První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla spuštěna před čtrnácti lety. Seznamování on-line tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i ti, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav on-line seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem, emotivní texty v médiích a na sociálních sítích doslova překypují frustrací, rezignací a depresí. O tom, jak digitální technologie randění a vztahy proměnily, jsme hovořili s dlouholetými uživateli seznamovacích aplikací, copywriterkou Marií Padevětovou a provozním Jeronýmem Vnoučkem, psychoterapeutem Martinem Hajným a překladatelem Viktorem Janišem, který se tématem on-line seznamování v posledních týdnech intenzivně zabýval (ano, tématu by jistě slušelo výraznější zastoupení žen v debatě, kvůli souhře mnoha okolností se nám ho ale nepodařilo zajistit).

První otázka směřuje na Marii a Jeronýma. Jste dnes, po tom všem, co jste na aplikacích zažili, za jejich existenci vděční?

Padevětová: Našla jsem si tam přítele, takže jsem. Ale předcházelo tomu několik let velkého trápení, zároveň jsem tím získala hodně zkušeností, z nichž jsem se mohla poučit. Třeba pochopit, co ve vztahu nechci. A to je taky důležitá věc.

Stáhnout MP3

O čem jste byla poučena?

Padevětová: Třeba o tom, že lidé, kteří o vás mají skutečný zájem, do vztahu vkládají nějaké úsilí. A když vám někdo měsíce tvrdí, že se s vámi chce setkat, ale nikdy k tomu nedojde, tak pro vás asi není ten pravý. Naučila jsem se nesetrvávat v nějakých iluzích.

Nedávno vyvolal značnou pozornost dost ostře formulovaný text Anny Koucké na serveru Page Not Found. Autorka v něm vyjádřila znechucení z toho, co na aplikacích zažívá, a přesvědčení, že muži, s nimiž se přes aplikace setkává, za seznámení vlastně nestojí. Nejsou podle ní „kvalitní“. Odpovídá to aspoň částečně vaší zkušenosti?

Padevětová: Před pěti lety bych něco podobného asi napsala taky. Ale dnes mi ten text přijde nevyspělý a zahleděný do sebe. Nezohledňuje to, že když někoho hledám, musím pracovat i na sobě. Pouhé nadávky na druhou stranu jsou pro všechny neproduktivní, protože mužům neposkytují skutečnou zpětnou vazbu. Postupem let jsem také pochopila, že člověku může na tom druhém někdy vadit jedna malá věc, která ho třeba zbytečně odradí. I já jsem dřív byla schopná někoho odsoudit kvůli nějaké jednotlivosti třeba v profilu na aplikaci. Stačilo mi, když si kluk do profilu napsal, že má rád auta, abych ho nechtěla takzvaně swajpnout (termín pro vyjádření zájmu v aplikaci; je-li vzájemný, následuje propojení, tzv. match – pozn. red.), protože jsem byla přesvědčená, že si nemáme co říct.

Janiš: Nebo kdyby měl fotku s rybou.

Padevětová: To by mi asi vadilo i dneska (smích).

To je nějaká legenda, nebo je to skutečně tak, že uživatelky aplikací u mužů odrazují profilové fotky s rybou, a muži si je tam stejně pořád dávají?

Padevětová: Podle mé zkušenosti to není legenda, ale realita.

Jeronýme, měl jste někdy profilovou fotku s rybou?

Vnouček: Neměl. Jinak užívám dvě aplikace. Musím říct, že na Tinderu jen málo narážím na pro mě zajímavé ženy. Je to i designem aplikace, zmáčknutím prstu měníte fotky a je to, jako kdybyste si prohlížel katalog. Hodně žen se tam proto prezentuje především vizuálně a skoro nic o sobě nenapíšou, maximálně banality typu „baví mě psi, cestování a gin s tonikem“. Z toho se člověk nedozví vůbec nic. Ale na aplikaci Bumble, kde je rozhraní aplikace designované k tomu, aby o sobě člověk více napsal a strávil na profilu dotyčného více času, jsem třeba potkal hodně zajímavých lidí. Na Tinderu jsem za poslední dva měsíce měl jedno propojení, zatímco na Bumble jich byly desítky.

Víckrát jsem četl, že mužů je na seznamovacích aplikacích výrazně víc než žen. Zároveň se v tom prostředí chovají muži a ženy jiným způsobem, což může dost drasticky ovlivňovat jejich uživatelskou zkušenost.

