Mateřství jako horor
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Úvodní záběr filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu patří Lindiným očím – v jejich prázdném, otupělém pohledu se hromadí slzy, zatímco ji obklopuje všudypřítomný hluk. Sedí na rodinné terapii se svou nemocnou dcerou, jejíž jméno film nikdy neprozradí – a jejíž tvář uvidíme až v posledním záběru. Dcera je odkázaná na gastrostomickou sondu, protože trpí poruchami příjmu potravy. Naše hrdinka zároveň dochází na svou vlastní terapii. Ani její terapeut nemá jméno. Je nekompromisní, leckdo by možná řekl až neempatický, a snaží se Lindu přimět, aby konečně začala pomáhat sama sobě. Důvod se divák dozví asi po čtvrtině filmu: Linda je totiž sama terapeutkou. Jak může člověk, který neustále nese tíhu problémů druhých, najít sílu postarat se i sám o sebe? A mohou dnes vůbec ženy mít děti, aniž by se z toho hroutily? Otázky jsou vrženy.
K tomu všemu Linda trpí hlubokými depresemi, které tlumí marihuanou a vínem. A aby toho nebylo málo, její byt vytopí voda proudící obrovskou dírou ve stropě – motiv, který se jí vrací ve freudovsky laděných vizích a snech během intoxikace. Linda je nucena přestěhovat se s dcerou do omšelého motelu (otec dítěte je samozřejmě nepřítomný, natož aby pomáhal). Současná filmová publicistika si oblíbila snímky, jež jsou ve svém poselství naprosto jednoznačné a nenabízejí příliš prostoru pro interpretaci. Ideálně ještě takové, které „otevírají“ téma, o němž se podle progresivně laděných kritiků nemluví dostatečně. Tady mají všechno naservírováno na stříbrném podnosu: film o strašlivém údělu mateřství! Naše hrdinka je proto téměř neustále snímaná v tísnivých detailech obličeje, ve filmu prakticky neexistuje scéna, jejímž středem by nebyla ona. Ostatně právě otravná sebestřednost je hlavním tématem filmu spíš než mateřství.
Linda trpí neodbytným pocitem, že není kam uniknout. Nemůže opustit svou dceru (ale chtěla by), její manžel je na pracovní cestě a komunikuje s ní úsečně, spíš jako s obchodní partnerkou než s životní družkou (nedivím se, mně s ní bohatě stačily dvě hodiny). Kdykoli naše hrdinka zrovna nemluví (přesněji nekřičí) nebo se psychicky nehroutí, začne jí zvonit telefon. Když se konečně snaží být sama, začne z vedlejšího pokoje motelu pípat chůvička a slyšíme její dceru, jak v pozadí tiše naříká. Film trvá necelé dvě hodiny a člověk má pocit, že celou tu dobu neustále slyší pípání lékařských přístrojů, dětský pláč nebo někoho, kdo hystericky ječí. To, že jsou manžel i dcera po většinu filmu přítomni jen jako hlasy mimo obraz, výrazně posiluje úzkostnou, skličující atmosféru. Režisérka v rozhovorech tvrdí, že lidé jsou přirozeně naprogramovaní stavět se na stranu dítěte – a kdyby diváci dceru skutečně viděli, měli by podle ní automaticky méně empatie k Lindě. No… o kolik méně ještě? Matka své dítě v podstatě nevnímá jinak než jako břemeno. Jako něco, co musí neustále zvládat a řešit. Je to celkem příznačné pro dnešní dobu. Mít děti jako by bylo něčím, čemu se musíme za každou cenu vyhnout – abychom si nezničili život. „Je to film, který mě opravdu přiměl vážně uvažovat o tom, že nebudu mít děti,“ uvádí na diskusním fóru Reddit jedna divačka.
„Demografickou krizí nyní prochází v podstatě celý svět. Když přičteme ekonomickou krizi a to, že se některé státy snaží nízkou porodnost řešit represivními zákony a omezováním ženských práv, naskytne se obraz ne nepodobný ranému novověku. Za čarodějnici si můžeme dosadit třeba feministku, která svádí ženy na scestí a zrazuje je od rození dětí,“ psala nedávno v časopisu Respekt sugestivně Clara Zanga. Feministky, které ženám radí, ať nemají děti? Skvělé. Tohle je film právě pro ně. Těžko si totiž představit matku, jež by dobrovolně trávila čas tím, že půjde do kina sledovat, jak se na někoho valí jedna hrůza za druhou, navíc v podání stále nesnesitelnějších postav. V angličtině pro podobný typ filmů existuje výstižný pojem „emotional torture porn“ – příběhy, které se snaží diváky přesvědčit, že mluví o něčem zásadním, ale přitom jen používají ty nejmanipulativnější prostředky, jak vás emočně vydírat.
Co takhle natočit film o nějaké pěkné rozesmáté mamince z Vinohrad, vy zrůdy!
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, scénář a režie: Mary Bronsteinová, hrají: Rose Byrne, Conan O’Brien, A$AP Rocky ad., 114 min., v kinech od 23. 4. 2026
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.