Některým věcem zřejmě nelze zabránit, například tomu, aby se ujala a byla takříkajíc kanonizována story o „politickém nátlaku“ na Fakultu humanitních studií UK. O případu jsme psali; šlo o to, že fakulta zrušila kurz úvodu do klimatické krize, kde byla jako příklad podmínky absolvování uvedena prezentace „sabotáž toku fosilních energií“. To si vzal veřejně na mušku ministr Macinka, ale prokazatelně až týden poté, co fakulta sylabus kurzu změnila a vyučujícího doktoranda odvolala. Teoreticky je jistě možné, že někdo začal s vykonáváním tlaku již dřív a v zákulisí. Ale neví se to. Přesto domněnka přetrvává.

Jak obtížné je věc uchopit, to bylo možné sledovat, když ji podcaster Čestmír Strakatý připomněl – v podobě nátlaku jako jasné věci – v rozhovoru se známým biochemikem Janem Konvalinkou. „Kdybych měl do toho co mluvit, tak bych rozhodně neustoupil jakémukoli politickému tlaku na změnu předmětu, i kdybych si o tom předmětu myslel, co chci,“ začal. Ovšem pokračoval: „Když jsem si četl ten sylabus, tak mě to taky trochu nadzvedlo, nacvičovat se studenty diverzní akce – to tam fakt bylo napsané. Takže někdo si toho měl všimnout už předtím. Když si toho nevšimli předtím, tak měli politiky poslat do háje. Ale to, že to zmizelo, je asi teda nakonec dobře.“

Jsme naučeni střežit akademickou svobodu. To je pochopitelné. Normalizace, nechceme skončit jako na Slovensku a v Orbánově Maďarsku atd. – ty myšlenkové kolejnice jsou známé. Ale víme, k čemu ta akademická svoboda je? Anebo by se to dalo říct takhle: Proč jsme ochotni snadno uvěřit, že politik vyvíjel nátlak na univerzitu, ale ne, že univerzita z vlastní iniciativy začala řešit kurz, který zjevně neodpovídá akademickým nárokům?

Počátkem června vzbudila pozornost zpráva o stavu studia humanitních a společenských věd, kterou si rektoři Washington University v St. Louis a Vanderbilt University objednali od skupiny eminentních liberálních učenců (je mezi nimi třeba čtenářům Echa známý antropolog Joseph Henrich). Motivovalo je „znepokojení z dramatického rozpadu podpory humanitních a sociálních věd mezi studenty, rodiči a vládními činiteli a setrvalý proud stížností na úpadek standardů v těchto oborech“.

Autoři hned zkraje uvádějí, že hlavní důvod spatřují v politizaci těch oborů. Tím ale nemají na mysli absenci „viewpoint diversity“, tedy zjednodušeně řečeno známé stížnosti na to, jak málo je na univerzitách pravičáků. Problém je epistemologický – prosazuje se „nové pojetí vědecké činnosti jako formy politické aktivity, která se částečně řídí mimoakademickými standardy“. Jde o „formu politizace, při níž je vědecká činnost považována za podřízenou politickým (sociálním či morálním) cílům, které přesahují rámec rozvoje poznání a porozumění, nebo za nástroj sloužící těmto cílům“. Chtějí „proměnit humanitní vědy v nástroj sociální spravedlnosti nebo odstranění zhoubných společenských hierarchií“.

Pak jdou dál a kořen té proměny spatřují ve filozofickém relativismu, což vzbudilo kritickou diskusi – například podle Zdeňka Konopáska z Centra teoretických studií je zpráva „nástrojem analytických filozofů, jak se vypořádat s myšlenkovými proudy, kterým nerozumí“. My si zde ale všimneme pasáže, kde autoři varují před zbrklými zásahy (rozuměj univerzitních administrátorů; zásahy politiků vůbec nepřipouštějí). Rozhodování o tom, co a jak učit, musí vycházet od vědců samotných. Ale pokračují: „Naše komise existuje pouze proto, že i tento základní princip má své meze. Pokud se katedra astronomie promění v katedru astrologie, bude v určitém okamžiku logické, aby proti tomu vedení vzneslo námitky.“ A pokud v astrologii zdegeneruje celý obor astronomie, takže si administrátoři nemohou vyžádat názory expertů z jiných škol, jak je obvyklé, budou muset požádat o radu „menšinové hlasy z oboru a z blízkých oborů s lepšími standardy“.

U kurzu, který byl zjevnou indoktrinací k aktivismu (zadání práce znělo „A čo teda môžeme robiť?“), jako by byl problém až v bodě, kdy dospěje k nacvičování terorismu. Ale kdo je tedy povolaný si všimnout, když se astronomie změní v astrologii?