Janiš: Je to tak, i když situace se může v různých zemích lišit. Nejhorší to je v Itálii, kde na aplikacích připadá na jednu ženu devět a půl muže, celosvětový průměr je osm na jednu. To je nevýhodné pro obě skupiny. U žen to vede k tomu, čemu se říká rozhodovací paralýza. Mají veliké množství nabídek, které jsou ale neuspokojivé. Muži totiž mají často sklon swajpovat masově. Zkoušet to na všechny strany je jejich evoluční strategie, kterou často uplatňují i v reálném životě. Oproti tomu žena si partnera pečlivě vybírá, může s ním potenciálně mít dítě a prožít po jeho boku celý život.

Navíc v situaci, kdy těch potenciálních partnerek je v aplikaci kvůli násobné převaze mužů málo, se muži takhle chovat vlastně musejí. Pokud si jich má všimnout aspoň někdo, je nutno swajpovat jako o život.

Janiš: Na různých fórech jsem četl výpovědi mužů, kteří potřebovali třeba tisíc swajpnutí na to, aby se dočkali jednoho propojení. Další překážka je, že po propojení byste si s tou ženou měli začatí vyměňovat zprávy. Jenomže ta žena má často tolik nabídek a propojení, že se k němu třeba ani nemusí dostat nebo je taková konverzace jen velmi stručná. Takže ten muž je sice propojen a jakoby „vyhrál“, protože medián propojení je u mužů nula za rok, ale teď si chce popovídat, avšak často neví, jak začít. Žena, kterou oslovuje, navíc může být už trochu znuděná nabídkami a konverzacemi, jež k ničemu nevedly. Z jejího profilu navíc třeba nevyčetl, o čem by se s ní bavit měl a o čem ne, což vede ke konverzaci, která je v něčem generická. Podle údajů firem provozujících aplikace vede jen 15 procent propojení k „hodnotné konverzaci“, tedy konverzaci delší než cca deset a patnáct vzájemně vyměněných zpráv. A nakonec i ti muži, které je možné považovat za atraktivní a swajpují jako o život, to dotáhnou tak na dvě rande do roka. Konkurence je strašně velká, může to být velice frustrující.

Když jsem v rámci přípravy na tuhle debatu mluvil s pár uživatelkami aplikací, slyšel jsem od nich, že se nezřídka setkávají s muži, kteří o sobě v informacích na profilu dost lžou, navíc k tomu přidají několik let starou fotku. To taky může být nějaká „strategie“: lživě na sebe v tom davu upozornit, vědět sice, že to praskne, ale doufat, že to pak uhrají silou osobnosti…

Padevětová: To je ta nejhorší možná strategie.

Martin má jako terapeut hodně mladých klientů. Poznává je v tom, co tady slyší?

Hajný: Můžu potvrdit, že ta frustrace je oboustranná. Muži i ženy jsou frustrovaní, často nešťastní, hlavně jsou sami a osamělí. A taky naštvaní – na tu aplikaci, na systém, na druhé pohlaví… U mladých mužů to často vede k pocitu, že je nikdo nechce, nikdo je neslyší, jsou neviditelní. Hodně žen zase získává pocit, že je sice chce skoro každý, ale ne způsobem, který se jim líbí; zájem o ně je často projevovaný nějakou nevhodně sexualizovanou formou nebo prostě nezrale a nešikovně. Je to nebezpečné, protože to může vést ke generalizujícím odsudkům. U mužů k tomu, že ženy jsou privilegované a povrchní. U žen k tomu, že všichni muži jsou potroublí, neohrabaní, nevyspělí a neempatičtí.

Co se člověku, který propadl takové totální skepsi, dá poradit?

Padevětová: Aby si tu aplikaci smazal.

Janiš: Lidé mladších generací mají daleko menší zkušenost se seznamováním v barech, klubech a podobně, šedesát procent z nich se seznamuje výhradně přes aplikace. To je problém, protože ti lidé nejsou v reálném světě společensky otrkaní a taky nejsou připraveni na to, že mohou být hromadně odmítnuti.

Ta statistika, podle níž se šedesát procent mladších lidí seznamuje výhradně přes aplikace, odpovídá tomu, co mezi vrstevníky vidíte, Marie a Jeronýme?

