Siena je asi nejmenší město, které má v desetidílných Pijoanových Dějinách umění zvláštní kapitolu. Samozřejmě své kapitoly mají Řím, Benátky, Paříž, Florencie, pak Vídeň, New York… Ale tak malému městu (teď tam žije něco přes padesát tisíc obyvatel) je zvláštní oddíl přidělen jen jedinému, Sieně. Ta kapitola se nalézá v díle pátém, renesančním, a jmenuje se Sienské malířství 14. a 15. století. To jsou dvě století, ve kterých Siena hrála v dějinách vrcholnou roli. Jaká to vzrušující doba! Podzim středověku, krize všeobecná, černá smrt uprostřed, novověk se pomalu přibližuje, gotika ustupuje, renesance se činí, jednota křesťanství se drolí, hašteřivá města v Itálii kvetou a vedou války mezi sebou, nádherné umění slouží Bohu a obci… Uprostřed Toskánska vyšlehne temně rudý květ Sieny pálené, té barvy zaschlé krve.

Siena je jako sen, který člověku uvízl v matné paměti a pak se do něj na chvíli dostane ve skutečnosti. Je to dokonale nádherné město, úzké uličky, schody nahoru dolů, všechno krásně hliněné, vypálené sluncem a zjemnělé deštěm, větrem a časem. Její krása je ladná, jakoby z jednoho kusu a jednoho odstínu, ale je to přitom krása kypící, proměnlivá a hýřivá. Vzniká spojením jednoty a výstřednosti: všechno je na první pohled z jednoho materiálu a jednoho střídmého vkusu, ale pak vyšlehne neuvěřitelně hýřivý plamen na průčelí pruhovaného dómu, katedrály Santa Maria Assunta, tohoto klenotu mezi klenoty, celá je krásná, ale její průčelí je omračující, jako by do sebe nasálo všechnu vášeň a lásku italského ducha. Jinak si to vysvětlit nelze, než že se tady činili géniové zmítaní horečnatou touhou po kráse a dokonalosti. Žádný materiál, žádná překážka, žádná zábrana jim nestála v cestě, aby se dostali ve své posedlosti po dokonalosti co nejdál, až na vrchol, aby se nepokusili o absolutno. Ne, myslím si, že nepřeháním: má-li člověk někde čerpat víru v nesrovnatelnou sílu evropské kultury, může se jí dotknout tady, v Sieně. Jen u toho musí zaplašit myšlenky nad Evropou našich časů. Jestli s tím naše současnost má něco společného. Asi spíš nemá.

Ta nádhera měst, jako je Siena, by ovšem měla být spíš zatajena, moc o tom raději nepsat, nemluvit, stejně jsou taková místa milionkrát na všech socsítích zreprodukována do banality. Spíš by se měla jejich sláva tlumit, aby taková místa davy nerozšlapaly, aby se všude nenamačkaly, aby všude nervaly své pupky a tlamy před své mobily pro svá idiotská selfie – také jsem si jich pár udělal. Takže já budu předstírat, že jsem tam spíš nebyl, že jsem zůstal u listování těmi Dějinami umění, s nimiž jsem se tam na chvíli přenesl. A rovnou se ocitl na oválu Piazza del Campo, náměstí vyhloubeného do tvaru mušle, jejíž sklon tam je z antických časů, kdy se sem chodilo do amfiteátru. To je místo slavných jezdeckých závodů Palio, na těch jsem skutečně nebyl, jen se o nich nelze nezmínit. Na neosedlaných koních se tam dvakrát do roka, jeden den v červenci a v srpnu, divoce prohánějí hoši ze sedmnácti contrad, městských čtvrtí, každá má svou vlajku, své totemové zvíře, svou barvu a čest. Musí to být velkolepé, i když se to už dávno proměnilo v mohutnou turistickou atrakci, lze si to prohlédnout na internetu, davy čekají, až se přiřítí pestře oblečení ragazzi, kluci na koních jako vzpomínka na krásné časy evropské maskulinní nevinnosti: dosud se toho účastní jen kluci, za celou historii to zkusily dvě dívky, obě spadly…

Ale o ty pády prý není nouze ani mezi jinochy, a když se to stane, skutálí se k nohám neskutečně štíhlé hranolovité věže. Říká se jí Torre del Mangia, věž pana Jedlíka, neboť první zvoník se prý vyznačoval velkou žravostí, což je jistě pro profesi zvoníka, jenž měl zdolávat sto metrů vysokou vertikálu po úzkém schodišti, ideální vloha. Věž tam stojí od doby, kdy u nás vládli Lucemburkové, císař Karel IV. ji viděl několikrát na vlastní oči při cestách do Itálie (1355 a 1368–69), Toskánsko měl vlastně na starosti, i když jen v jaksi symbolické císařské roli, což neznamenalo, že to často nebylo dramatické, takže leckdy musel (a chtěl) zasáhnout do spletitých a rozhádaných poměrů i silou. V Sieně vždy zůstal několik dní, někdy i týdnů, asi se nehodilo, aby vylezl na věž, ale zajisté se dostavil na radnici, Palazzo Pubblico, která vypadala téměř stejně jako teď, nádherně prostý cihlový palác, středověký funkcionalismus, gotický parník s cimbuřím a tím komínem věže, na níž chybí jen plavčík. A lze si také představovat, že Karel mohl vystoupit po schodech do slavnostních sálů sienské radnice a tam si prohlédnout výzdobu, kterou tam nedávno, asi před třiceti lety, nechala městská rada vymalovat od Mistra Ambrogia Lorenzettiho.

