V roce 628 odvěké nepřátelství mezi Římany a Peršany dosáhlo svého vrcholu, když skončila nejdelší a nejkrvavější válka mezi těmito prastarými říšemi. Peršané došli až k branám Konstantinopole, jen aby je císař Heraklius zatlačil k jejich hlavnímu městu Ktésifónu a donutil ke kapitulaci. Dvacet šest let trvající konflikt obě impéria finančně, lidsky i materiálně naprosto vyčerpal. Když se jen o pár let později z Arabského poloostrova vyřítily kmeny poháněné novou vírou, islámem, konec byl rychlý. Ktésifón padl v roce 637. Římská, respektive Byzantská říše se udržela, ale přišla o rozsáhlá území. Nyní znovu velká západní mocnost útočí na Peršany a Arabským poloostrovem se mezitím prohánějí fanatičtí bojovníci, i když místo koní a velbloudů používají oblíbené Toyoty Hilux a Land Cruiser.

Paralela samozřejmě v mnohém pokulhává. Hlavně protože Húsiové, kteří v bleskové ofenzivě obsadili pobřeží Jemenu, a získali tak kontrolu nad průlivem Mandeb, klíčovým pro jižní přístup do Rudého moře, jsou spojenci Íránu. A neútočí přímo na Spojené státy, jen na jejich spojence – Saúdskou Arábii. Na druhou stranu Byzantinci i Peršané měli arabské spojence, takže přirovnání stále funguje.

Že Húsiové nebudou zrovna nejsympatičtější sebranka, vyplývá již z jejich sloganu: „Bůh je veliký, smrt Americe, smrt Izraeli, prokletí Židům, vítězství pro islám.“ Toto náboženské hnutí vzniklo v 90. letech v Jemenu. V roce 1992 klerici v severojemenské provincii Sa’ada založili organizaci Věřící mládež, jež měla podporovat revival tamější verze šíitského islámu. V roce 1999 do organizace vstoupil a následně ji převzal politik a náboženský vůdce Husajn al-Húsí. Ten obdivoval Írán a zesnulého nejvyššího vůdce Rúholláha Chomejního považoval za svůj vzor. Věřící mládež přetransformoval ze spíše edukačního hnutí na vojenskou organizaci. Stoupence získával hlavně mezi zajdovci, šíitskými kmeny severního Jemenu, které oblasti vládly po tisíc let, než v roce 1962 přišly o moc a stále se s tím nesmířily. Také se obávaly růstu sunnitské verze islámu. Ostatní čelní pozice v hnutí obsadili členové rodiny Husajna al-Húsího, proto se mu začalo říkat Húsiové. Oficiálně později přijali název Ansar Alláh, tedy Boží pomocníci.

V roce 2004 mezi Húsii a centrální vládou vypukla válka, Husajn byl zabit, lídrem se stal jeho bratr Abdalmalik. Zpočátku bylo povstání Húsiů omezeno na provincii Sa’ada, když ale v roce 2011 vypuklo arabské jaro, jež v Jemenu vyústilo ve svržení prezidenta Sáliha, v chaos a občanskou válku, Húsiové toho využili. V roce 2014 obsadili hlavní město Saná a ovládli nejlidnatější oblasti Jemenu.

Ukázali také, že jsou mimořádně houževnatí. V březnu 2015 Saúdská Arábie zahájila intervenci proti Húsiům, hlavně protože se obávala vzrůstajícího vlivu Íránu. Zavedla také blokádu, jež rozhodně tíživé situaci nepomohla. Konflikt se proměnil v krvavý pat, kdy saúdské bombardování nedokázalo Húsie zlomit. V červenci 2022 uzavřeli příměří.