Vnouček: U lidí z generace Z, mladších než já, to tak asi bude. Sám jsem se dřív seznamoval bez aplikací.

Hajný: Všechno nasvědčuje tomu, že komunitní uspořádání společnosti se přesouvá k individualizovanému, že mladí lidé tráví čím dál víc času sami.

Padevětová: Mladší generaci v tomhle určitě postihl covid a izolace, kdy byli přinuceni žít osamoceni. Proto jsou dnes třeba stydlivější anebo vztahy ani navazovat nechtějí.

Janiš: Nejvíc uživatelů aplikací patří do kategorie 18 až 34 let. Mezi osmnácti a pětadvaceti mají studenti velkou šanci seznámit se na vysoké škole. Tam mají šanci potkat velké množství lidí opačného pohlaví, kteří mají podobný status, jsou jaksi vyfiltrovaní. Potom je to už těžší. Seznamovat se můžete především v práci, což dnes může být do jisté míry problematické, anebo prostřednictvím rodinných sítí či přes kamarády.

Dochází k tomu, že snaha seznámit se v reálném světě začíná být vnímána jako podivná, třeba i obtěžující?

Padevětová: Když mě někdo osloví v baru v pozdních hodinách, nikdo neví, co z toho vzejde. V mém životě z toho nikdy nebylo nic trvalejšího, nebo bylo, ale nefungovalo to. Seznamovat se v reálném životě mi šlo ještě na střední škole, po nástupu na vysokou to začalo být těžší, a proto jsem začala používat aplikace se záměrem najít si někoho, kdo by přesně odpovídal nějakému obrázku, který jsem si vytvořila. Z mého dnešního pohledu byl dost ořezaný. Později mě to dost omezovalo – rozhodně ne to, že bych měla extra vysoké nároky, ale to, že jsem hledala přesně definovanou postavu.

Je i empiricky potvrzeno, že světy mladých mužů a žen se dnes jeden druhému dost vzdalují, projevuje se to i v názorech na politiku. V souvislosti s tím se často píše i o takzvané manosféře, což je svět velmi siláckých mužských influencerů s často extrémními, misogynními názory. Myslíte, že vliv těchhle lidí je skutečně tak velký?

Hajný: V práci s klienty se s ním setkávám, stejně jako se zesilováním toho trendu nejen na sociálních sítích, ale také na různých fórech. Nevím, jestli to vždycky souvisí se seznamováním. Pocit nějakého odmítání, třeba nejen ženami při seznamování, může vést k hledání nepřítele, ke snaze proměnit pocit studu a pocit, že jsem nedostatečný, v přesvědčení, že ženy jsou horší než my. Řekl jsem to strašně zjednodušeně. Zároveň se do takových on-line komunit dnes dostávají mladí kluci, kteří se ještě nepokusili seznámit s nějakou ženou, a nezažili proto ani odmítnutí. Ale i tak tam vstřebají tyhle pocity.

A kvůli tomu dopředu čekají to nejhorší, může to pak podle toho dopadnout.

Janiš: Manosféra je zajímavý fenomén, zároveň je to takový moderní strašák, který posiluje strachy, jež jsme měli už předtím, než se objevil. Pro Česko nám k němu chybí data. V anglosaském světě je oproti tomu jasné, o čem je řeč, třeba na sociální síti Reddit existuje takto zaměřené diskusní fórum Red Pill. U nás může docházet k přebírání cizích vzorů, ale není tu komunita „redpillerů“, není tu nějaké on-line centrum, o němž by se dalo říct: Ano, tady se soustředí typičtí reprezentanti manosféry a tohle je český Andrew Tate (americký influencer, jedna z nejvýraznějších tváří manosféry – pozn. red.). I tak ale platí, že ty nůžky mezi muži a ženami se v mladší generaci rozevírají opravdu výrazně. Zatímco ženy – také díky tomu, že studují, a žijí proto ve větších městech – jsou víc doleva nebo progresivněji naladěné, mají muži tendenci tíhnout k pravici, jak moc, je otázka; u nás to navíc komplikuje dělicí linie systém versus antisystém. Souvisí to i s tím, že muži poprvé v dějinách ztratili dříve samozřejmou roli chlebodárce. Z vysokých škol odchází o dost víc absolventek než absolventů, dnes je ten poměr šest ku čtyřem. Kdyby si každá vysokoškolačka chtěla najít partnera na stejné úrovni formálního vzdělání, bude třetina z nich neúspěšná. Zároveň pokračuje deindustrializace, spousta míst v průmyslu, třeba i dobře placených, se přesouvá do ciziny. Část mužů tím přichází o uplatnění a třeba i o sebeúctu. Nedostali se na školu, nesehnali slušně placenou práci, bydlí u maminky nebo ve spolubydlení. Přitom v anglosaském světě nejčastější požadavky žen na muže jsou, aby měli vlastní bydlení a auto. Manosféra je podle mě jedním z projevů krize identity dnešních mužů. Myslím, že většina mužů v očích žen nechce být za obtěžující slizouny. Zároveň žijí v situaci, kdy to, co je a co není obtěžování, definuje výhradně žena.

