Už ani nedotknutelnost ikon není, co bývala. Nutno podotknout, že ikony k boření své ikoničnosti samy přispívají ve chvílích, kdy se jasně přikloní na jednu stranu polarizované společnosti. Myslitel Roger Scruton sice říkal, že povinností intelektuála je urazit co možná nejvíce lidí – což samozřejmě nelze brát doslovně, ale jako výzvu nebát se říkat nepříjemné myšlenky a nebát se přemýšlet. Ale také být připraven nést nepříjemné následky boření pravd, které se staly neochvějnou vírou, ne-li dogmatem.

Jiný anglický Scrutonův současník, historik Paul Johnson, ve své knize Intelektuálové „dekonstruoval“ intelektuální ikony nepříjemnými fakty: Rousseau vyučuje o výchově, ale sám odkládá vlastní děti do cizí péče, Marx kritizuje kapitál, ale žije z cizích peněz. Možná že pro pochopení kontextu vzniku slovesného díla – hlavně pro historiky a literární vědu – jsou životní peripetie autora zajímavé, ale neměly by vést k jeho zavržení. Ostatně všechny výrazné osobnosti, jež ovlivnily myšlení jiných lidí a společnosti, mají nepřekvapivě vedle výrazných předností i své temné stránky. A často právě díky nim, přinášejícím muka a silný prožitek, jejich díla vznikla. Prázdnota nakonec může vyústit v Kafkova Umělce v hladovění, který v dnešním digitálním světě přežije jen tehdy, pokud dokáže publikum krmit – emocemi, konfliktem, jednoduchostí. Což umělec v hladovění nedokáže, protože vytvořit nadčasové dílo je schopen jen tehdy, pokud trpí.

Váhu ale mohou mít i počiny bez existenciálního přesahu, dokážou to i humoristé a srandisté, vtipní bravurní stylisté. Ale často narazí, pokud se vytasí s morálním a etickým soudem. S historickými paralelami, byť třeba byli i jejich přímými účastníky, se dostanou na led, na který nemají dobré brusle, s ostřím, které by je podrželo v divokých otočkách. Jejich ikoničnost dostává šrámy, ale jejich tvorby, již prověřil čas, se to netýká, ta zůstává nedotčena, dále stejně naléhavě oslovuje ty, kteří ji měli rádi. Ale přijímají ji a podobně nezaujatě berou i ti, kteří  ní měli trochu odstup bez hlubšího pouta – víc než dobrý, stylisticky vybroušený humor za jejich tvorbou nehledají.

Buďtež chváleni strukturalisté, kteří odlišovali dílo od života autora, protože dílo si žije svým vlastním životem.