Nezavděčit se nikomu

Newyorská kapela The Strokes měla vždy problém s naplňováním očekávání. Někdy jí to však bylo ku prospěchu, třeba když v roce 2001 vydala svou první desku, na níž nakonec zněla úplně jinak, než by od rockové skupiny v té době kdokoli čekal. Samozřejmě se našli škarohlídi, kteří její debut Is This It označovali za amatérskou fušeřinu. Na tehdejší dobu extrémně minimalistický zvuk je překvapil natolik, že debut pejorativně označovali za pouhý demosnímek. Na přelomu milénia jsme totiž byli terorizováni odporným komerčním zvukem (co nejhlasitější kytary, spousta efektů) nu metalových kapel jako Limp Bizkit či Korn, ignorantští producenti se ve studiu mohli skutečně vyřádit. Pokud někdy rocková hudba narazila na své dno, bylo to tehdy (a pak možná i dnes, ale to je na jiný článek). The Strokes naštěstí už tenkrát odkazovali k vytříbenější estetice sedmdesátých let, ale dělali to po svém, nenápadně, spíš lehce ironickým pomrkáváním než nekritickým, uctivým vzdáváním poct. Hlas Juliana Casablancase byl ve skladbách často až utopený, jako kdyby zpěvák a frontman kapely věděl, že se nemusí snažit za každou cenu exhibovat, aby si ho někdo všiml. Právě on stál za nápadem desku „nepřeprodukovat“ a zachovat kouzlo a syrovou energii živého nahrávání. Rozhodně však nešlo o rezignaci na práci ve studiu, jen se, jako při každém správném editu, nic zbytečně nepřidávalo, naopak se škrtalo.

Pověstné jsou i historky z nahrávání následující desky Room on Fire (2003), kdy autor textů i většiny hudby Casablancas řval ve studiu na nového producenta, že nic nepochopil a výsledek pořád nezní jako kýžená podivná variace na album Remain in Light od Talking Heads. Vlastně je s podivem, že ho dosud nenapadlo stát se producentem sám. Letos se The Strokes vracejí se svou sedmou studiovou deskou a narážejí na jiný problém. Posluchači si po prvních dvou singlech rvou vlasy a nabádají kapelu, ať se vrátí do studia a nahraje vše raději znovu. O co jde? O Casablancasovu nově nabytou lásku k věcičce zvané autotune, nástroji na úpravu zpěvu. Když se to s ním přežene, hlas zní ostřeji, často se pohybuje v podezřele přesných vysokých tónech mimo přirozený profil a stává se tak spíš dalším hudebním nástrojem. Zatímco dřív se The Strokes vyčítalo, že jejich hudbě chybí něco k tomu, aby mohli být bráni jako skutečně zásadní rocková skupina, dnes je problém přesně opačný – v jejich písních prý naopak jako by něco přebývalo a vůbec nejlepší by bylo, kdyby se vrátili ke zvuku, který je před pětadvaceti lety proslavil. Přitom rockové kapely běžně mívají po čtvrtstoletí na scéně úplně jiné problémy – už jen vykrádají samy sebe, místo aby zkoušely něco nového. Fanouškům se člověk prostě nezavděčí. O nové desce The Strokes Reality Awaits, jež vyšla v pátek, se obšírněji dočtete v jednom z příštích vydání Echa.

The Strokes: Reality Awaits, RCA Records, 42 min., vyšlo 24. 7. 2026.

Nevrlý v Jizerkách

Letos uplynulo přesně 50 let od prvního vydání Knihy o Jizerských horách přírodovědce, spisovatele a skauta Miloslava Nevrlého. Přestože napsal řadu dalších úspěšných titulů, právě toto dílo zaznamenalo největší ohlas. Kniha zůstala po celá desetiletí biblí všech milovníků těchto nejsevernějších českých hor. Nová publikace přináší úvodní kapitoly jednotlivých měsíců, tedy autorova osobní vyznání. Knihu začínající květnem, kdy se v Jizerských horách probouzí příroda, krásně ilustroval grafik a vydavatel Roman Karpaš. Sám Miloslav Nevrlý o svých měsíčních předmluvách s jistou dávkou nadsázky říká, že to byly jediné autorské texty v celé slavné Knize o Jizerských horách. Útlý svazek se bez problémů vejde do batohu a můžete s ním vyrazit do lesů.

Miroslav Nevrlý, Roman Karpaš: Rok v Jizerskách horách, Dům česko-německého porozumění, 96 str.

Kuj železo

V rozsáhlé fotografické pozůstalosti legendárního fotografa Josefa Sudka (1896–1976), jenž je většinou spojován s romantickým pohledem na svět, nalézáme i zcela odlišné polohy. Už od 20. let jeho snímky zachycovaly například železné dráty, sítě, kolejnice či popelnice, které autorovi sloužily jako ty nejjednodušší fotografické náměty. Sudek však i tato prostá témata vždy zpracovával s velkým citem pro světelnou atmosféru. Průmyslovému designu se během druhé světové války věnoval ve Zlíně sochař Vincenc Makovský (1900–1966), Sudkův přítel. I jeho tvorbu připomíná tato skromná, ale o to intenzivnější aktuální výstava.

Josef Sudek: Železo, ocel, stroj, Galerie Josefa Sudka, Praha, Úvoz 24, do 4. 10. 2026.