Po Filipu Turkovi a Petru Macinkovi to vypadá, že si média našla dalšího vládního politika, jemuž jdou po krku. Opět je to zástupce Motoristů sobě – tentokrát Oto Klempíř. A pozornost, která je na něj upřená, se jeví být v solidním nepoměru vůči základním faktům – že jde o ministra kultury, který oproti většině vládních kolegů zpravidla nikoho moc nezajímá, a ještě je reprezentantem nejmenší koaliční strany. Protože se kolem pořádání kulturních akcí sám roky pohybuji, můžu s klidným svědomím říct, že ministrovi v tomto resortu většinou stačí mít dostatek sociální inteligence a obrazit skoro každý večer jednu vernisáž a divadlo.

Samozřejmě to má svoje specifika, do nichž patří dostatek oněch „soft“ společenských dovedností a smíření s tím, že po večerech nebudete doma. Což v kombinaci s prací ve vládě Andreje Babiše, který je typický skřivan a rád se schází brzy ráno, není žádný med. Ale pořád je to resort, kde se nečekají zázraky, lidé v branži jsou zvyklí, že kultura politiky zvlášť nezajímá, tabulkové platy se v ní zvyšují zpravidla, až když se zvýší všem ostatním, a k tomu je tady hromada příležitostí budovat si pozitivní PR. O čemž si třeba ministři financí, zdravotnictví nebo dopravy mohou jen nechat zdát.

Divadla jsou sice plná extrovertů, kteří proti vám veřejně vystoupí snáz než 99 procent národa, kultura v České republice ale není španělská vesnice ani raketová věda. Je to celkem malý píseček, kde se lidé mezi sebou dost dobře znají na to, abyste jako ministr věděl, s kým, případně jak má smysl se bavit, kdo se chce dohodnout a kdo je typický potížista. Je to svět, v němž – naštěstí pro vás – zpravidla nejde o život, ale o symboly a umění – s prominutím – lakovat fasádu.

Například bývalý ministr kultury Martin Baxa z ODS podobně jako celá vláda Petra Fialy sekal hrubé chyby. Způsob, jakým na poslední chvíli nechal zvýšit koncesionářské poplatky za veřejnoprávní média s některými vyslovenými pastmi, jako byly poplatky pro velké firmy či povinnost platit i za mobilní telefon, si přímo říkal o brzký povolební problém. Stejně tak zvýšení platů v kultuře, které Baxa předjednal tak, že smetanu „neslízl“ on, ale až jeho nástupce Klempíř.

Od Baxy přitom lidé v branži měli jistá očekávání, protože to v kontextu dosavadní skoro dvacítky ministrů kultury nebyl politik třetí kategorie – bývalý dlouholetý plzeňský primátor, náměstek hejtmana, místopředseda ODS. Když se k tomu na jednom z kongresů strany Baxa před kamerami představil jako „ten chlap s motýlkem“, dalo se mluvit o solidním politickém nadstandardu pro práci v resortu, kde by většinu tváří zvládla zastínit šála někdejšího sociálnědemokratického ministra Pavla Dostála.

Právě od nejdéle sloužícího polistopadového ministra kultury Dostála, kterého respektovali Havel i Klaus a tehdejší šéf Miloš Zeman propadl jeho bohémskému charismatu během společných kampaní v Moravskoslezském kraji, se tradovalo, že základem úspěchu na této pozici je trpělivě – až jako mezek – obrážet kulturní instituce. Zvlášť ty, kde vás začnou pomlouvat.

Když u toho dotyčný nepůsobí trapně (jako někdejší ministryně za TOP 09 Alena Hanáková) nebo arogantně (jako její předchůdce ze STAN Jiří Besser), dá se tím dost vylepšit dojem. Jako v případě zmíněného Baxy, o němž jste v muzeích často slyšeli něco ve smyslu: „Vlastně nic pořádně nedotáhl, ale aspoň se tu ukázal a s každým mluvil.“

I tohle málo je však zatím disciplína, v níž Baxův nástupce Klempíř selhává. Boj za veřejnoprávní média, která před jmenováním do své pozice označoval za „grál“, odpískal tak snadno a rychle, že se i někteří jeho vládní kolegové divili, proč s tématem zachování koncesionářských poplatků do voleb vůbec chodil.

Pro šéfa ANO Babiše, který samozřejmě chce, aby bylo po jeho, ale zároveň se v týmu rád obklopuje lidmi, kteří se umí za svou věc postavit, to byla zpráva, že to Klempíř má „na salámu“. A pro širokou kulturní obec po Klempířově až nadstandardně aktivní spolupráci s StB další ze symbolů ministrovy morální ohebnosti.

Klempíř už si stihl vytvořit image toho, který k pozvánkám do nepříjemných diskusí přistupuje jako slon v porcelánu a jezdí jen tam, kde to je „na pohodu“. Když může jednat z pozice síly, jako bylo čtvrteční odvolání svého předchůdce Baxy ze správní rady Pražského jara, prezentuje se sebevědomě: „Pan Martin Baxa mě v poslední době dost řeší. Tak jsem ho vyřešil.“

Před obtížnějšími debatami ale uhýbá. Podobně jako v případě loňského oznámení o volební kandidatuře za Motoristy, které se jeho tehdejší přátelé z J.A.R. dozvěděli po 35 letech společného vystupování z tiskové zprávy. Samozřejmě lze namítat, že Klempíře by nejspíš čekal vyhazov z kapely, i kdyby se pokusil věc řešit předem. Ale jestli existovalo aspoň procento šance udržet kapelu pohromadě, Klempíř ho spolehlivě zazdil.

Pro média i kulturní obec je tak vděčným cílem. A pokud si nezačne hledat spojence či výrazně nezapracuje na vládním návrhu financování veřejnoprávních médií, je otázkou, jak dlouho budou mít jeho koaliční partneři v ANO trpělivost s tím, že se jim co chvíli v divadlech, muzeích nebo galeriích proti Klempířovi někdo bouří. Stávkující umělci samozřejmě žádnou vládu nepálí jako třeba lékaři. Naopak, na vysmívání se kulturní scéně lze oslovit i dost velkou část publika – stejně jako to dělal Miloš Zeman, když v době covidu říkal, že „umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“. Ale pořád platí, že ministr kultury je ve vládě od toho, aby bojoval spíš za ni než proti ní.