Húsiové znovu o sobě světu dali vědět po masakru ze 7. října, kdy kvůli údajné solidaritě s Gazou začali pálit na Izrael a útočit na lodě v Rudém moři. Izrael palbu opětoval, v srpnu 2025 se mu podařilo zasáhnout jednání húsijské vlády, zemřelo 13 lidí, včetně premiéra. Američané zase Húsie bombardovali v březnu a květnu 2025. I když tyto údery Húsie oslabily, jejich postavení v Jemenu to nijak neohrozilo. Možná ale přece jenom to k něčemu bylo, po zahájení izraelsko-americké války s Íránem byli podivuhodně potichu.

Saúdské ponížení

To se změnilo před pár týdny, 13. července Saúdové bombardovali letiště v Saná, aby tam zabránili přistát íránskému letadlu, jež vezlo zpátky húsijskou delegaci z pohřbu íránského vůdce Alího Chámeneího. Na palubě zřejmě byli také poradci z řad Islámských revolučních gard a vojenský materiál, což bylo porušení sankcí. Húsiové to využili jako záminku k obnovení bojů se Saúdy. Při následné ofenzivě obsadili celé jemenské pobřeží Rudého moře a blízké ostrovy a ostřelovali saúdská města, včetně Rijádu.

Pro Saúdy jde o obzvláště ponižující sérii katastrof. Ropné království se snaží prezentovat jako jedna z hlavních sil v regionu. Vydává asi 6,5 procenta HDP na obranu, v absolutních číslech přes 83 miliardy dolarů, což jsou osmé největší výdaje na armádu na světě. Kupuje si za ně drahé a technologicky pokročilé americké vybavení.

Svoji pozici se Saúdové pokusili ještě posílit uzavřením takzvaného paktu z Mekky letos v srpnu. Jedná se o obranné spojenectví mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem, inspirací jim bylo NATO a jeho článek 5 o kolektivní obraně. „Jakýkoli ozbrojený útok proti kterémukoli z těchto tří států bude považován za útok proti všem,“ hlásalo oznámení o uzavření dohody.

Húsiové toto všechno zpochybnili. Technologicky vyspělé saúdské ozbrojené síly se nebyly schopné vypořádat s ozbrojenci, jejichž hlavní zbraní je kulomet připevněný na korbě zmíněných toyot. I když, abychom byli spravedliví, Húsiové se ukázali být schopnými konstruktéry raket. Nejspíše jim v tom radili Íránci, ale víme, že to konzultovali i s umělou inteligencí Claude.

Turecko a Pákistán se odmítly k útokům na Húsie přidat, čímž okamžitě zpochybnily užitečnost paktu z Mekky. Vojensky podpořit Saúdy odmítl rovněž americký prezident Donald Trump, přes osobní naléhání korunního prince Muhammada bin Salmána, který zemi de facto vládne.

Z amerického hlediska to dává smysl. Washington má plné ruce práce s Íránem, teoreticky by se Saúdská Arábie měla se svým drahým vybavením s Húsii vypořádat sama. Navíc Húsiové zatím dodržují s Amerikou uzavřené příměří a neútočí na její lodě.

Již tak špatnou náladu v Rijádu musel ještě zhoršit zásah ropovodu ústícího do Rudého moře, jenž představuje hlavní alternativu k exportu saúdské ropy k momentálně Íránci uzavřenému Hormuzskému průlivu. I když za to nemohli Húsiové, ale Íránem podporované irácké milice.

To nasvědčuje, že spolu s húsijskou ofenzivou je dění posledních týdnů nejspíše aspoň částečně řízené z Teheránu. Cílem je přerušit alternativní trasu pro saúdskou ropu a znejistit trhy.

Což souvisí s děním na druhé straně Arabského poloostrova. Tam stále probíhá dvojí blokáda, kdy Íránci uzavřeli Hormuzský průliv a Američané zase blokují íránské přístavy. USA chtějí položit Írán na kolena zadušením jeho ekonomiky, Teherán doufá, že zvýšená cena ropy vyvolá celosvětový ekonomický otřes a tím donutí Američany ustoupit. A momentálně se zdá, že Spojené státy vyhrávají. Daří se jim přes Hormuz dostávat zhruba 6,5 až 10 milionů barelů ropy denně – záleží, jestli věříte společnosti Kpler, specializující se na analýzu námořní dopravy, či americké armádě. Připočítejme k tomu množství obcházející Hormuz skrze záložní emirátské a saúdské ropovody. Před útokem na saúdský ropovod se tak dařilo dostávat z regionu 15 až 16 milionů barelů denně, před válkou to bylo asi 20 milionů barelů.