Zase se zeptám Marie a Jeronýma, jestli i podle jejich zkušenosti se dnes muži a ženy jeden druhému vzdalují, třeba i názorově. A jestli by pro ně nějaká výraznější názorová neshoda v partnerství představovala problém.

Padevětová: Ještě k tomu, co říkal Viktor. Myslím, že hranice mezi tím, co je a co není v reálném světě obtěžující, je většinou docela zřetelná. Pokud nějaký muž ženu slušně osloví a slušně ji požádá o telefonní číslo, nebývá to problém. Hodně mužů ale má potíž s tím, že tu hranici neodhadnou, i když jasná opravdu je. Jako kdyby nevěděli, že je dobré na ženu nesahat hned potom, co ji oslovili, a podobně. Jinak tu zvětšující se vzdálenost mezi muži a ženami pociťuji a dřív jsem ji pociťovala ještě víc. Od svých vysokoškolských let jsem se ale dost umírnila. Dřív by pro mě byl velký problém, kdyby můj potenciální partner třeba volil jinak nebo měl hodně odlišné názory. Pořád v tom ohledu nějaké hranice mám, jsem už ale o dost shovívavější. Při seznamování obecně člověk musí být shovívavý, neodsuzovat druhého za každou věc, kterou řekne.

Vnouček: Nezažil jsem žádný problém, když jsem nějakou ženu oslovil na veřejnosti. V nejhorším jsem byl zdvořile odmítnut a necítil se pak špatně, byl jsem rád, že jsem našel odvahu to zkusit. A myslím, že aplikace nenahradí osobní setkání, kdy člověka vidíte, slyšíte, cítíte. Jinak osobně nějaký velký rozkol mezi muži a ženami nepociťuji, taky jsem vysokoškolák, s ženami často mluvím, hodně jich mám v okruhu přátel, asi moc nepřekračuji hranice nějaké svojí bubliny. Ani nevím, jestli nějakého redpillera vůbec znám, možná mezi spolužáky ze základní školy.

Existuje nějaká obdoba manosféry i na ženské straně? Ne nutně rovnocenná v té extrémnosti nebo vlivu, ale podobná té totální, mírně řečeno, skepsi vůči opačnému pohlaví?

Hajný: Ten kontroverzní článek mimo jiné ukázal, že podobná skupina existuje. Nevím, jestli je takhle institucionalizovaná, jestli se její příslušnice sdružují na nějakých fórech a podobně. Jen jsem zaregistroval, že se něco podobného děje v Koreji.

Janiš: Ondřeje bych se zeptal, kdy naposledy navštívil facebookovou skupinu Everyday Patriarchy Bullshit.

Já ani nevím, jestli jsem tam vůbec někdy byl. Taky tady vystupuji z pozice nevědomého starého muže, který by se rád něco dozvěděl o fungování světa těch mladších, o němž nemá ani ponětí. Se seznamovacími aplikacemi toho už asi moc nezažiju.

Janiš: Připadá mi, že mluvit na veřejnosti o mužské toxicitě je o. k. a salonfähig, člověk kvůli tomu není vystaven ostrakizaci, vymezovat se proti mužům nebo náckům člověku nepřinese hrozbu sankce. Veřejně vedený rozhovor o ženské toxicitě jsem ale ani neslyšel, ani nezažil. Myslím si ale, že misandrie mezi některými ženami v posledních letech sílí. Jistě je možné v reakci na tohle tvrzení poukazovat na to, že manosféra je horší. Na to bych ale odpověděl otázkou: Kdo představuje českou manosféru?

