik lidí AI připraví o práci, jakých riskantních operací typu hackingu je schopna a podobně. Jistá úzkost z AI je pochopitelná, neměli by se snažit lépe prezentovat veřejnosti možnosti AI, neměli by „vyprávět lepší story“?

Druhá škola říká, že na vině není žádná story. Jak to formuloval Santi Ruiz (jenž nyní pracuje pro Anthropic, ale dřív působil v think-tanku a jako novinář): „Jakákoli teorie, která má vysvětlit ten či onen případ politického násilí, musí zohlednit trend nárůstu politického násilí v posledních zhruba dvou letech. Nelze mít jedno vysvětlení pro Luigiho, jiné pro Kirka / Donalda Trumpa a další pro vedoucí pracovníky v AI.“ Luigi Mangione v roce 2024 zabil manažera zdravotní pojišťovny, Charlie Kirk byl zastřelen loni v září, Donald Trump přežil atentát v červenci 2024. Ve všech těchto případech dávalo mnoho lidí najevo, že tyto násilné činy schvalují. Není ani tak důležité, kolik jich bylo (i když podle průzkumů akceptace politického násilí zejména mezi mladými levicovými lidmi stoupá), jako to, že se neostýchali svůj souhlas projevovat veřejně. Nechyběli mezi nimi lidé v pozicích důvěry, učitelé, lékaři…

K těm jmenovaným útokům můžeme přidat další akce politického násilí. Útoky na politiky povolující stavbu datových center, na úřadovny imigračního orgánu ICE, na prodejny automobilky Tesla Elona Muska. Je jich opravdu víc než dřív. Že by se Amerika blížila další éře masového politického násilí? Jedno ilustrativní číslo: za osmnáctiměsíční období na přelomu let 1971 a 1972 FBI evidovala dva a půl tisíce bombových útoků. Pět denně. Pravda, tehdejší teroristé se soustřeďovali na symbolické útoky na sídla moci a prestiže, kde nálože vybuchovaly v noci nebo po předchozím varování a obětí nebylo moc. Lidi si zvykli. Teď přikračují k činu jedinci ochotní vraždit.

Amerika to přežila a teď to třeba přežije taky, ale nelze se z toho vymknout nějakou zkratkou? Možná zkratka neexistuje a americká společnost se ocitla, jak říká komentátor Mike Solana, v „memetické pasti“ podobně jako se střelbami na školách. Miliony je mohou veřejně odsuzovat, což ale bohužel hrstku vyšinutých jedinců ponouká k napodobení. Před nástupem sociálních sítí to byl jev pouze zpětně odečitatelný ze statistiky; dnes se k tomu možní budoucí vrazi bez obalu navzájem hecují na Discordu nebo Bluesky. Z dříve nekontroverzního, banálního názoru, že vražda je špatná a politická vražda je v demokracii špatná, se stala otázka do diskuse, tvrzení, jež platí jen relativně a za určitých podmínek. Z Luigiho Mangioneho se stal v určitých kruzích bezmála idol a na fóru organizace Pause AI se používalo „Luigi“ jako sloveso, jako vtipný způsob, jak vyjádřit chuť přistoupit k něčí fyzické likvidaci.