Saúdové navíc tvrdí, že se jim již podařilo částečně postižený ropovod opravit a v následujících týdnech by v něm měli navyšovat kapacitu. Pouštní království také hlásí, že v září vyvezlo nejvíce ropy od začátku války. Amín an-Násir, šéf státní petrolejářské firmy Saudi Aramco, tvrdí, že narušené dodávky ropy dokáže obnovit během dnů.

Pokud Írán tuto ekonomickou válku o ropu prohrává, potřebuje ji narušit nějak jinak, což je role Húsiů.

Čekání na volby

Minulý týden proběhlo Valné shromáždění OSN. Šířily se naděje, že by tam mohlo dojít k průlomu ve vyjednávání mezi USA a Íránem. Teherán tvrdil, že může otevřít Hormuz během sedmi dnů, pokud budou splněny určité podmínky. Trump typicky lavíroval mezi výhrůžkami o naprostém zničení a vykreslováním zářné budoucnosti, pokud se Írán podřídí. „Musím však učinit důležité rozhodnutí. Bude s Íránem uzavřena dohoda, která mu umožní znovu vybudovat a vytvořit zemi mnohem skvělejší, než jaká kdy byla? Možná jednu z nejvýznamnějších na Blízkém východě, nebo dokonce na světě. Nebo mám islámskou republiku zničit, a to rychle, aniž bych jí dal šanci znovu zabíjet a ničit lidi i státy? Mám je uvrhnout do pekla bez šance na přežití a bez naděje na budoucí velikost či další generace?“ zamýšlel se ve svém projevu.

Další den mu odpověděl íránský prezident Masúd Pezeškján. „Nikdy neskloníme hlavu ani se nepodvolíme. Pan Trump a ti, kdo se nás snaží zastrašovat, si musí uvědomit, že jsme připraveni na dialog, diplomacii a jednání, aniž bychom akceptovali jazyk síly,“ prohlásil.

Zároveň proběhlo jednání mezi Trumpovými emisary Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem a íránským týmem vedeným ministrem zahraničí Abbásem Aráqčím. Trvalo tři hodiny, podle Trumpa bylo „velmi dobré“ a „velmi produktivní“. Prý ale nedošlo k žádnému průlomu.

V Íránu bylo setkání mnohem kontroverznější. Média napojená na revoluční gardy požadují zveřejnění, kdo setkání se zástupci nepřítele autorizoval. Zároveň Mohsen Rezáí, tajemník Nejvyšší rady pro národní bezpečnost, prohlásil, že Aráqčí měl předat íránské podmínky, ne jednat. Pokud na ně USA nepřistoupí do čtyř až pěti dnů, tak Írán prý bude jednat, ať to znamená cokoli. Což nezní, jako že by se Írán hrnul do nových vyjednávání.

Všeobecně začíná převládat názor, že se nic nestane do amerických kongresových voleb, jež mají proběhnout 3. listopadu. Zmínil to i sám Trump. „Myslím, že se hned po volbách dohodneme, protože pro ně nedává smysl, aby se nedohodli. Čekají, jak dopadnu ve volbách.“ Zároveň je ale možné, že Trump bude naopak eskalovat. Každopádně ho už nebudou čekat žádné volby, na které by se musel ohlížet.

Tak jak byl po mnoho let nejistý výsledek střetu mezi Římany a Peršany, tak stále jde o vše ve válce mezi jejich moderními dědici. Musí doufat, že nakonec z toho nebude těžit někdo třetí.