S ním se opět dostáváme do Dějin umění, Ambrogiovi je v nich věnováno několik stran a několik reprodukcí, mezi nimiž je nezapomenutelný výjev postavy Míru (Pax), nejkrásnější občanské ctnosti na alegorické fresce Dobrá a Špatná vláda. Na čtyřech stěnách je ve složité, ale srozumitelné symbolice vymalována jakási učební pomůcka občanské výchovy. Do očí těch, kdo byli za město odpovědní, se vkládá názorný výjev toho, jak to dopadá, když se vládne dobře, a jak, když se vládne špatně. Město dobré vlády je přehledné a vzdušné, domy se opravují, dívky tančí, muži obchodují, rolníci za hradbami osévají pole a pracují na vinici. Je tam ovšem také malá šibenice, neboť zločinec má být potrestán, tak to středověk chápal a cítil. Špatná vláda je opak: předsedá Lucifer, kolem se povalují neřesti, spravedlnost leží spoutaná. Toto veledílo, jedno z prvních a hned nejkrásnějších se světskou tematikou, vzniklo ve zcela zvláštním období, ve třicátých letech 14. století. Tehdy (od roku 1287 do roku 1355) v Sieně, jejíž zřízení bylo republikánské, vládla Devítka, italsky Il Governo dei Nove, sál s freskou se jmenuje Sala dei Nove, sál Devítky. Ta devítičlenná vláda byla pozoruhodný státoprávní experiment, kdy bylo vedení města svěřeno devítičlenné radě složené z místních občanů, ani chudina, ani aristokracie, spíš střední stav. Zvláštností bylo, že se neustále obměňovali, neboť každý člen měl jen velmi krátký mandát, dva měsíce, které však musel celé vynaložit na činnost ve prospěch města, pro dobro obce. Bydlel po celou dobu na radnici, stravoval se na náklady města, musel omezit kontakt s rodinou, nesměl se věnovat ničemu jinému, byl zcela zapřažen do služby obci, do veřejného zájmu. Výběr byl složitý, zčásti se jmenovalo, zčásti hlasovalo, nebylo přípustné, aby byl v radě někdo s někým příbuzný či jinak spřízněný, nemohli tam být právníci, neboť byli moc vzdělaní, takže by to mohli zneužívat. Za osmdesát let téhle bezesporu demokratické vlády, jež se považuje za zlatý věk Sieny, se v Devítce vystřídalo tři tisíce občanů.

Ti dbali o veřejné dobro – a o slávu svého města. A sláva byla spojená s mocí – a krásou. Město mělo růst, ale nikoli chaoticky a ledabyle, ale do nádhery a harmonie. Nad dobře spravovaným městem vyrůstala katedrála zasvěcená do vlídných rukou Panny Marie, která Sieně několikrát pomohla: naposledy za druhé světové války, kdy nebyla bombardovaná. Na začátku své vlády, roku 1284, pozvala Devítka do Sieny sochařského génia Giovanniho Pisana a jmenovala ho hlavním mistrem stavby (caput magistrorum) pro práci na průčelí katedrály, o které se říká, že je jedním ze tří nejkrásnějších kostelů v Itálii: dalším z nich je Svatý Marek v Benátkách, třetí si může každý vybrat sám. Na Lorenzettiho fresce v Palazzo Pubblico s výjevem dobře spravované Sieny je kopule dómu s pruhovanou zvonicí již namalovaná, nachází se v levém horním rohu: je to skoro osm set let starý výjev, na němž se toho moc nezměnilo, vlastně se nezměnilo vůbec nic. Na Lorenzettiho panoramatu Sieny domy a paláce vypadají jako kulisy v divadelním kusu pro roztomilé permoníky. Krása a dobro se projevují klidem a útulností, příkladné ctnosti dobré vlády jsou založeny na Rozvaze, Mírnosti, Velkodušnosti, Spravedlnosti, Pevnosti a Bezpečí: nejkrásnější je Pax, dívka v bílé tunice, jež si ležérně opírá hlavu rukou zabořenou do polštáře. V ruce drží větvičku olivy, ale jen tak dvěma třemi prsty: pohled má zasněný do dáli. Za pár let, roku 1348, Sienu zdecimuje epidemie černého moru. Zemře během ní i Mistr Ambrogio a skončí i zlatý věk Sieny.