Zemřel Chuck Norris a je to jeden z nejvýjimečnějších skonů na planetě. Ne snad pro důvod nebožítkova úmrtí, ale pro reakci, která jej následovala. Totiž kvůli záplavě vtipů na sociálních sítích, reflektujících hercovu nesmrtelnost, nezničitelnost, jeho supermanství. Vlastní osud sportovce, bojovníka a filmaře za tímto nánosem mizí, protože se v posledních dvaceti letech stal jenom maskou vtipů na svůj účet. Prvním žertem je vlastně už to, že celá série krátkých, absurdních a zpravidla velmi suchých hlášek nesla titulek „fakta o Chucku Norrisovi“, tudíž evokovala, že je to všechno pravda. On sám bral svou novou kariéru, o niž se přitom nezasloužil, s nadhledem. Ostatně dokázal nepřeberného množství vtipů využívat ve svých filmech. Například při štěku ve snímku Expendables jeho postava podotýká, že sice byla kousnuta kobrou královskou, ale že ta po pěti dnech ukrutných bolestí nakonec zemřela.

Těžko říct, jak je Norris přijímán kde na světě – přes svoje fakta určitě všude. Leckde mu také pomohl jeho jediný seriál Walker, Texas Ranger, který ještě stihl být pořízen v době před všeobecně rozšířeným internetem, kdy televize naposledy byla dominantním médiem zasahujícím bez kvalitativních ambic všechny věkové kategorie. Navíc díky tomu, že vznikal v devadesátých letech minulého století, patří k dílům, která se po pádu železné opony promítala za ní souběžně s tím, jak běžela v zemi původu. Tím získával tehdy přece jen ještě punc světovosti (spolu třeba s Pobřežní hlídkou, Odpadlíkem, Simpsonovými, Přáteli atd.). Seriál to sice byl bídný, Norris v něm toporný – ztvárňoval jistěže neporazitelného muže jediného výrazu, který snad v každém díle někoho kopnul z otočky –, ale zabavit po návratu ze školy domů to odpoledne svedlo. A protože byl každý díl podle téhož syžetu, bylo jedno, kolik epizod člověk vynechal, protože příště to bylo stejné jako minule. Tyhle doby jsou ale pryč.

V tuzemsku je Norrisova kariéra podtržena také tím, že jako velká americká hvězda účinkoval v sérii tuzemských vánočních reklam na jednoho z mobilních operátorů. Že v nich jedl curkoví a kapra, už jsme možná pozapomněli, ale samozřejmě si pamatujeme slovní hříčku, kvůli níž na kluzišti vysvětloval našincům, že není Bruce Lee (tedy herecký kolega, s nímž startoval kariéru). Norris ovšem není jediná hvězda, která si střihla ryze tuzemské, lokální reklamy – coby domácí kutil v reklamách na hobbymarket se nám představil Danny Trejo. Tím ale, aniž se chci mýlit, myslím komerční účinkování zaoceánských herců u nás zhasnulo.

Čili, když to shrneme, je Chuck Norris v tuzemsku pojen se svou méně podstatnou kariérou – a to jenom proto, že jsme ji zažili. Jako politického aktivistu, přesvědčeného republikána, a dokonce prezidentského poradce pro sport ho neznáme vůbec. Jako akční herec byl, alespoň pro mou generaci, zastíněn mladšími a herecky schopnějšími kolegy Arnoldem Schwarzeneggerem, Sylvesterem Stallonem nebo Jeanem-Claudem van Dammem, třebaže ani jeden z nich (včetně belgického krasavce) nebyl tak sportovně úspěšný jako právě Norris, který se stal mistrem karate a dalších bojových umění. Samozřejmě Schwarzeneggerova kulturistická kariéra je výjimečná a převratná, ale jako bojovník se Norrisovi z herců mohl rovnat snad jenom Steven Seagal – rovněž lepší sportsman než herec, nebo dokonce umělec.

Norrisovy filmy ze sedmdesátých a hlavně osmdesátých let jsou spíše nudné, jsou to sivá akční béčka. Ve své době mohly fungovat jako něco lepšího, ale čas je odsunul do bezvýznamnosti, protože akční žánr se právě už v průběhu osmdesátých let i díky jmenovaným kolegům posunul k větší nadsázce, chytrosti, vybroušenosti. Pořád z nich ční jenom Cesta draka, majstrštyk Bruce Leeho. Na druhou stranu zůstal jeden výjimečný film a odkaz člověka, který svede všecko na světě i ve vesmíru. Vtip přešel v jisté mírné všeobecné přesvědčení, že když bude zle, pořád je tu někdo, kdo to svede zvrátit. Je to absurdní, ale Chuck Norris fungoval jako duchovní jistota, jako bezpečí svého druhu. A to není malý odkaz.