Padevětová: Smíchat v jednom přirovnání muže a nácky mi nepřijde úplně šťastné. A když jsme se opět dotkli toho článku, tak jeho autorka byla za text ostře kritizována, nesouhlasilo s ním i hodně žen, vadily jim generalizace a vyostřené soudy. Ale je to tak, ženy a muži se navzájem vzdalují, je to tím, že se neposlouchají, v tom je kámen úrazu. Primární účel skupiny Everyday Patriarchy Bullshit je podle mě zábava a taky snaha upozornit na problémy. Proto se taky píšou články jako tento. Protože lidé jsou s něčím nespokojení. Ale chybí v nich ochota říct: Pojďme o tom mluvit, zkusit s tím něco udělat.

Bavíme se tu o manosféře a facebookových skupinách, to znamená, že jsme lidé aspoň jakžtakž zorientovaní v mediálním světě, který nás zajímá. Jak moc typická ale vrstva takových lidí je? Třeba existuje významná skupina lidí, která podobné problémy jako my tady zdaleka tolik neřeší.

Hajný: Asi tady reprezentujeme pražskou bublinu. Ale já v ní funguji i v rámci své praxe, moji klienti jsou si v tomhle ohledu podobní. Myslím si ale, že i lidé z jiných skupin tyhle věci prožívají podobně, byť třeba ne tolik na vědomé úrovni, bez znalosti terminologie a odkazů na nějaká zahraniční fóra.

Seznamovací aplikace jsou provozovány firmami, jež mají své komerční zájmy. Z jejich pohledu může být jen těžko ideálním uživatelem člověk, který se do aplikace přihlásí, někoho s její pomocí najde, je s tou volbou spokojený, a proto už aplikaci nebude nikdy potřebovat. Nevyvíjí samo prostředí těch aplikací na člověka tlak, který mu brání najít, co potřebuje?

Janiš: Devadesát osm procent platících zákazníků Tinderu tvoří muži. Jsou mnoha způsoby pobízeni k tomu, aby platili dál. Když třeba aplikaci delší dobu nepoužíváte, najednou vám ohlásí, že pro vás našla propojení. A mnohdy se pak ukáže, že za tím zájmem nebyla reálná osoba, ale bot. Na jednu stranu ta aplikace musí být užitečná, jinak by na ni lidé nechodili a už vůbec by za ni neplatili. Jedna moje kamarádka byla na Tinderu jenom jeden týden a dnes je díky tomu šťastně vdaná. Zároveň existují propracované strategie, jak na aplikacích udržet především muže, i když je jejich zákaznická zkušenost velice nepříjemná.

Hajný: Podle jedné mediálně psychologické teorie, kterou mi potvrzují i klienti, není na aplikacích mnoho lidí primárně kvůli seznamování. Plní pro ně řadu dalších funkcí, aniž by si to třeba plně uvědomovali.

Janiš: Další moje kamarádka mi říkala, že si tam chodí především potvrdit svou sebehodnotu.

Hajný: Totéž dělají i muži. Mluví se také o tom, že touha je projevem nějakého deficitu. Něco mi chybí. Někdo mi chybí. Tak ho hledám a třeba i najdu, nějakou dobu jsem spokojený. Ale pak se touha zase probouzí a aplikace se nabízí s pomocí k dalšímu hledání, nabízí zdánlivě až neomezený okruh dalších partnerů. Vytváří se tak začarovaný kruh.

Z toho mála, co o aplikacích vím, jsem pochopil, že nějakým způsobem člověka tlačí k tomu, aby definoval svého ideálního partnera. Aby ho pro sebe docela detailně popsal. Marie taky naznačovala, že něčím podobným prošla. To ale v horších případech může vést k trochu účetnickému pohledu na partnerský život. K tomu, že skutečného člověka průběžně porovnává s nějakou předem definovanou představou, aniž by se příliš zajímal o toho člověka, který před ním skutečně sedí. Lidská zkušenost ale učí, že člověk úplně vždycky nemusí vědět, co přesně potřebuje. Může se v tom ohledu i docela zásadně mýlit. Existuje jistě dost šťastných párů, v nichž se dali dohromady lidé, kteří měli k naplnění představ partnerského ideálu svých protějšků daleko.

