Pokud se jediné slovo stane jazykolamem, pak to musí být rododendron. Řada lidí tohle jméno vysloví, jako když startují motocykl. Budiž. Přitom máme takový krásný, velice národovecky znějící český pěnišník, ale my říkáme prostě „ronďák“. Trochu chaos v tom dělá botanika, která pod stejný rod řadí i poloopadavé a opadavé azalky, ale ono to má svou nepopiratelnou logiku a tyto skupiny jsou natolik rozdílné, že má smysl jejich svět zažít a naučit se, o čem jsou. Rohlík není croissant.

Zejména dominantní stálezelené keře řazené mezi tzv. velkokvěté sorty jsou posledních sto padesát let velice oblíbené a podnes patří mezi šlechtitelsky velmi protežované. Dávné výpravy britských botaniků pro lovy beze zbraní v himálajských svazích přinesly své ovoce a pro křížení s kavkazskými či americkými druhy vytvořily skvělé předpoklady. Jakkoli u nás mnohé skutečně velkokvěté poklady nerostou, není nám to mnoho líto, protože horský límec naší zemičky vytvořil leckde předpoklady pro celé pěnišníkové zahrady. Sudety jsou jich mnohde plné, a to jak vilové zahrady, tak staré zámecké parky. Některé kousky jsou velice slavné a jejich přesazování či jiné kudlání neseme velice těžce.

V čem vlastně tkví jejich pěstování a proč je kolem toho tolik rozruchu? Pěnišníkům se obecně daří na kyselých podkladech, u nás obecně na žulách, rulách, pískovcích a příbuzných materiálech. Takových poloh máme více než dost a ve vyšších nadmořských výškách jim vyhovuje vzdušná vlhkost i příslušné srážky. Naopak přísušek je jejich nepřítel, stejně jako zimní slunce. Největší průšvih je ale zásaditá reakce, proto se zakládají na zásaditých podkladech rozsáhlá rašelinová lože, což bylo svého času pokládáno za velký um mít na opukách či na vápencích pěkný ronďák.

Tou hlavní atrakcí je samozřejmě kvetení uprostřed jara, kdy se keř doslova obalí stovkami květenství a na pár týdnů rozsvítí zahradu. Studený máj sezonu prodlouží, ale horké dny dokážou květy sežehnout během chvíle. Důležitá je barevnost, která u základních druhů sahala od bílé přes růžové a lila až k fialovým. Už velmi staré sorty mají temné oko, později bylo nalezeno i oko světlé a barevná škála se dramaticky rozšířila díky nálezům druhů žlutě kvetoucích. Potud patřil jejich svět studeným barvám, ale teplé tóny vtrhávají na trh podnes. Stejně tak znamenaly malou revoluci drobné druhy z Japanu, protože pěnišníky jsou jinak obecně docela velké keře.

Větší revolucí se měly stát ronďáky spojené s devadesátkovou značkou Inkarho. To bylo velké haló, protože nebývalé prostředky byly vloženy do popularizace tajemné podnože tolerující i nekyselé podklady. Dlouhá léta byly odrůdy vcelku běžně roubovány na vitální semenáče kavkazských druhů a právě Inkarho ohlásilo velikou změnu. Ta se konala pouze zčásti, protože odstranění problému vápnostřežnosti neznamená, že můžete ronďák zakopat do libovolného jílu. To se bohužel zhusta dělo – a jakkoli původní úmysl nebyl populistický, skončil jako každá dezinterpretace. Pravda vyšla najevo. Pěnišník chce pěknou zem a hezké vlahé místo, aby byl pěkný.

Snad by se zdálo, že šlechtitelský potenciál mají tyhle stálezelené keře dočista vyčerpaný. Jenže ono se vždycky něco objeví. Pestrolistost? Ano, tak trochu tu pokusy byly, ale nevypadá to většinou moc hezky. Úplný kašpárek. Ovšem představte si, že některé mají rezavě plstnaté spodky. Stačilo trochu prošlechtit a teď už raší úplní komplet plyšáci, případně jsou nové listy ocelově modravé až ojíněně bělavé či vínově rudé. Co to bude příště?