Janiš: Nevýhoda Tinderu je, že si tam lidé vybírají především podle fotky. Ale v reálném životě si třeba ženy nevybírají primárně podle vzhledu. Ze všech socioevolučních pouček vyplývá, že ženy si vybírají partnera, který je zaprvé laskavý, protože je pak velká pravděpodobnost, že bude laskavý i k jejím dětem. Zadruhé inteligentního, od nějž se dá čekat, že bude umět vyřešit reálné problémy. O inteligenci leccos napoví i smysl pro humor, navíc s lidmi, kteří ho mají, se dobře žije. A zatřetí by měl mít nějaké zdroje a být ochoten se o ně podělit, nebo aspoň budit dojem, že jednou nějaké zdroje bude mít, protože v okamžiku, kdy žena má děti, je zranitelnější a je na něj ve větší míře odkázaná. V době, kdy se ženy ekonomicky emancipovaly, ten materiální ohled není tak důležitý. Pořád ale platí – ve statistice, ne v individuálních preferencích každého jednotlivce –, že muži hledají ženu v plodném věku, která je milá. Těch požadavků nemají moc. Kdežto představa žen je o dost podrobnější. To znamená, že partner z právnické firmy si klidně může vzít učitelku z mateřské školy a nevidí v tom problém. Žena, která v té právní firmě pracuje, ale bude spíš hledat někoho postaveného výš, než je sama, dejme tomu šéfa hedgeového fondu, nebo se spokojí aspoň s kolegou právníkem.

Zároveň člověk často čte i slyší, že potíž se vztahy, v nichž žena je ekonomicky nebo statusově silnější z partnerů, mají častěji muži. Obtížně snášejí to, že se ocitli v pozici, která je v nějakém ohledu slabší. Vnímal Jeroným, že od něj ženy, které na aplikacích potkal, chtějí právě tohle?

Vnouček: Přímo jsme o tom nemluvili, ale chodily se mnou ven, tak ve mně asi nějaký potenciál viděly. A když jsem chodil se ženou, která vydělávala daleko víc než já, bylo nám to oběma úplně jedno.

Ekonomická situace partnera asi nemusí hrát velkou roli v situaci, když někdo nehledá člověka, s nímž stráví zbytek života.

Janiš: Podle mých jistě velmi omezených pozorování se zdá, že muži častěji hledají především sex, kdežto ženy přece chtějí taky nějaký vztah.

Padevětová: Určitě to není pravidlo. Já jsem sice aplikace používala na hledání dlouhodobého partnera, možná to mezi ženami může lehce převažovat, ale obecně to rozhodně neplatí. Navíc do profilu si teď už můžete napsat, co přesně hledáte, což je dobře. Horší je, když o tom někdo lže. Co se týče ekonomické stránky věci, souhlasím s Jeronýmem. Nemám pocit, že na ní tolik záleží, i když cítím, že bych asi nechtěla kluka, který se jen válí doma. Snažím se být sebevědomá žena, která je schopná vydělat si sama a nemusí se na partnera tolik spoléhat.

Mluvili jsme tady o touze, o tom, jak si lidé partnera představují a jaká očekávání s ním spojují. Ale touha není jenom takhle artikulovaná a racionalizovaná. Taky má nějakou nevyjadřovanou a nevědomou složku, která se může upínat k jiným kvalitám, než jsou ty, které před světem i před sebou popisujeme. Člověk nemusí vědět, co chce.

Hajný: Ale může to zjišťovat. A neznamená to, že jen jedna z těch cest je ta správná. Pokud najdu někoho, kdo odpovídá těm mým nevědomým fantaziím o muži a ženě, a navzájem si sedneme, zapadneme do nějaké společné fantazie o vztahu, neznamená to, že spolu budeme šťastní. Taky to může být příšerné. Ale je dobré o sobě vědět, kam mě to třeba podvědomě táhne. Triviální příklad. Žena, kterou přitahují „bad boys“, je už na desátém rande s někým, kdo jí v něčem připadá přitažlivý, ale zároveň jí na něm něco velmi nesedí, by se asi měla ptát, proč to vždycky dopadá takhle.

Padevětová: Je důležité u sebe tyhle vzorce rozpoznat. Říct si, co je pro mě ve skutečnosti dobré. Vědět, že mám nějaké touhy, přitahuje mě určitý typ lidí. Ale být si vědomá i toho, že mi to ubližuje. Což jsem se naučila mimo ty aplikace a pak se snažila to uplatnit i v nich.

A optimistickým konstatováním, že je přece jen možné se něco naučit, bychom naši debatu mohli uzavřít.